Na správném místě. Teď a tady.

Měla jsem pro Vás původě připravený článek o tom, jak nemůžu spát, protože mi hlavou koluje asi tisíc myšlenek a já cítím, že moje úzkosti jsou pryč. Začínal takhle:

To je tak, když je konečně pátek a vy nemůžete spát. Máte z nějakýho záhadnýho důvodu strašný kašel, i plyšáci už spí a vy z nostalgie začnete koukat na svoje starý facebookový fotky. Koukáte a koukáte, v první řadě si začnete vzpomínat na hadry, co jste dlouho neměli a že Vám to i kdysi celkem slušelo. Že jste byli vlastně kretén, protože jste fajn a ne úplně hnusná holka, co měla zbytečnej mindrák. Pak vidíte, kde všude jste byli, vzpomínáte na všechny lidi, co jste dlouho neviděli, na bytosti zvířecí, co už nejsou, na vztahy co už taky třeba nejsou, ale zažili jste toho milion. No a zjistíte, že ten Váš život je a byl vlastně strašně krásnej. Jasně i bolavej, ale bez toho by asi ani nebyl hezkej.


Byla jsem strašně šťastná, když jsem to psala!

Nooo, ale teď po týdnu to není všechno! Ale než se dostanu k těm hezkej věcem řeknu Vám, že bez těch špatnejch bych tady teď nestála taková, jaká jsem. Jsem tak nějak vlastně po dvou rozchodech za krátkou chvíli. S přítelem a s kamarádkou (jestli se tomu řiká rozchod). Obojí mě bolelo a asi ještě bolí, nicméně to bude asi normální, že lidi zjistí, že se jejich cesty rozcházejí, že každý potřebuje v životě něco jinýho, co mu ten druhý nemohl dát, ale že to (alespoň z mý strany) nevymaže všechny ty hezký chvíle, který jsme spolu zažili(y). Jasně, udělala jsem chyby, jsem jenom člověk, vím, že mám k ideálu daleko :). Mrzí mě, že ani jedno z toho neklaplo, mám oba ráda, jsou to skvělý lidi. Ale asi to tak má být. A vděčím Vám za strašně moc!

No ačkoli se k některým věcem schylovalo už dýl a podle spousty lidí si v životě vlastně nemám na co stěžovat, ještě pořád jsem hledala nějakou svojí rovnováhu. Nejdřív pořád měla úzkosti, ale ty pak zmizely, když jsem začala být víc v klidu, že prostě některý věci nezměnim. Taky jsem asi trošku víc v klidu, protože jsou lidi, co mi pomáhají a mají rádi. vozí mi potkany na veterinu, píšou podporující zprávy, vozí prodané poličky a vysavače po Praze, pomáhají opravit co neumim. Děkuji.

No a pak se stal asi úplný zázrak. Nebo možná byla doktorka líná, nebo je to normální, to nevim :D. Ale budu věřit, že je to zázrak. V pondělí jsem měla svojí pravidelnou tříměsíční kontrolu ve sklerotickém centru. Říkala jsem si, že mě doktorka zkoumá nějak víc, než normálně. Asi že jsem tam mezi spolubojovníkama, kteří byli i o holi a na vozíčku, stála na deseticentimetrových podpatcích. Stisk ruky byl nějaký delší, hodně se vyptávala na můj život. Pak jsem musela skákat na jedné noze, na druhé (obojí naštěstí bez podpatků). Testování reflexů padesátkrát jinak, prý je normální, že mi bylo hůř, protože jsem nachcípaná, tak moje imunita dostala zabrat, je super, že zase tancuju a že se to ke mě úplně hodí. Mluvily jsme o tom, jak je Island krásný. A pak jen vidim, jak mi do zprávy přepisuje číslo u EDSS, což je nějaká Kurtzkeho škála postižení u roztroušené sklerozy ze 4.0 (je to od 0 do 10, 10 je nejhorší) na 1.0!!!!! Chápete to?? 1.0! Já jsem vlastně zdravá. A žádný antidepresiva už si teda nevezmu :D.

No a tak prostě děkuju! Živote. Překážky. Výhry. Bolístky i šťastný chvíle. Starý i nový lásky. Dvounohý i čtyřnohý. Asi jsem přesně tam, kde mám. Silnější. A zdravější <3. A nebyla bych bez Vás.

Bitva se vždycky líp vede s armádou, co za Vámi stojí <3! Díky.

