Jsem se sílou, síla je se mnou… ten hororový rok 16

Určitě Váš facebook v posledních dnech zaplavily všechny ty šílený zprávy o tom, kdo všechno umřel. A pak taky Trump v listopadu, žejo. Ale byl ten rok 2016 ale opravdu tak hrozný i z našeho osobního hlediska? Jako jo, z toho globálního hlediska se stalo opravdu hodně průserů, ale co my?

Pře mě osobně byl rok 2016 čas, kdy jsem se konečně naučila vystoupit z komfortní zony. V lednu jsem se učila znovu normálně chodit a u toho se snažila dělat zkoušky. V únoru už jsem chodila, ale ne všechny zkoušky mi vyšly.

Jaro bylo hodně o střídání léků, jaterních dietách a s nimi spojenou únavou a váhou jak na houpačce. Taky se náš životní rytmus krapet změnil, protože Kája začal pracovat jako analytik, pořídili jsme další 3 myší případy a máme od tý doby naší chlupatou rodinku.  No a pak jsem si udělala svoje první tetování….. a za chvilku potom druhý.

Léto jsem si užila, v klídku a pohodě. Léto je prostě vždycky nejlepší. Akorát ty zkoušky, no. Školu mám však ráda, tak to nevadí. Taky jsem se konečně (trochu) naučila na longboardu a druhé z mých přání bylo splněno.

No ale podzim, ten byl tento rok nejkrásnější. bylo dlouho teplo, jezdili jsme na výlety a vinobraní, hráli si s myškama, slavili narozeniny všech možných členů rodiny a v listopadu jsme se Šárkou jeli do vysněné indonesie.

2016-11-28-17-24-16

Asi to píše spousta lidí vždycky, když se od někud vrátí, ale těch pár týdnů tam opravdu změnilo můj život. Jela jsem na druhý konec světa, ale připadala si, jak doma. Lidi by měli víc jezdit do takovýhle multikuilturních a méně rozvinutých zemí. Uvidí, že ne každý muslim je zlý. Uvidí, jak náš přístup k přírodě ničí naši planetu a po zkušenosti s plavání se žraloky jsem se málem rozbrečela nad tím, jak si ospravedlníme zabíjet některé tvory, jen, protože můžeme a podle pár přiblblých filmů nám přijdou nebezpeční. Tvorové na světě nejsou proto, aby nám buď sloužili a nebo se nás snažili zabít….

 

white-tipped-reef-shark-1

ťutíček žraločí

 

2016-12-03-14-31-47

svět patří bláznům

No a už je mi 26. Za poslední rok jsem se myslím změnila v tom, že už se nebojím být sama sebou. Našla jsem větší odvahu věřit sama sobě. Víte, já jsem ten typ člověka, co se snaží vždycky všem zavděčit a s každým vycházet dobře. Ale to nejde. protože ti, co Vás mají rádi, Vás budou spíš mít radši, když ze sebe nebudete dělat něco jiného. A ti ostatní, pro který se musíte přetvařovat nebudou asi nikdy spokojení s jakoukoli vaší verzí.

Hororový ale asi byl návrat a prosinec. Vrátíte se z ráje a víte, že se Váš život asi bude brzy měnit. Nevíte co od budoucnosti čekat. Chcete všem říct, co jste zažili, ale před Vánocemi mají lidi spoustu svých starostí. No a tak se mi párkrát vrátila moje úzkost z budoucnosti, z toho že nevim, jak co bude, v jaký zemi budu žít a jestli už nejsem moc “stará” a neměla bych začít řešit svatbu a rodinu a takový věci……. Do toho ty všechny mrtvý celebrity. Třeba princezna Leia. Jako by se zavírala nějaká kapitola. Ale naštěstí jsem viděla novýho Dokrora Who a ten tam řekl něco jako, že konce jsou bolestivý, ale věci i začínají a to je skvělý….. A potom taky, čas a roky, jsou jen čísla, který jsme si my lidi vymysleli, takže jestli říkáme, že jeden rok byl špatný, může to být prostě jen náhoda. Asi jsem přecitlivělá a řešim “blbosti”, ale už teď je na obzoru spousta změn k vypořádání se. Ale Vánoce byly super! Moc.

