Kde se Afrika mísí s Evropou a hory s pouští

Je podzim, sedím doma pod chlupatou peřinou, poslouchám aktuální Buddha Bar objev – Back to Marrakech a piju chai čaj z mé vlastní “marocké” tvorby. Je proto čas odložit na chvíli studium afghánských kmenů a napsat článek o Maroku.

img_5103-2

Tohle není Maroko, jen moje inspirace k tvorbě :)…. pyramidy v Sudanu 😛

Už to jsou tři roky, co jsme se rozhodli tuhle úžasnou zemi navštívit. Jeli jsme v březnu, protože jsme se chtěli vyhnout těm největším vedrům a tak nějak nám připadalo, že by to mohlo být fajn období. Jelikož to byla naše první cesta mimo “západní” civilizaci, rozhodli jsme se vyhnout odlehlejším místům a navštívit pět tzv. Královských měst – Marakéš, Casablancu, Rabat, Meknés a Fez.

Divočina a temperament

Přiletěli jsme do Marakéše, bus, který měl jezdi do Djemaa el – Fna nikde, tak jsme si vzali taxík. Ten nás pěkně oškubl což jsme zjistili ale až zpětně. Po výstupu z něj nám nějaký týpek nabídl, že nás vezme do Riádu (ubytování typu hostel, kde jsme bydleli), ale já věděla, kde je, takže jsme nechtěli. No stejně šel krok před námi a pak za to chtěl peníze, žejo 😀

Jinak jsem ale z Marakéše byla nadšená. Opravdu jiný svět. Po cestě z letiště vidíte všechno cihlovo béžové, na obzoru poušť a pak… no ne, takový vysoký zasněžený hory! Neuvěřitelná scenérie. Podél cesty černoši a Maročani s čepičkama na hlavě, opičkami na rukou a velbloudí trhy. Djema el-Fna – hlavní náměstí – je naprostý mumraj. všude stánky, berbeři v tradičním oblečení Vám nabízí, že se můžete vyfotit s opicí, já se hned nechala zlákat na henu na ruku. Doprava tady nemá žádná pravidla, ale kupodivu nikde žádný ťuklý auto. Ani osel, kterých tu vedle rolce royců bylo taky spousta. No a to jídlo! V Maroku se jedí hlavně dvě jídla  – tajine a v pátek kus kus. Tajine je většinou směs zeleniny a masa vařená ve speciálním hliněném hrnci nebo jak to nazvat, ve kterém se všechny šťávy hezky promíchají a je to prostě mňamka. Jedno jídlo stálo asi 40 dirhamů, což bylo v té době myslím 120 korun. ale k tomu je ještě kupa pita chleba a dokonalý marocký mátový čaj v ceně. Nejlepší je Djemaa el – Fna v noci, kdy to všude svítí, náměstí se zaplní stánky s občerstvením a je z čeho vybírat. Jo a střevních potíží bych se nebála, nic se nám za celou dobu nepřihodilo 🙂

Co se týče památek, tak těch je v Marakéši opravdu spousta. Na ně si přečtěte průvodce. Ale člověku hned připadá jako by se ocitl v pohádce Tisíce a jedné noci. Plus si člověk řekne, jak jak moc jsme domýšlivý, když nadřazujeme naší evropskou kulturu jiným a myslíme si, že jsou všude barbaři. Ty paláce, chrámy a ta geometrie všude už v dobách, kdy my jsme si tady v Evropě neuměli pomalu ani utřít zadek a mysleli jsme si, že na veškerý naše nemoci nám pomůže svěcená voda, ty mě posadily na zadek 🙂

10420254_10203643526864362_8050121720694300332_n

10354161_10203643563105268_2848469718634422362_n

10176009_10203660936459591_7092112104407299031_n

10686883_10203660939659671_1677369469753153362_n

place_jemaa_el_fna_by_paulricard06-d5gne1j

374430_4641304426250_677250190_n

531714_4641309466376_1474503218_n

The old city walls and snow capped Atlas Mountains, Marrakech, Morocco, North Africa, Africa

Jenom film a mešita

Město, kterýmu jsme věnovali zbytečně moc času byla Casablanca. Ačkoli spousta lidí sní o Casablance, protože zná ten slavný film, kromě malinké Mediny ( tak se označuje historické centrum, neboli “město”) a předražené Rickeyho restaurace z filmu tam nic není. Jen Číňani teď staví přístav. A moře s úžasnýma vlnama, to můžu :-). Fučelo tak, že jsme ani nepostřehli, že jsme si spálili obličej.

Jo a mešita! Ta je nádherná. Mešita Hassana II, což byl jejich předchozí král, je jedna z největších mešit na světě. Je nádherně modrá a stojí hned vedle studeného Atlantiku, který má tam mocný odliv, že když nastane, je možné se od ní projít dalších 200 metrů po dně moře. V Casablance jsme ale měli naprosto dokonalou snídani. marocká snídaně je kombinace arabské a francouzské, tedy arabský chléb, bageta, máslo a mátový čaj a hlavně pomerančový džus a pomerančová marmeláda. Další věc pro Maroko typická. Pomeranče a jejich vůně všude :-).

Zjistili jsme tam taky, že Maročani znají Českou republiku a vědí, že to už neni Československo. Jak? Hrajeme fotbal.

Po dni v Casablance jsme vyrazili do hlavního města a druhého surfařského města Maroka – Rabatu. Cestovali jsme vždycky vlakem a ty tam tedy jsou lepší než u nás, plus všechen personál vždycky chodí nádherné, nádherně oblečený….. a prostě snědí chlapi, žejo 😀

10450830_10203643381660732_5437665649818544852_n

10384034_10203643384620806_6293211037031989890_n

10940526_10203643389820936_364735797527787837_n

10940542_10203643393941039_5606316596129262012_n

374562_4641257185069_1510113899_n

O Rabatu, Méknés a Fezu zase příště. Protože je toho hodně. O tom, jak jsou arabský domy blbý, když prší. Jak jsme poznali Berberskou rodinu, kdo jsou berbeři, že i v Africe to může vypadat jak v Irsku a o tom, jak jsme ve Fezu brečeli a jak se nejdražší kůže louhuje v ptačích hovínkách 🙂

Tak zatím ahoj!