 

 

Za všechny rebely

Taky máte dny, kdy se cítíte jak úplný společenský odpadlík? Já věřím, že to tak odčas má spousta z nás, a to nemusíme být ve společenských měřítcích zrovna cizinci a „postižení“, ehm, že?

By Mischa Babel. Fakt na tom umim i jet 😛

Už nějakou dobu se peru s tím, že spousta společenských norem je mi vzdálených. Že nechápu, proč bych ve svém věku neměla to a měla ono. A obecně mi ta naše doba přijde taková, že by bylo nejlépe, kdybychom všichni byli bílí, jakžtakž vzdělaní, čtoucí blesk a řešící, kolikáté auto si zrovvna chceme koupit. Být trochu jiný, být rebel….ne-e. Zase asi víte, že já to prostě všechno moc řešim 😀

Kupodivu, ale vždycky když mě někdo zaujme svou inteligencí, talentem nebo velkým srdcem, tak je to zrovna nějaký takovýhle „rebel“. Hodně jsem si to uvědomila, když jsem slyšela nové Nickelback. Otevřeně ve svém písničce kritizují režim, resp. systém, který je nyní v Americe. A podle mého názoru často kvůli nezájmu a pohodlnosti spousty lidí. Taky jsem objevila úžasnou dvojici tatérů, kteří si udělali neziskovku a zadarmo předělávají všechna tetování mající různé rasistické, nacistické atp. významy, že prý chtějí nahradit nenávist uměním.

A před pár dny jsem našla dalšího, úplně srdcového, rebela. Tohodle baleťáka. Sergeie Polunina <3. To je prostě láska. Jen on to ještě neví, protože mě nepoznal 😀 Nejmladší ever hlavní hvězdu Royal Ballet. A ačkoli opustil taneční svět impulzivně, prý se někde zdrogoval nebo whatever, otázka zda je to vůbec pravda, protože svět má rád senzace…. tenhle člověk když mluví a tančí, tak Vám připadá, že jste spatřili bytost z jiného světa. Kupodivu fakt vlídnou, laskavou, inovativní a inteligentní. Teď má v plánu předělat balet tak, aby nebyl o skoro vojenském drilu, který zabíjí kreativitu.

Ono je to asi jednodušší, žít si ve své bublince. Sdílet názory jiných, nechávat se unést společenskými koncepty a tradicemi. Ale v době, kdy se prezident může chovat jak chce, může být sexista, rasista…. Někdo jiný může veřejně tvrdit, že ženy mají nižší inteligenci. V době kdy někteří, třeba i hodní přemýšlejí, jestli mytí nádobí v myčce není moc namáhavé a jestli nepotřebují plastové nádobí, tyjo asi budu radši ten rebel. Radši si to risknu, že mě někdo nebude někam chtít, protože je zažité že s tetováním něco nejde, že když jsi z pidi části cizinec, tak něco nejde. Tak já nevím, chcete být ovce v davu nebo radši vlk? :). Neříkám, že je to jednoduchý razit si svojí cestu. Spíš ne. Krom toho, že ji třeba nechápe okolí, často v sobě přemýšlíte, jestli byste fakt neměli žít jinak. Ale prostě pořád věřím, že každý máme svoji autentickou verzi a jak chceme žít je na nás. A vlastně, naše kultura stojí na rebelech. Coco Chanel byla taky rebel, ale její styl je teď považovaný za „klasiku“. A tak dál 🙂

Jinak mám novou myšičku! Původně byly dvě, ale jedný princezně jaksi po dvou dnech vylezly kuličky, takže jsme „holky“ musely oddělit a princ se skyrýma kulkama už má novýho kamaráda u mé mamky. A moje malá rebelka s červenýma očkama, které i s amputovaným ocáskem leze všude možně, bude mít kámošku snad v úterý.

Zatím čau a pá

Světošlápek

V rámci hledání toho, jak zvládat samotu, jsem se rozhodla, že budu víc cestovat. Spíš častěji na kratší dobu, protože přeci jen mám nějaký potvůrky, který jsou na mě závislý a mají až moc krátký život, než abych byla furt v tahu, ale jestli můžu jmenovat  koníčky, co mě drží celý život, tak tanec, estetika, zvířata, Blízký východ a cestování.

Už jako malá jsem vždycky pročítala encyklopedie a koukala, co kde je, čím je to jinde jiný a zajímavý. Nikdy jsem nechtěla cestovat jako turista, ale vždycky jako dobrodruh. Prostě mě nikdy zas tak nelákalo ležet na letovisku na pláži, ačkoli když už jsem tam byla, tak jsem tam ležela opravdu dlouho, abych se pořádně připekla :D. Vždycky, když jsme se někam chystali, tak jsem si připravila brožurku k tomu, jak se tam mluví, co je tam za jídlo, jaký je hlavní město a tak.