15069098_10207705172562966_1705363092325660399_o

moje vitamínky 🙂

Teď, předposlední den roku, jsem strašně unavená. Může to být tou virozou, co na mě zrovna dolehla, ale taky to bude tím věčným přemýšlením nad budoucností a rekapitulováním. Ale on člověk stejně nic nevymyslí a vědci už opravdu zjistili, že žijeme nekonečnou sérii věčných Teď. Tak buďme silní a čekejme, jaké bude to další teď. Přeci jen, jsem se sílou a síla je se mnou. Zvládnu cokoli, co bude :-). A přeji Vám do dalšího roku, ať to máte taky tak.

Facebookpinterestby feather

5 tipů jak si zjednodušit život

Jak asi spousta z Vás ví, snažím se dělat si život jednodušší. V životě jsem se dostala do bodu, kdy mě opravdu štvalo být zavalená věcmi, mít potřebu pořád něco kupovat dokolečka, nestíhat svých padesát tisíc povinností a řekla jsem si, že už to tak nechci. Neříkám, že teď je ze mě nějaký ultra guru, pořád mám asi víc oblečení, než spousta mých kamarádek, ale snažím se aplikovat pár typů do života, abych mohla být v klidu 🙂

  • Dělěj věci hned

Kája by se asi smál, že to sem dávám, protože většinou to se mnou bylo tak, že se mi nádobí teď hned nechce, uvařit se mi teď hned nechce, ale zjišťuji, hlavně v práci, ale i doma, že nejlepší je udělat to, co je potřeba hned. Jasně, někdy jsou větší věci, co je potřeba si naplánovat a taky nechceme jet jak křeček v kolečku a pořád jen plnit nějaký úkoly, ale slyšela jsem o něčem, čemu se říká pravidlo jedné minuty a to je, že pokud je něco, co musíme udělat a proces nám nezabere víc, než minutu – třeba ustlat, poslat ten email už, zavolat k doktorovi, měli bychom to udělat hned. Nebudeme na to muset pořád myslet v hlavě a dá nám to klid. Proto vždycky, když přijdu do práce, udělám si čaj, otevřu mail a odpovím na vše, co je potřeba, případně zavolám všude, kam musím. Dá mi to potom čas na důležitější věci a nemusím na to myslet celý den. Ještě si tohle pravidlo zapamatovat s naší aplikací na domácí účetnictví, lehčí domácí účetnictví už asi nikdo mít nemůže 😀

  • Síla zvyku

Další bod, u kterého by se asi spousta lidí smála, ale zjišťuju, jak důležitý je udělat si u některých věcí rutinu a pak už vám ani nepřijde, že je děláte. Naučila jsem se prostě ráno po příchodu do práce zkontrolovat vše, co ten den přišlo, udělat ty nejhorší věci, co mě čekají hned a pak je člověk raz dva líp připravený na to, co se ještě může pokazit v průběhu dne. Líp se řeší kraviny, co se vyrojí, když nemusíte řešit nic jinýho urgentního, než když máte kupu dalších, odložených kostlivců. Stejně tak doma, nádobí už myju hned po jídle. Zametám hned po vaření. Zrcadlo v koupelně čistím každé ráno, klec utírám myškám ob den, velké čištění jednou za týden. Když to takhle prý člověk udělá 12x, stane se z úkonu zvyk, budete ho dělat automaticky, zabere Vám chvilku a hlavně nebudete nikdy nad ničím ( úklidem, čištěním) sto let, protože více méně nebude co uklízet.

  • Posečkej chviličku

Tady si neprotiřečím s prvním bodem. Tento bod se týká toho, jak nepropadnout konzumnímu smýšlení a nedělat ukvapená rozhodnutí. Všichni bychom chtěli spoustu oblečení, kosmetiky, elektroniky a tak podobně. Pak se nám věci nevejdou, tak chceme větší bydlení, více místa. Je proto dobrý s nákupy věcí hned nekupovat věc, co se mi líbí, jen proto, že se mi v ten daný moment líbí, ale je lepší odejít, promyslet si to, vyspat se na to, a pokud nám věc bude dál ležet v hlavě, asi ji fakt chceme. Pokud ne, tak to nestálo za to. Doma to tak děláme i s jinými rozhodnutími, jako třeba s pracovní nabídkou a tak. Necháváme věci přes noc uležet, abychom se vyvarovali unáhlené koupi. Člověk pak má jen to, co v životě skutečně chce.