Slečna Abu <3

Facebookpinterestby feather

Temnota v nás ( a kolem nás) vol. 2

Slibovala jsem článek s tematikou temnoty číslo dva. Chviličku mi trvalo, než jsem se rozhoupala k tomu, o čem bude, ale myslím, že čas vždycky nějak sám ukáže, jak se věci vyvinou. U mě se myšlenka tedy vyvinula tak, že jsem včera byla na debatě ve škole a pak se trochu zakecala se spolužákem. Bavili jsme se o tom, jaký má kdo rád kytky ( chápejte, co má koupit holce) a já řekla, že lilie. Podle něj jsou tajemný, ale podle mě taky symbol nevinnosti. Asi proto se mi tak líbí, když jsem nikdy žádný neviňátko nebyla. Pak mi říkal, že na mé tajemnosti je něco znepokojujícího, že vypadám, jako že mě něco trápí. Hlavou mi prolítlo, jak jsem zrovna dva dny předtím doma opěvovala, jak jsem teď strašně šťastná, že dělám samý věci, co mě baví, jak se těším na Bali a podobně. Ale hoch měl asi trochu pravdu. Přemýšlím teď často nad tím, proč se mi opakují v životě neustále nějaké vzorce problémů. No a prý je první krok k vyřešení problémů připustit si, že je máte. A já asi stále pracuji na dostatečné důvěře sama v sebe, ačkoli se to za dobu  existence tohoto blogu značně zlepšilo. Projevuje se to hlavně tak, že jsem závislá na shromažďování hezkých věcí, tedy jejich nakupování, vyměňování, dědění od babiček a tak. Asi jsem vždycky myslela, že s lepšími věcmi budu lepší, ale kupodivu vždycky někde sem, vidím někoho krásného nebo žijícího v něčem krásném a pochybuji o sobě. Ale to je asi známka závislosti, nikdy nebudu mít dost, nikdy se nebudu cítit dost, ať už budu mít cokoli. A to je to, co se musí změnit.

Dneska jsem shodou okolností narazila na článek o závislostech. V sedmdesátých letech dělali experiment s potkánkama. Do té doby standardní experimenty probíhali tak, že potkan žil v kleci, kde měl na výběr ze dvou napáječek – s vodou a se směsí vody a kokainu. No a postupně se stal komplet závislý na kokainu a zemřel. Profesor psychologie ve Vancouveru jménem Bruce Alexander si ale všiml na tomto experimentu něčeho podivného. Potkani byli sami. Vybudoval jim proto mega luxusní klec s prolézačkami, míčky a dal jim do klece kamarády. No a kupodivu, všichni potkani se kokainové misce vyhýbali a i potkani, kteří byli dříve izolovaní a vyvinula se u nich závislost se po čase ze závislosti dostali. Bylo to tedy dáno prostředím, ale co nejvíc, bylo to dáno osamělostí.

fullsizerender

Myslím, že to je důvod toho, že má spousta z nás okolo a v sobě je proto, že jsme osamělí a snažili jsme se tu naší osamělou díru vyplnit něčím jiným. A ta osamělost nemusí nutně být o tom, že nemáte nikoho kolem sebe. Třeba já mám úžasnou rodinu a přátele. Ale žijeme ve společnosti, kdy se třeba za něco stydíme, protože nás učili, že se to nemá, nedělá, nemělo by nás to trápit, a tak to dusíme v sobě. Časem třeba i zapomeneme, že tohohle schovaného démona v sobě máme, ale naše chování se od něj odvíjí. A tu naší díru si vyplňujeme něčím jiným. Závislostí. Některý případy závislostí na drogách, alkoholu. Co je méně vidět je závislost na konzumu. Myslíme si, že tahle věc a tamto oblečení nás udělá lepší. Někteří jsou závislí na dobrodružství, což taky není dobře, ačkoli se dobrodružství může zdát jako fajn věc. Nicméně jakákoli závislost není fajn. A proč jsme takhle hromadně závislí? Žijeme v době osamění. Ano, máme internet a všechny prostředky se rádoby spojit. Ale neříkejte, že se občas necítíte osamoceni, pod nátlakem být jiný, lepší.  Vytvořili prostředí a kulturu, která nás od možností sblížení odřezává a místo nich nám nabízí jen parodii v podobě Internetu. Nárůst problému závislosti je příznakem hlubší nemoci našeho způsobu života – toho, že neustále zaměřujeme zrak jen na další a další blýskavé objekty, které bychom si měli koupit, místo abychom si všímali lidských bytostí kolem sebe.Profesor Peter Cohen říká, že lidé mají hlubokou potřebu navazovat vztahy a vytvářet citová spojení. Tak v životě dosahujeme uspokojení. Jestliže se nedokážeme propojit jeden s druhým, spojíme se s jakoukoli náhražkou, která je po ruce. Třeba vidina toho, že budeme vypadat jako holky z plakátů, bydlet v úžasném baráku nebo vidina rulety či alkoholu. Podle Cohena bychom měli úplně přestat hovořit o závislosti a říkat tomu spíše ‘vazba.’ Člověk závislý na heroinu si vytvořil vazbu s heroinem, protože nebyl schopen spojit se plně s ničím jiným.

