Ačkoli jsem poslední článek přidávala pár dní zpátky, po přečtení rekapitulačních článků mých oblíbených blogerek (u kterých jsem si pobrečela, zasmála se, ale hlavně mě naplnily entusiasmem pořád se snažit plnit sny a být vděčná za život) jsem se rozhodla taky ohlédnout za letošním rokem.
Vždycky si poslední den v roce myslím, že “tyjo, tenhle rok byl fakt challenge”. Rok 2014 jím například opravdu byl, protože se mi stalo strašně moc intenzivních zvtratů a celý to bylo takový víc emotivní. Patnáctý rok, ale nebyl o nic jednodušší, jen výzvy už byly jiné. Byla to cesta vnitřního uvědomění a bitev, které se musely odehrát pouze ve mě.
Včera jsem shodou okolností četla v knize citát, který dobře vystihuje můj rok 2015. Zní „Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal odlišit jedno od druhého“
Celý svůj život jsem se zabývala tou první částí. Věřila jsem, že svou vůlí dokážu změnit všechno, sebe v praktickou ženu, xenofobní nálady mého okolí, posouvat náš vztah s Kájou někam dál a jednou třeba změnit alespoň něco málo ve světě kolem nás. Loni jsem proto našla odvahu opět změnit bydliště, ačkoli to pro mě bylo hodně emotivní.
Změnila jsem svůj stav ze “středoškolské vzdělání s maturitou” na “bakalářské” (KONEČNĚ)! JAJ! Byly časy (oukej, musím přiznat, že to byla většina studia), kdy jsem tu školu fakt nesnášela. Ne že by byla tak těžká, ale připadalo mi, že jsou tam všichni neochotní, a že jsem jen jedno číslo z počtu studentů. Zpětně mi ale hodně chybí. A jsem ráda za tvrdší přístup, za to, že když se podívám na svůj diplom, vím, že něco znamená. Tím myslím pro mě. Že to nebyla jednoduchá cesta. Protože život taky není jednoduchý. Po celé ty roky jsem měla dojem, že jsem se minula školou a že na ekonomii nepatřím. Strašně jsem se těšila na pokračování studia v oblasti mezinárodních vztahů a hle, já nejvíc miluju MEZINÁRODNÍ EKONOMICKÉ VZTAHY. Přeci jen ve mě kousek ekonoma je :). Je to smutný paradox života, jak nám něco začně chybět a uvědomíme si skutečný význam té věci či člověka, až když je po všem a již není cesty zpět. Zpátky už nepůjdu, moje priority a život jsou už jinde, ale musím Ti, VŠE, poděkovat za krásnou lekci, spoustu zajímavých lidí a nezapomenutelných zážitků.
Větší výzva roku bylo, přijmout to, co změnit nemohu. Naučila jsem se přijmout sama sebe. Jasně, jsou věci, které na sobě můžu změnit, ale něco prostě nezměním a zbytečně bych bojovala s větrnými mlýny. Nemůžu změnit svojí sklerozu. Taky některý vlastnosti v sobě prostě nemám. Nikdy nebudu bavič, nikdy nepřestanu být hlavou v oblacích, a asi budu vždycky pomalejší v chápání přístrojů a vymýšlení metod, jak dělat věci líp. A to je v pořádku. Každý jsme jiný, každý máme nějaký dar a nějaké chyby.
Dlouho jsem řešila přátelství. Jako člověk, co žije ve svých
vzdušných zámcích, je pro mě těžké věnovat přátelům tolik času, kolik potřebují. Přátelství, jak si ho já představuji, je jako přístav, kde můžeš zakotvit, když je bouře nebo jako maják, který tě navede, když se ztratíš. Neni o počtu strávených kafíček, ale o tom, že víš, že se máš na koho obrátit. Toto vnímání však nesdílí každý a museli jsme si s několika lidmi ujasnit, jak přátelství vnímáme a jak to udělat, aby byly obě strany spokojené. Musím poděkovat spoustě lidem za trpělivost, kterou se mnou měli, když mi trvalo odpovědět nebo jsem se dlouho neozývala. Mám Vás pořád ráda, jen se toulám v zemi Nezemi.
Nechtěla bych tvrdit, že mi rok 15 dal moudrost, v životě se máme ještě mnoho co učit. Dal mi ale vědění toho vážit si života. Žít v přítomnosti. Občas sestoupit ze svých snových výšin a věnovat se těm, které mám ráda. Mít je ráda i přes to, že mě občas štvou, protože je prostě nezměním. Vtipné je, kdo mě to naučil. Největší dar tohoto roku, a to potkanka Julie. Přišla k nám zrovna ve chvíli, kdy jsme to potřebovali nejvíc, protože jsme začínali pociťovat krizi čtvrtstoletí a nejistotu z budoucnosti. Já se díky ní naučila projevoval něhu, k ostatním. Často mi to nešlo, objímat lidi jsem vnímala za 1) jako slabost u sebe 2) jako falešný zájem od druhých. S touhle chlupatou kuličkou to ale jinak nešlo, nepusinkovat, nehladit a netulit se ní….. a díky ní už objímám i jiný lidi :). Je to asi ona, víc než skleroza, co mi připomíná, náš omezený čas na světě. Byly dny, kdy jsem brečela, protože jsem věděla, že tenhle krásný tvořeček má krátký život. Ale to je jedna z těch věcí, kterou nezměním a musím přijmout. Snažíme se jí proto věnovat, co to jde. Aby ten její krysí život s námi byl fajn. A ve výsledku je i ten náš lidský život v celku krátký, tak si ho pojdme užít. Nereřešme tolik, co bude zítra. Buďme vděčni za každý nový den, za další novou šanci.
Náš plán s Kájou do roku 16 je pokračovat v práci na svých snech. Jeho snu o fotografování jako hlavní práci. A mém snu co nejvíc cestovat a založit si svoje podnikání.
Do nového roku Vám přeji, ať si jdete za svými sny, jste vděční za lidi kolem Vás, za každý nový východ slunce, a ať přijímáte s klidem, co nemůžete změnit.
S láskou,
Adri