Slibovala jsem článek s tematikou temnoty číslo dva. Chviličku mi trvalo, než jsem se rozhoupala k tomu, o čem bude, ale myslím, že čas vždycky nějak sám ukáže, jak se věci vyvinou. U mě se myšlenka tedy vyvinula tak, že jsem včera byla na debatě ve škole a pak se trochu zakecala se spolužákem. Bavili jsme se o tom, jaký má kdo rád kytky ( chápejte, co má koupit holce) a já řekla, že lilie. Podle něj jsou tajemný, ale podle mě taky symbol nevinnosti. Asi proto se mi tak líbí, když jsem nikdy žádný neviňátko nebyla. Pak mi říkal, že na mé tajemnosti je něco znepokojujícího, že vypadám, jako že mě něco trápí. Hlavou mi prolítlo, jak jsem zrovna dva dny předtím doma opěvovala, jak jsem teď strašně šťastná, že dělám samý věci, co mě baví, jak se těším na Bali a podobně. Ale hoch měl asi trochu pravdu. Přemýšlím teď často nad tím, proč se mi opakují v životě neustále nějaké vzorce problémů. No a prý je první krok k vyřešení problémů připustit si, že je máte. A já asi stále pracuji na dostatečné důvěře sama v sebe, ačkoli se to za dobu existence tohoto blogu značně zlepšilo. Projevuje se to hlavně tak, že jsem závislá na shromažďování hezkých věcí, tedy jejich nakupování, vyměňování, dědění od babiček a tak. Asi jsem vždycky myslela, že s lepšími věcmi budu lepší, ale kupodivu vždycky někde sem, vidím někoho krásného nebo žijícího v něčem krásném a pochybuji o sobě. Ale to je asi známka závislosti, nikdy nebudu mít dost, nikdy se nebudu cítit dost, ať už budu mít cokoli. A to je to, co se musí změnit.
Dneska jsem shodou okolností narazila na článek o závislostech. V sedmdesátých letech dělali experiment s potkánkama. Do té doby standardní experimenty probíhali tak, že potkan žil v kleci, kde měl na výběr ze dvou napáječek – s vodou a se směsí vody a kokainu. No a postupně se stal komplet závislý na kokainu a zemřel. Profesor psychologie ve Vancouveru jménem Bruce Alexander si ale všiml na tomto experimentu něčeho podivného. Potkani byli sami. Vybudoval jim proto mega luxusní klec s prolézačkami, míčky a dal jim do klece kamarády. No a kupodivu, všichni potkani se kokainové misce vyhýbali a i potkani, kteří byli dříve izolovaní a vyvinula se u nich závislost se po čase ze závislosti dostali. Bylo to tedy dáno prostředím, ale co nejvíc, bylo to dáno osamělostí.
Myslím, že to je důvod toho, že má spousta z nás okolo a v sobě je proto, že jsme osamělí a snažili jsme se tu naší osamělou díru vyplnit něčím jiným. A ta osamělost nemusí nutně být o tom, že nemáte nikoho kolem sebe. Třeba já mám úžasnou rodinu a přátele. Ale žijeme ve společnosti, kdy se třeba za něco stydíme, protože nás učili, že se to nemá, nedělá, nemělo by nás to trápit, a tak to dusíme v sobě. Časem třeba i zapomeneme, že tohohle schovaného démona v sobě máme, ale naše chování se od něj odvíjí. A tu naší díru si vyplňujeme něčím jiným. Závislostí. Některý případy závislostí na drogách, alkoholu. Co je méně vidět je závislost na konzumu. Myslíme si, že tahle věc a tamto oblečení nás udělá lepší. Někteří jsou závislí na dobrodružství, což taky není dobře, ačkoli se dobrodružství může zdát jako fajn věc. Nicméně jakákoli závislost není fajn. A proč jsme takhle hromadně závislí? Žijeme v době osamění. Ano, máme internet a všechny prostředky se rádoby spojit. Ale neříkejte, že se občas necítíte osamoceni, pod nátlakem být jiný, lepší. Vytvořili prostředí a kulturu, která nás od možností sblížení odřezává a místo nich nám nabízí jen parodii v podobě Internetu. Nárůst problému závislosti je příznakem hlubší nemoci našeho způsobu života – toho, že neustále zaměřujeme zrak jen na další a další blýskavé objekty, které bychom si měli koupit, místo abychom si všímali lidských bytostí kolem sebe.Profesor Peter Cohen říká, že lidé mají hlubokou potřebu navazovat vztahy a vytvářet citová spojení. Tak v životě dosahujeme uspokojení. Jestliže se nedokážeme propojit jeden s druhým, spojíme se s jakoukoli náhražkou, která je po ruce. Třeba vidina toho, že budeme vypadat jako holky z plakátů, bydlet v úžasném baráku nebo vidina rulety či alkoholu. Podle Cohena bychom měli úplně přestat hovořit o závislosti a říkat tomu spíše ‘vazba.’ Člověk závislý na heroinu si vytvořil vazbu s heroinem, protože nebyl schopen spojit se plně s ničím jiným.
Jasně, teď to vypadá jako nějaký rádoby spirituální blábol, že závislost přeci vždycky způsobuje nějaká chemikálie, na kterou si naše tělo vytvoří návyk, ne nějaký nedostatek vazeb. Ale mám dva příklady, proč by to tak fakt nemuselo být. Jak to, že lidi po odchodu z nemocnice, kde je napichovali morfinem, což je vlastně droga, na něj pak nejsou závislí? Protože se vrátili do hezký klece. A proč se v Portugalsku podařilo snížit míru závislých na heroinu tím, že se místo jejich „lovem“ zaměřili na jejich vrácení zpátky do společnosti a dekriminalizovali všechny drogy? Podle mě to nejsou náhody. Jako ty pokusné myšky taky potřebujeme fajn klec a hlavně, potřebujeme citové vazby, místo drog. Proto si myslím, že nejdůležitější krok na vyřešení svých démonů, vnitřních i vnějších ( a to neříkám jejich zbavení, protože lepší než je naoko odstranit je naučit se s nimi pracovat) je svěřit a mýt smečku svých blízkých. To byl asi můj největší trabl. Bála jsem se říkat, co mě trápí, že si nepřijdu hezká, že mě někdo shazuje. Kdybych to byla bývala jako teenager někomu řekla, že jsem mohla žít X let hezky v klidu. Kdybych si byla vytvořila sečku opravdu blízkých, upřímných přátel. Nemusela jsem zabřednout do závislosti na konzumu, co mě má udělat lepší :-). Potřebujeme vazbu, potřebujeme opravdové přátele. Ne ty, co jsou cool, co jsou bohatí, styloví. Ale ty, se kterými můžeme být sami sebou, poradí nám a nemusíme se bát se svěřit. Prostě potřebujeme lidi a potřebujeme vazby. Nestelte svým démonům uvnitř Vás, svěřte se, kdo si stele ve vaší hlavě a pak se svojí tlupou na démonky zapomeňte při aktivitách, co máte rádi nebo při společným řešení problémů.
A tak se tedy učím, že nebudu lepší s další novou, jinou, bílou košilí a asi přežiji, když dovolím mamce, ať mi dá pusu. Že lidi, co mě mají rádi, mě budou mít rádi i bez té košile a i když se jim svěřím, že mě trápí, že neumím moc šetřit tak, jak bych chtěla a občas mě nebaví uklízet :-D. A s takovými lidmi budu trávit čas, ne v obchoďáku nebo na internetu. Protože jak už řekli v jednom chytrém filmu – „Happiness is only real when shared“
se slečnou Lily!