Jasně, teď to vypadá jako nějaký rádoby spirituální blábol, že závislost přeci vždycky způsobuje nějaká chemikálie, na kterou si naše tělo vytvoří návyk, ne nějaký nedostatek vazeb. Ale mám dva příklady, proč by to tak fakt nemuselo být. Jak to, že lidi po odchodu z nemocnice, kde je napichovali morfinem, což je vlastně droga, na něj pak nejsou závislí? Protože se vrátili do hezký klece. A proč se v Portugalsku podařilo snížit míru závislých na heroinu tím, že se místo jejich “lovem” zaměřili na  jejich vrácení zpátky do společnosti a dekriminalizovali všechny drogy? Podle mě to nejsou náhody. Jako ty pokusné myšky taky potřebujeme fajn klec a hlavně, potřebujeme citové vazby, místo drog. Proto si myslím, že nejdůležitější krok na vyřešení svých démonů, vnitřních i vnějších ( a to neříkám jejich zbavení, protože lepší než je naoko odstranit je naučit se s nimi pracovat) je svěřit a mýt smečku svých blízkých. To byl asi můj největší trabl. Bála jsem se říkat, co mě trápí, že si nepřijdu hezká, že mě někdo shazuje. Kdybych to byla bývala jako teenager někomu řekla, že jsem mohla žít X let hezky v klidu. Kdybych si byla vytvořila sečku opravdu blízkých, upřímných přátel. Nemusela jsem zabřednout do závislosti na konzumu, co mě má udělat lepší :-). Potřebujeme vazbu, potřebujeme opravdové přátele. Ne ty, co jsou cool, co jsou bohatí, styloví. Ale ty, se kterými můžeme být sami sebou, poradí nám a nemusíme se bát se svěřit. Prostě potřebujeme lidi a potřebujeme vazby. Nestelte svým démonům uvnitř Vás, svěřte se, kdo si stele ve vaší hlavě a pak se svojí tlupou na démonky zapomeňte při aktivitách, co máte rádi nebo při společným řešení problémů.

A tak se tedy učím, že nebudu lepší s další novou, jinou, bílou košilí a asi přežiji, když dovolím mamce, ať mi dá pusu. Že lidi, co mě mají rádi, mě budou mít rádi i bez té košile a i když se jim svěřím, že mě trápí, že neumím moc šetřit tak, jak bych chtěla a občas mě nebaví uklízet :-D. A s takovými lidmi budu trávit čas, ne v obchoďáku nebo na internetu. Protože jak už řekli v jednom chytrém filmu – “Happiness is only real when shared”

fullsizerender-1

 se slečnou Lily!

 

Facebookpinterestby feather

Zpověď denního snílka

“Tak zdi budou určitě jenom bílý, nechci nic barevnýho. Vedle postele chci takovou tu tropickou kytku s velkýma listama, jak jen se jmenuje. Jooo a taky tam bude velká korková mapa světa nad postelí… nebo nad gaučem? Gauč asi šedivý a se spoustou polštářků. Jůů a taky takový ten fluffy koberec by se mi líbil.” ” Adri, co teď děláš? ” “Já, no, vlastně nic, jen jsem se tak zamyslela”…….”hmm, a příští rok, po Indonésii bych mohla třebaaa, třeba na Palau, o tom se mi teď zdálo, tak to je určitě znamení.”

Takhle nějak probíhá skoro každý můj den. Podzim k tomu ještě víc vybízí. Sedím s čajem a ať už zrovna dělám cokoli, myšlenkami jsem prostě úplně někde jinde. Cestuji se zavřenýma očima. Už jsem byla všude možně. Už jsem si v hlavě vysnila tisíc bytů a domů. Tisíce scénářů mého života. No a chtěla bych se Vám tu teď s tím svěřit. Protože mě okolo toho občas některý věci trápí. Jsem totiž jeden konkrétní druh introverta. Ne takový ten, co sedí sám doma z pokoji a něco geniálního si staví
. Ne, jsem snílek ( pravdu se tak tomu typu říká). Potřebuji trávit hodiny je své hlavě, přemýšlet nad nemožným, cestovat v myšlenkách. Ve společnosti to ale máme těžký. Lidi mi vždycky říkají  “Ježiš, tak nad tím nepřemýšlej a udělej to”, ale o tom to není, je to taková část mě, mého odpočinku. Prostě si lítat v oblacích. Často nám nejdou rutinní věci, asi proto, že nás nebaví nebo proto, že se u nich zamyslíme nad vznikem vesmíru. Jdou nám ale vymýšlet krásný věci a myšlenky. Býváme spisovatelé, skladatelé, duchovní léčitelé. A taky rádi pomáháme druhým. Kdyby Vás zajímalo, co jste vy, tak mrk sem – https://www.16personalities.com/free-personality-test

6162cbd0a081bceb31ab5337ae02b645

Neříkám, že to na světě někdo má jednoduchý, ale myslím, že introverti obecně to mají o trochu těžší. Nejhorší jsou takový ty akce typu teambuilding, kdy musíte být pořád s lidmi, být strašně pro-akční nebo chození na tisíce teamových party sešlostí. Super jsou pak takový ty promo akce typu “Vem kamaráda a můžete….”. Kamarádi si už i celkem zvykli, že se jim ozvu až po dlouhý době. Potřebuji prostě čas na svoje věci, na svojí hlavu a dlouhý čas s lidmi mě vyčerpává ( tak doufám, že se Šárkou nebudeme mít v Indonésii ponorku :D). Nelíbí se mi, jak se v té naší společnosti existuje “ideál” a takoví bychom měli všichni být. Pracovití, extrovertní, nevymýšlet blbosti, trávit čas aktivně, fungovat hlavně prakticky, logicky, myslet si jen určitý věci, spát v určitou dobu, nosit určitý věci, když jsme ženy, tak se hlavně starat, uklízet a vařit :-). Věřte, že introvert by se s Vámi třeba i rád bavil, ale musíte za ním přijít vy první. Stejně tak by s Vámi i rád něco podnikl. Potřebuje si ale nejdřív vytvořit pouto.