Musím říct, že jsem ráda za rodiče, jaký mám, protože nás pořád někam brali. Skoro každý rok jsem od malička byla v cizině a to asi v devadesátkách nemohl úplně každý. my jsme se vždycky sbalili, sedli na vlak a někam jeli. Postupem času už jsme jezdili autem, létali a tak, ale většinou to byly spontánní akce. A já se vždycky strašně těšila, chtěla splynout s místními a hlavně nebýt turista.

Jsem ráda, že za prvé žijeme v době, kdy můžeme cestovat. Není to o penězích, je to o odvaze. Člověk může někam vyrazit i sám, musí chtít. Spousta blogerů už píše o tom, jak to jde, že není čeho se bát. A za druhé jsem ráda, že mám pořád tu chuť poznávat. Ačkoli ve světě je tolik krásných míst, na který bych se chtěla vracet.

Úchylka na fotky ze střech – Marakéš, Maroko 😀

S rodinkou – Mostar. Bosna a Hercegovina.

Karibik ve Francii – ostrov Porquerolles. Promin, Eli 😀

Jedna z největších mešit na světě, mešita Hassana II – Casablanca, Maroko

Takhle vypadají muzea v Ubudu, Bali 🙂

Olypijský stadion v Innsbruku, Rakousko. Museli jsme tam, protože ségra studuje architekturu a navrhovala ho Zaha Hadid.

Red Island, Východní Jáva <3

Kdysi dávno se ségrou v na „train tripu“ v Itálii – tohle zrovna v Římě.

Z jedné z návštěv Benátek. Ty lampy prostě žeru.

 

Krásný Brighton, UK. Mohla jsem vám ukázat město, ale tohle ohořelý molo je prostě krásný.

 

 

Moje srdcovky jsou většinou ty nejdivočejší země. Maroko, Indonésie, z Evropy asi Bosna, Skotsko a Sicílie.  Tak nějak prostě nechci jezdit tam, kde je to stejný :D. A kde je to…jak to popsat… klidný? A myslím tím asi hlavně ráz krajiny a taky mám ráda temperamentní lidi. Nejvíckrát jsem byla asi v Itálii a Francii. V Itálii jsem napočítala, že snad dvacetkrát, ale stejně bych mohla znovu a znovu. Třeba bych se jednou ráda vrátila na Sardinii :), ze který mám první jizvu v životě, jak jsem tam jako dítě spadla na šutr. Teď na jaře mě čeká sever – Finsko a Island. Tam asi lidi nebudou úplně tak temperamentní, ale už jsem o nich slyšela spoustu spoustu úžasných věcí a pak hlavně všude ta příroda! Nejsem ani zimní, ani letní typ. Všechno prostě má svoje kouzlo. Už se těším na islandský horký prameny!

Rejvíz – Elfí místo v Jeseníkách 🙂

Zlaté oči, Lipnice nad Sázavou. Prostě magic <3

Když si zrekapituluju poslední dva roky, tak jsem vždycky navštívila tak 4 země. Není to cestovatelsky zas tak extra, ale něžiju tak, abych si jen odškrtávala kde jsem byla. Chci prostě poznávat. A kolem a kolem, ono se krásně poznává i v Česku, kde jsem za poslední roky navštívila opravdu spoustu míst, třeba teď o víkendu Hrádek nad Moravicí. Miluju Svatého Jana pod Skalou, Severní Moravu, Hřensko a tak bych mohla pokračovat. Prostě dobrodružství je všude. V Číně i na Vysočině.  Chtěla bych od teď krom svých úvah taky přidávat informace o místech, kam jsem se zrovna vypravila. Vím, že musím ještě dodělat Maroko a Indonesii :D. Asi bych mohla psát i český výlety. Tak nějak mám ráda i spoustu našich ošklivých komunistických měst, třeba Ústí :D. ….Tak postupně :D. Jaký jsou vaše oblíbený místa? Doma i ve světě? Kam se rádi vracíte a měla bych se podívat? 🙂

 

Cesta samotou

Čau lidi,

dneska se s Vámi nebudu dělit o svoje rady ani postřehy. Spíš si tak trochu vyliju srdíčko a zeptám se na radu. Od sobotního odpoledne, budu žít poprvé…(ok, s malou pauzou v 18 letech, kdy mi cvaklo v hlavě a pronajala jsem si sama byt)… úplně sama. Se třema plyšákama.