No a snílek to má taky tak, ale ještě k tomu Vám prostě občas neodpoví, protože je zrovna na výpravě v Amazonii nebo si představuje život ve viktoriánské Anglii. Lidi prosím, vyzdvihujte navzájem rozdíly toho druhého, oslavujte jeho jedinečnost. Nechtějte, abychom byli všichni stejní. U papoušků se Vám taky líbí, jak je každý jinak barevný, proč to u lidí nejde?

4ee7b8359d966785b663ad67292f20ad

Smutný je, že to začíná už na základní škole, která nás nemotivuje k tomu dělat to, v čem jsme dobří a často nás, i když jsme mentálně v pořádku, ale prostě nějakým způsobem jiní šoupnou do zvláštní školy. Na střední to pokračuje a pak hlavně mít ten titul, žejo, protože bez něj jste prostě úplná nicka. Tak ještě jednou Vás prosím, podporujte jedinečnost v nás. To nevadí, že dítě nemá jedničky, může to být hudební génius, nebo třeba něco úžasného
vynalezne. A nebo taky ne, ale prostě bude žít šťastně. A jestli si chce číst a ne hrát s dětmi, tak taky fajn :-).

40541_1366710443447_873090_n

Mám Vás ráda, buďte jací jste a nikomu nevnucujte, ať je taky takový 🙂

Facebookpinterestby feather

Temnota v Nás

dark-owl-wallpapers-hd-pictures-images-620x349

Přes léto jsem našla novou zálibu – Indiánský zodiak. Vzniklo to tak, že jsem zase hledala nápad na nový tetování (tentokrát to byla vydra), no a díky tomu jsem našla nějaký indiánský totemy a od těch pak tak postupným klikáním na pinterestu ten jejich zodiak. No, a já jsem sova. Po přečtení jsem úplně nechápala, jak moc to na mě sedí.

Sovy jsou údajně dobrodruzi, rádi se zabývají hlubokými myšlenkami, smyslem života a tak vůbec, v hlavě cestují mezi světy, v zaměstnání potřebují hlavně něco zajímavého, co by nejlépe obsahovalo cestování na vzdálená místa, jsou moudré (pamatujte :-P), ale ne tak konvenčně moudré, je v nich právě něco hlubokého, co ne každý pochopí. Co mě se pak nejvíc líbilo a co tak nějak vystihuje můj život je to, že doba jejich “vlády” je doba hibernace, kdy jsou dlouhé noci a krátké dny, tedy jsou entuziastické světlo v období temna.

Někdy mi přijde, že temnota je můj druhý domov. Už od malička. Nechci si stěžovat, za svůj sh*t si většinou můžu sama, ale zažila jsem všechno možný od šikany za to, že jsem cizí a divná, přes práci na různých místech opravdového pražského podsvětí, rodiče to se mnou neměli jednoduchý ani okolo kluků a peněz. A pak jsem z toho všeho měla depky, záchvaty úzkosti a opravdu několikrát přemýšlela nad skokem z okna. Nějak jsem se z té temnoty ale dostala, kupodivu v tom nejčernějším čase ze všech jako by vesmír, osud nebo Bůh řekli, že když jsem to vydržela, tak mi pomůžou. A tak jsem sama našla tu sovu v sobě. ….. A teď za mnou všichni chodí se svýma průserama, protože víte co, “I´ve been there, now it”. Takže jsem teď takový maják, kterému se většina lidí ozve až když se něco kazí, jinak celý rok nic. Ale nevadí mi to, když už znám temnotu, tak ráda pomůžu.

img_4892

Když někomu říkám, že může být šťastný z maličkostí a že život není tak špatný, tak mi spousta lidí odvětí “víš, to je hezký, ale já mám život úplně v prdeli, mám dluhy, jsem nemocnej, nemůžu najít práci”. A já vám říkám, že to jde. Kterýkoli den můžete vstát a říct si, že dneska začínáte znovu. Vstaň, dej si dobrou snídani a udělej si seznam, co musíš změnit. Začněte s jednou věcí. Řekněte to všechno někomu, to je důležitý, protože se Vám uleví. Kdybych já to kdysi udělala, možná jsem nemusela mít sklerózu, ale co už. Možná jsem nemusela jít tu cestu sama. Ale i když chcete jít sami, můžete to zvládnout. Minulost nezměníte, ale nemusí být vaše břemeno, může být třeba vaše ponaučení.

Myslím, že je i důležitý ty svoje strašáky ve skříni začít ničit, protože když je tam necháte a budete je ignorovat, časem vylezou ven a bude to o to horší. Chápu, že se nám občas do věcí nechce, že chceme pro sebe i pro své okolí dělat, jako že je vše v pořádku a že se to nějak vyvrbí, ale ono se to většinou samo nijak nevyvrbí. Mě nějaký nadpozemský sily pomohly v tom, že jsem dostala dobrou práci a kvůli ní si musela utřídit priority, musela jsem ale zvednout zadek a tu práci si hledat. Šlo to mě, půjde to i tobě, fakt. Protože jak už řekl Brumbál, ,,Štěstí lze nalézt i v té nejtemnější době, pokud nezapomeneme že existuje světlo.” nebo jak řekl Sirius ,,Svět není rozdělený na dobré lidi a ..smrtijedy. Každý má v sobě světlou i temnější stránku. Záleží na na tobě jakou si vybereš”.

Neříkám, že už v mým životě není nic špatné, jsem perfektní a svět je perfektní. To vůbec ne. Ale problémy vždycky budou, důležitý je nenechat se jimi strhnout a zároveň nepředstírat, že neexistují.

happiness-can-be-found-even-in-the-darkest-of-times-if-one-remembers-to-turn-on-the-light-dumbledore-quote-chalk-art-8-56

via pinterest.com , viď

Tak snad se nenecháte pohltit temnotou kolem Vás. Když tak si přečtěte Harryho Pottera ( nebo pusťte, pokud jste líní) nebo mi napište a zkusím Vám poradit. A pokud Vás zajímá, jaký máte znamení podle indiánů, tak tady – https://whatismyspiritanimal.com/native-american-zodiac-astrology/

Vaše slečna Abu.

 

Facebookpinterestby feather

Život není černo-bílý

Jak se máte, po prázdninách? Mrzí Vás, že už končí léto? Nebo máte rádi podzim? Já dneska sedím a přemýšlím nad tím vším krásným, co jsem v létě prožila. Jsem na léto srdcař asi proto, že v dětství to pro mě byl útěk a návrat někam, kam jsem se cítila, že patřím. Tohle léto bylo v ledasčem jiný, bylo takový opravdu “dospělý”léto, nebyla jsem u moře, protože v listopadu jedeme na Bali, ale u nás v Čechách je taky nádherně! Byla jsem na Lipně, na Rejvízu v Jeseníkách, doma v Ústí, v Ostravě, ve středních Čechách  a všechno to bylo moc fajn. K tomu jsme si doma zvykli na zahradní slavnosti, takže jsme se tam snažili slavit co šlo. Bylo to prostě fajn léto.

10428048336_e5004323e3_o

Podzim od Káji 🙂 www.karelhavlik.cz

Teď už jsem trochu nostalgická, že léto končí, ale mu pojedu naproti a podzim je taky krásný. Prostě život není černobílý, ale má všechny možný odstíny šedi. Léto může krásný, stejně jako hnusný a podzim zrovna tak. To se mi mimochodem líbilo na projevu, co měl papež František k mladým jezuitům, že by duchovní neměli brát svět jako “tohle je správně v tohle je špatně”, ale hlavně se snažit pochopit kontext a historii lidí a to, co je vede k jejich krokům. Věřící nebo ne, příznivci Františka nebo ne, přijde mi, že jeho slova se dají skoro vždycky aplikovat na každého, ať už věří čemu chce. Nesuďme lidi podle toho, co si myslíme, že je dobré nebo není. Každý má nějakou svojí cestu, svojí historii a kontext události. Ať už mluvíme a uprchlících, muslimech co k nám přichází, křesťanech, Konvičkovcích nebo spolužácích ze školy. Můžeš nesouhlasit, ale snaž se pochopit toho druhého. Buď se něco naučíš o něm, o sobě nebo třeba i zjistíš, že ty jsi ten, co by se nad sebou měl zamyslet.

Proč Vám to píšu …. No, už to nevidím jen já, že Češi jsou takový nabručený národ. Každej je hned debil, dělá to blbě a nic neumí. Sáhněme si na srdce, kdo z nás dělá vše správně? Nikdo. Snažte se pochopit druhý, třeba zjistíte, že jeho názory dávají smysl, že vzhledem k jeho situaci to, co udělal bylo jediné možné řešení. Buďme k sobě tolerantnější navzájem. A taky tolerantnější sami k sobě.

Nikdo se nenarodil dokonalý a tak to neočekávejte od sebe. Jasně, chtějte být lepší v tom, co Vás baví, živí a tak, ale nepřehánějte to. Akceptujte sami sebe i se svými nedostatky. Uleví se Vám. Jsme každý jiný, ale všichni krásní :-). Fakt.

IMG_4292

Ahoj Podzime!

 

 

 

Facebookpinterestby feather

Hlavou v oblacích, pusou v zemi….. a pak zas a znovu.

Byl zima. Prosincová noc a já ležela schoulená v posteli, zrovna probuzená ze sna plného ibišku a surfování. Smutná z toho, na jakou cestu mě život posílal. Byl pozdní večer, ne první máj, ale dvanáctý prosinec a já přes sledování jednoho světoběžníka na facebooku za zvuku mých oblíbených handpans objevila blog Anie Songe ( www.aniesonge.com) a tak nějak i dostala naději, že ten můj život možná nebude úplně podělanej. I když za okny sněžilo a sýkorky lítaly ke krmítku, já měla v hlavě jenom moře a rýžový políčka. Teď, o 7 měsíců později je léto. hrají mi handpans znovu a v kleci zlobí myšky. Už jsou 4, ne jen Julča sama. Spousta obav ustoupila a já mám splněný všechny svoje sny, co jsem si v prosinci v hlavě usmyslela – mám tetovačku ( dokonce dvě), učím se na longboardu a už máme letenky na Bali. A poznala jsem i Anie a je super!

IMG_4470

Vypadáme děsně, ale tak, bylo to večer, to je světlem 😛

Mám teď však další sny. Možná míň divoký a víc romantický, ale strašně moc toužím po filosofování pod hvězdnou oblohou, sepsání knihy nebo písničky a hlavně po tom, aby byly nejen všichni lidé, ale všechna stvoření šťastna. Tu knihu snad jednou vyplodím. Tu prosincovou noc jsem myslela, že je s mými sny konec, ale není. Našla jsem odvahu si je splnit a vy můžete taky. Každý může.

Myslíme si, že je strašná doba, ale nejhorší na ní je náš strach. Žijeme v době možností, kterou si naši rodiče nebo prarodiče neuměli ani představit. Nebojte se. Ani pádů, jednou určitě spadnete, to každý, ale musíte vstát a zkoušet.

IMG_20160711_153605

Kámošky holt neumí fotit ostře 😀

Tak snad budou vaše pády jenom malý :-).

<3 Adri

A tady jedna moje snílkovská oblíbená, z dob, kdy jsem byla menší a snila, co všechno bude až vyrostu. Nebude to, až vyrostu nebo až budu vydělávat víc peněz. Bude to, až si řeknu, že jdu do toho. Třeba teď. Okolnosti jsou často výmluvy.

Facebookpinterestby feather

Memento Mori my wild heart

Budu Vám teď kompenzovat to, jak jsem Vás zanedbávala poslední měsíc :). A svěřím se Vám s tím, co se mi hodně honí poslední dobou hlavou a co se z toho učím.