Jsem introvert, nevadí mi samota. Ráda si čtu, píšu kreslím, sním o tom, jak budu tajný agent nebo cestuji, ale bojím se že vzhledem k odchodu Rozárky a taky kvůli tomu, že budu na nějaký čas bez svýho BFF :-P, jak si z nás dnes dělal srandu, se budu cítit hlavně osamělá. Je mi jasný, že osamělý a smutný duše toho spoustu vymyslí a mohou mít tu nejlepší fantazii. Ale osamění ve mě působí prázdno. Už jsem to jednou zažila. Bylo mi 18, ležela jsem po prvním srdcebolu v tom svým pronajmutým bytě a koukala na Barryho Lyndona od Kubrica. A najednou se do mě nalila neuvěřitelná vlna samoty. Osamění, že nikdo tu se mnou není pro můj pláč. Nikdo neví, jak se cítím. A že všechno jednou pomine a tak…. No prostě jsem se sbalila a odstěhovala zase k taťkovi.

Teď ale nechci nikam utéct. Chci se naučit zvládat samotu, protože nakonec přeci jen, celý život prožíváme sami, nikdo není v naší hlavě, jak náš hlas a naše city. Co tedy děláte, abyste se necítili osaměle?

Moje kérka od TerriEmi

Jinak mám nový tetování a letenky do Finska a na Island. Možná jsem prdlá, že mám kérku na ruce, ale když budu chtít, můžu mít sako nebo košili. Chtěla jsem růži, abych si na tu výjimečnou bytost, co mě opustila, navždy pamatovala a asi abych si vždycky připomněla, že odcházení bolí, ale nejdůležitější je ten čas, co člověk spolu s někým prožil. Možná jsem slabá, možná tímhle tempem budu jednou celá pokreslená. Možná jsem si zavřela dveře do některých prací. Ale až budu jednou já odcházet, tam někam, tak si chci říct, že jsem žila tak, jak jsem chtěla, ne tak, jak to bylo praktický a dávalo smysl 🙂

 

Aurora, 2020 a Diamant

„Diamant je jen kus uhlí, co zvládlo stres obzvlášť dobře“

To bylo její motto do nového roku. Bude diamant. Ovšem, že nikdo není dokonalý a život bude stále přinášet problémy, ale ona jim nepodlehne. Nechá se přetvořit v diamant….. Jako když v Japonsku rozbité nádobí slepují roztaveným zlatem. Za jizvy se totiž nemusíme stydět. Tvoří z nás šperky, kterými jsme.

Bude nosit své rány hrdě. A konečně by se měla naučit nosit své jizvy ze souboje s životem hrdě. Tento rok, 2020, bude pouze o ní. A i ta blbá nemoc ať je nástroj, co jí pomáhá se přeměnit. Protože bolest je nevyhnutelná, utrpení je volba. Žejo, Murakami.

Diamant by nebyl tím, čím je, bez nepříjemných zemských procesů a precizní lidské práci. Prostě všechno, co stojí za to musí zvládnout hodně a být za tím hodně práce…..Asi.

To si Aurora říkala, když myslela, že už ten chaos ve své hlavě prostě nemůže zvládnout. Vesmír jí položil otázku. „Čím chceš být? Uhlí? Které je pro lidi sluha a v jejich rukách taky ničí svět (:-P ) a nebo něco krásného, odolného a věčného?“

Tak jasně, že hned věděla. Jasně, že chce být diamant. Ať si třeba společnost padesátkát říká, že na to nemá, že to nezvládne a že má sedět doma a naučit se vařit. Nechat si vnutit sny, které jí nejsou vlastní. Dvacet devět let na to pořád neměla koule. Teď už ale ví, co chce být. Že se za svoje chyby nemusí stydět, že člověk je celý balíček. To špatný i to dobrý. Neni jakou boty nebo hadry. Je buď všechno nebo nic.

Třeba je v jinym světě jiná Aurora fakt ta biomedicínská inženýrka, co zachraňuje lidi. A je šťastná. A tomhle světě ale taky bude. Protože díky tomu všemu, co se děje, bude jednou diamant…..Nebo radši safír, to je fuk. A bude lidem ukazovat, že jizvy a nedostatky jsou krásné. Tvoří nás. Ukazují naše zlomená srdce, probrečené noci, prohrané zápasy. Ale také trpělivost, odhodlanost jít dál. Překážky, co jsme zvládli a moudrost, co jsme po cestě získali.