Ačkoli jsem svým způsobem šílená, jsem velice loajální člověk a mám ráda stálý hodnoty. Proto se snažím budovat stálá přátelství, dělá mi problém něco opustit nebo když někdo umře, hodně mě to zasáhne, protože je to ( aspoň na jistou dobu, možná) konec. V životě mám prostě ráda trvalý věci, ačkoli vim, že všechno pozemský jednoho dne odejde. No a tak nějak špatně poslední dobou rozdýchávám fakt, že nic v tomhle životě neni jistý. Člověk neví, jestli bude ještě zítra žít, neví, jestli ho osoba, se kterou je, bude mít ještě zítra ráda nebo zda přátelství, která má, nepominou. Chtěla bych, abyste mi, všichni, co mě máte rádi, dali slib, že se budeme mít vždycky rádi :D. Ačkoli vim, že to tak nefunguje. Nicméně já Vám to slíbit můžu, protože láska podle mě není jen chemický proces, ale něco, co si můžu vybrat a vim, že když jsem se rozhodla Vás mít ráda, tak to tak zůstane. Ať zezelenáte, nebo se odstěhujete na Mars. A vtipný je, že u pár lidí jsem si stoprocentně jistá, že je to napořád, tak moc, že bych si to dokonce nechala i vytetovat :D. Může to být kontraproduktivní a já nevim co všechno, ale já chci žít v době jistot, ne konkurence. Mám se víc snažit, protože ta holka je lepší, kamarádka chodí častěji na kafíčko nebo někdo mě můžě předběhnout v tom, co dělám? A teď popravdě, neštve Vás to taky někdy? Že je celej život soutěž místo spolupráce? :).

No a moje řešení. Jediný, co vim stoprocentně je, že jednou umřu a že mám dost divoký srdce na to, si život užít. Nemyslím tím nezodpovědný, protože občas jsou ty nejmenší věci největší výzva. Užívat si neznamená pít do němoty a spát s každým, ale občas vyrazit mimo komfortní zonu v měnších věcech. O víkendu jsem mohla být mezi motorkáři a opět si potvrdila, že stereotypy neplatí. Potkala jsem zajímavý lidi, slyšela zajímavý příběhy a často ten, kdo má nejdelší vlasy, vousy a celý potetovaný tělo je zrovna člověk, co to má v hlavě nejvíce srovnaný, váží si lidí a ví, že nezáleží na rase, na věku, ale na srdci. Občas stačí jít mluvit s lidma, zmoknout v bouřce nebo vyjet za město, abyste vystoupili z komfortní zony a objevili krásu života. Taky jsem se nechala nadchnout okamžikem a mám novou kérku ( pššt babičce :D) – Memento Mori, protože jediný, co stoprocentně vim je, že jednou mi zaklepe kamarádka smrt na dvěře a pocit konečnosti je to, co dodává sílu mému srdci, rozdmýchává plamen mé vášně. Můj oblíbený Prince Ea níž Vám řekne, jak lidi nejvíce ve stáří litují toho, co neudělali. Nebojme se. Kérka nebolí, modřiny z pádu se zahojí a peníze zase vyděláme :). Já osobně věřím, že je něco dál, ale nikdo mi to z nebe zatím nepřišel potvrdit, takže pro Vás, co nevěříte stejně jako pro nás, co věříme – nelitujem života, který vedeme, mějme připomínku toho, že je konečný a jednou bychom mohli i litovat toho, co jsme nezkusili.

IMG_4422

Mini sny jsou taky sny :). Mám svůj longboard!

Pro mě osobně je další jistota moje víra, jelikož už se mi nesčetněkrát potvrdilo, že “něco vyššího” existuje, ale to Vám můžu říct spíš třeba někdy mezi čtyřma očima. Nicméne myslím, že i psychicky to pomáhá, mít někoho, komu se můžete svěřit se vším. jestli nevěříte, mluvte s vesmírem, osudem nebo si třeba piště blog pro své budoucí já. Ujasníte si spoustu věcí a ne, neni to bláznovství :).

Takže shrnutí, co mě drží v pohodě v době, kdy nemáme žádný jistoty?  A) Moje divoký srdce, který je silný, odvážný a ví, že žijeme jen jednou – tedy marnosti časem zmizí, do hrobu si je nevezmeme a jenom to, jak jsme prožili náš život nám zůstane. Za B) moje víra, že vše, co se mi děje má svůj důvod a řád a velký zkoušky jsou pro silný hráče.

Moje oblíbený video ( Prince Ea):

Facebookpinterestby feather

Po měsíci….

Ahoj moji drazí přátelé,

teď jsem se nějakou dobu nehlásila. Přeci jen, bylo zkouškové, měli jsme spoustu pracovních věcí a do toho se občas připletlo něco dalšího. Nicméně teď už mám po zkouškách a po pár setkáních s přáteli a kupodivu i s učiteli jsem opradu hodně nabitá pozitivní energií. myslím, že si čím dál víc a víc lidí začíná uvědomovat, že v naší společnosti, i v našich hlavách je něco špatně. něco, co potřebuje změnu. Vemte si už jen takové zdraví. Za celé dějiny lidstva jsem na tom nejlépe, nicméně trpíme strašnou spoustou civilizačních chorob. Máme sociální sítě, abychom se mohli víc sdílet, ale neumíme se sdílet s člověkem, se kterým sdílíme lože, například. Jako bychom si ten život chtěli sami dělat těžší, než je 🙂

Dneska existuje spousta knih, které Vám dokázou pomoci k vnitřně zdravějšímu životu, ale proboha “hlavně ty ezo knihy nečti, budeš blázen”. A nebo že by ty stejný návody na štěstí byly už v tý slavný Bibli? Ne? Fakt ne? Není to třeba tím, že se nám nelíbí církev jako instituce a její dějiny, a proto si ani nechceme přečíst to, co tam je?

Našema vnitřníma překážkama ubližujeme hlavně sobě. Nenávistí a srovnáváním se s ostatními taky. Nemůžeš být máma, protože nevyděláváš miliony? Myslíš tedy, že všude v Africe a Asii jsou jenom špatný mámy? Myslíš, že bez vysoký školy nikdy nebudeš mít peníze? Vysoká škola ti je stejně nezaručí. A tak dál. Nestavějme si zdi ve svý hlavě, hledejme kreativní cesty, jak rozumně jít za svými cíly a být šťastní.

Mě v hlavě teď hraje melodie prázdnin. Miluju léto, ať už pracovní nebo dovolenkový. Nakonec se dočkám moře už v červenci, kdy pojedu dělat vychovatelku na dětský tábor do Španělska. Už se těším. Dobrodružství jsou ale i doma, člověk nemusí jet bůhví kam, aby zažil něco novýho :). S nejlepší kámoškou jsme si proto stáhly tenhle Bucket list a budeme plnit jednotlivý věci :). To víte, za dvacet let přátelství jsme spolu ještě nepozorovaly v noci hvězdy :).

 

13493235_10206639777728761_1740456438_o

 

Malý dobrodružství jsou všude kolem. Stačí být kreativní a mít radost z maličkostí. Hehe, já třeba budu dokonce příští týden “oddávat”, neoficiálně, ale stejně je to zajímavý dobrodružství. Život je prostě krásnej. Začněme si bourat svoje vnitřní zdi a zaměřme se na to nejdůležitější – lásku. K životu, k sobě samému i navzájem. K přírodě a naší Zemi. Smutná pravda – i kdyby existovali mimozemšťani, s největší pravděpodobností je nikdy nepotkáme, protože vesmír se pořád rozpíná. Takže vždycky budeme ve vesmíru sami, z našeho pohledu. Neni to privilegium? neni to zázrak? I když nevypadneme z Evropy na prázdniny, i když jsme studovali 5 let a děláme něco úplně jinýho, jsme zázrak. Buďme šťastní!

Můj dnešní song:

Jak já miluju moře 😀

IMG_3233

Mějte hezký víkend, jedu na Lipno 🙂

Facebookpinterestby feather

Clean your home, clean your mind.

I am aware of the fact that I have been writing almost about everything that came to my mind and forgot a little bit, that this blog is supposed to be mainly about MINIMALISM. It means that now I will switch to a bit less thoughtful sentences and more practical advises on how to by satisfied with less.

My by big project lately was to get rid of the un-useful things I have at home. Does it happen to you as well that when you wake up and see all the mess around you, you get tired again immediately? Seriously, the piles of stuff everywhere make me super tired. More tired then I always am ( and I really do not know how come I could be even MORE tired). I decided that I do not want to live on a dump. And to be clear, our house is always very tidy, I just hate, hate, hate how many things we, as people in people in general, have. I thought that the things I buy should serve me, not the other way. 

Luckily for me, my colleague told me about Marie Kondo. I know she has been around in a media for a while now, but still good that I discovered her NOW than NEVER. Her, let’s say “ideology” is that you keep just the things that ” spark joy”. I believe many of you will understand me when I say that I have many flowery dress I got as a gift and I will most probably never wear them but it feel kind of bad to give them away because it was a gift. So they are just burden and not joyful at all. I went through majority of my stuff and “checked” whether it brings joy  or not. I am amazed by the outcome :). Now I have nicely organized drawers, closet and I am slowly cleaning up miscellaneous stuff  as promo gifts and so on. I am aware of the questions like ” But if I need it, does it spark joy?”and similar ones. The answer is YES, joy is not just about whether you like the thing or not. Do you like how this thing works? Yes? Keep it. Is it a good basic t-shirt to combine with your skirt and you like that outfit? Keep it. But no excuses. Be honest with yourself, in the end you do not do it for anyone else that you 🙂

 

dba706612240df7ebdfd615bcfc22ac9

My pinterest inspiration and goals:) via : pinterest.com

b0062d6635400ffbc49d44326fdd3ff5

Unfortunately for me, fortunately for nature, I am very empathetic person and I overflow with compassion for this planet and others ( sometimes that much that it can be classified as madness :D), so the stuff I discarded did not go to the trash bin but is safely kept in our basement for now, waiting for the interested persons to pick it up. I am very happy that Charlie taught me to try to utilize every single thing and minimize the trash. It means that I have 3 group of things as outcome of my cleaning – 1) the ones that spark joy and I keep them, love them, are part of me and my style 2) thing I do not like very much because they kind of do not fit into my life but otherwise are fine, wherefore I thanked them for their service, took photos of them and placed them to vinted.cz as well as  invited my family for small “second hand” session. Finally 3) the thing that should go right in a trash bin but since we have ratties, I decided to use the devastated clothes and fabrics as a material for cage decoration and homes.

IMG_2573

My bedroom when I lived by myself.

IMG_4247

Favorite spot – ratties corner 🙂

IMG_3774

For the love of wood. We have almost everywhere just wood or bamboo 🙂

It takes time but trust me, in housing as well as in everything else, less is better. You are not distracted by chaos when trying to study, structure brings peace to your mind and once you organize it properly, cleaning takes less time since you just maintain the order instead of balancing chaos. And  of course  try to have less but of a good quality, since you want the thing you have to be part of you and your life :).

So to summarize it – Keep only what bring you joy, repurpose the discarded things, choose good things for your life. Less is more!

Facebookpinterestby feather

…… rather choose love

Few of my friends asked me lately, whether it would be possible to write in English and honestly, since I spend majority of my time in English environment  and we always joke at home in English with Russian accent ( no offense :D), I couldn’t say no :).  But do not worry my Czech friends, our beautiful language follows below :).

Today´s article is about religion. I am personally Christian but I never wanted the blog to be kind of converting, Christian life adoring brain wash. I have friend of many beliefs and I am aware of the fact that for some ethnics, religion is by tradition not just a personal matter but rather a family heritage and when you try to convert someone, you go against his family, which in our western perspective is not that big of a deal but in theirs, it truly is a BIG deal.

I used to be a Christian leader but I must honestly say, that I was always a controversial and liberal one. Many people would disagree with my methods and nowadays they disagree that I live with my boyfriend without marriage. But honestly, I do not care. Only God can judge me.

Therefore I would not judge others. Even other religions. Every religion believes in some Creation. Some super powered entity that rules over us, is everywhere, in everything, outside time, space. Everyone in a different way and everyone believes the path they chose is the right one. Even the other philosophical and esoteric streams believe that there is some sort of overpowering energy and whatever else. Couldn’t it mean that there really something like it exists? Let’s assume it does and call it by Plato´s absolute Truth. Since religions have similar basic principles, we can say that as in Plato´s cave, we can perceive glimpses of Truth, but I thing in our earthly life, we will never be able to experience the full Truth. Full God´s presence, knowledge and more.

Since I grieve to know the absolute Truth, I keep studying and I chose a path that makes sense to me, but does it make sense to fight since we will never know the answer? Not in this life ( as some believe, some may for sure not)?

Shouldn’t we focus on the fact that we are all “god´s” creatures? All loved? Rather that say – “No, you do not believe in my path, I do not want you as a friend” or ” You’re a sinner not worthy of my love”. Let’s face it, all the religious prophets, leaders and gurus said that we should be kind. Jesus even said that he came, so the Love overcome Laws, which was so popular amongst Jews. So my the hell we make the Law of our religion so important and do not love the ones who need it? Jesus hanged out with outcast, prostitutes, disabled all the time. We are involved in one’s life only when he has cancer, or some awesome calling of helping in third world but  we are not here for others, who may not share faith, who may not see thing through the same lenses we do. Shouldn’t we be there for them and love them as well?

KH1_3608b

@ Karel Havlík ( karelhavlik.cz) a jeho projekt 365 🙂

A teď česky 🙂

Tak dneska jsem se rozhodla napsat článek o náboženství, ale než se rozhodnete, že takovou blbost jako čistokrevní ateisti číst nebudete, vězte, že ačkoli jsem křesťan, tak účel tohohle blogu určitě nebylo žádný vymývání mozku za účelem konvertování lidí ke mé víře. Jsem si vědoma toho, že některé národy například nelze evangelizovat, protože víra tam není úplně záležitost osobní, jako rodinná a tím, že někoho obrací na svou víru podlamujete autoritu rodiny, což pro nás zápaďáky nemusí být takový trabl, ale pro spoustu kultur je to opravdu – No go zone! Takže tohle určitě není křesťanský nábor 🙂

Ještě rok zpátky jsem dělala křesťanskou vedoucí pro teenagery, ale vím, že ne úplně standardní a možná až příliš liberálně vykládající Bibli. Mnoho lidí by asi nesouhlasilo s mými metodami, že jsem se snažila věcem nechat víc volný průběh, nikoho nikam netlačit a být hlavně parťák do nepohody. No a taky s tím že ačkoli jsem křesťan, už to bude rok, co bydlím se svým klukem. Nemusí to být křesťansky ideální, ale život není černobílý a už vůbec ne jednoduchý a my to tak chtěli. Takže mi jsou cizí soudy fuk. Můj Bůh mě bude soudit.

Proto se i já snažím nesoudit lidi. Stejné i cizí víry. Každé náboženství věří v nějakého stvořitele, bytost se super schopnostmi, která vše stvořila, je ve všem, mimo čas a prostor. Každý věří, že jeho víra je ta správná ( jinak by si ji nevybrali, žejo). I některý ezo – filosoficko všelijaký směry věří v různé vše prostupující energie. Podle mého by to mohlo znamenat, že něco takového skutečně je, nemyslíte? Předpokládejme tedy, že jo :). Můžeme to nazvat podle Platona absolutním Věděním :). No a jako v jeho známé jeskyni, jelikož se víry v mnohém shodují, můžeme říci, že se k nám dostávají střípky toho Vědění s velkým V, ale v jeho plnosti ho, alespoň v našem “pozemským” životě nedosáhneme. A to je pravda, lets face it, i my křestané,  “boží”  úplnost nepochopíme.

Takže proč se hádat o něco, co se nedozvíme? Já si křesťanství vybrala, protože mi v tohle hledání po vědění dávalo největší smyl a líbila se mi jeho laskavost a princip lásky. Ale v tomhle životě se 100% správnost volby asi nedozvíme.  Neměli bychom se proto zaměřit na tu lásku, kterou nám všichni “naši” náboženští vůdci vštěpovali? Jsme všichni “boží” bytosti, nebo pokud to nechcete nazývat boží, tak všichni lidé, pozemšťané. Když už jsme třeba u Ježíše (jo, to je ten, proč jsou Vánoce), neříkal něco v tom smyslu, že přišel nahradit Zákon? tedy pravidla, ze kterých byly starozákonní Židi úplně vyšinutí?  Tak proč jsou pro nás ta pravidla tak důležitá a nesnažíme se mít rádi ty, kteří to potřebuji. Vždyť sám Ježíš se vždycky zdržoval v okruhu vyvrhelů, prostitutek, cizinců a postižených. My se o někoho staráme  jen pokud víme, že má rakovinu nebo nějakou úžasnou touhu jít zachraňovat rozvojový země. Ale co ti ostatní, co mají problémy, ale nejsou stejné víry nebo nevidí svět stejnýma očima jako my? Neměli bychom je taky milovat, místo souzení a vyhýbání se jim?

 

Facebookpinterestby feather