23d52daba6eb7c7fbd3da416779a6d76

  • Mluv nahlas

Určitě je dobré mluvit nahlas vžycky, když něco říkáme, protože když kuňkáme a bojíme se něco říct, tak nám druhý nemusí rozumět. Ale to neni to, co mám v tomhle případě na mysli. Jde o to přiznat si problém a říct ho nahlas. Někomu. Svěřit se. Já s tím vždycky měla problém, ale život mě postupně naučil, že srajdy většinou vždycky vyjdou na povrch a doženou nás a pak můžeme být zklamaní sami za sebe a zároveň zklameme ostatní. Ne kvůli tomu, že se to děje, ale kvůli tomu, že jsme lhali. Mě vždycky tak spadne kámen ze srdce, když se můžu svěřit s problémem. Často pak ani nezní tak strašně, jako zněl v mé hlavě. I nápady je fajn říkat lidem nahlas, spousta věcí zní nahlas jako úplná blbost, ale v hlavě to byl ten nejgeniálnější plán :D. Já se často i doma modlím nahlas, nelítají mi myšlenky pryč. Učím se nahlas, protože tak taky zjišťuji, jestli vůbec chápu o co jde. Mluvme tedy nahlas!

  • Medituj

Může se zdát divný, že se můžu modlit a zároveň meditovat, což si v mnoha myslíš může odporovat. Myslím ale, že modlitba je dialog s něčím vyšším, podle toho čemu kdo věří. Někdo se nemodlí, protože nemá k čemu. Meditovat ale může každý, protože meditace není dialog, meditace je o tom úplně vypnout, nad ničím nepřemýšlet, uvolnit se. Občas je pro lidi težké nad ničím nepřemýšlet, ale urputná snaha o nepřemýšlení nás odvádí od relaxace naší mysli, takže klidně nechme občas nějakou myšlenku vlézt do naší mysli, když se jí nechytíme, tak zase odpluje. Já si vždycky pustím nějakou fajn hudební kulisu, jako můj oblíbený Buddha Bar, handpans nebo Abela Korzeniowsky. A jen jsem, vypnu a na nic nemyslím. Je to fajn dělat třeba i když máme nervy v práci, ve škole, na partnera. V práci jde třeba na chvilku (stačí minuta) zavřít mail, někam zalézt, třeba si pustit něco fajn do uší nebo v koupelně pustit kohoutek, zavřít na tu chvilku oči a na nic nemyslet, jen poslouchat dech, vodu, melodii.

bf025e5ed66f868cb902f86ccd276055

Tak snad Vám něco z toho, jak já se snažím žít, pomůže k tomu, žít jednodušeji. A protože vím, že spousta lidí má problém se čtvrtým bodem a nemají komu se svěřit se svými nejhlubšími myšlenkami a problémy, místo toho žijí jen ve světě “jak se máš a co jsi dělal o víkendu”, klidně mi napište, domluvíme se a můžeme si popovídat :-). Zjišťuji, že je to taková moje “superschopnost”, že se mi lidé chtějí svěřovat, tak to ráda využiju a budu tady pro Vás 🙂

Facebookpinterestby feather

Kde se Afrika mísí s Evropou a hory s pouští

Je podzim, sedím doma pod chlupatou peřinou, poslouchám aktuální Buddha Bar objev – Back to Marrakech a piju chai čaj z mé vlastní “marocké” tvorby. Je proto čas odložit na chvíli studium afghánských kmenů a napsat článek o Maroku.

img_5103-2

Tohle není Maroko, jen moje inspirace k tvorbě :)…. pyramidy v Sudanu 😛

Už to jsou tři roky, co jsme se rozhodli tuhle úžasnou zemi navštívit. Jeli jsme v březnu, protože jsme se chtěli vyhnout těm největším vedrům a tak nějak nám připadalo, že by to mohlo být fajn období. Jelikož to byla naše první cesta mimo “západní” civilizaci, rozhodli jsme se vyhnout odlehlejším místům a navštívit pět tzv. Královských měst – Marakéš, Casablancu, Rabat, Meknés a Fez.

Divočina a temperament

Přiletěli jsme do Marakéše, bus, který měl jezdi do Djemaa el – Fna nikde, tak jsme si vzali taxík. Ten nás pěkně oškubl což jsme zjistili ale až zpětně. Po výstupu z něj nám nějaký týpek nabídl, že nás vezme do Riádu (ubytování typu hostel, kde jsme bydleli), ale já věděla, kde je, takže jsme nechtěli. No stejně šel krok před námi a pak za to chtěl peníze, žejo 😀

Jinak jsem ale z Marakéše byla nadšená. Opravdu jiný svět. Po cestě z letiště vidíte všechno cihlovo béžové, na obzoru poušť a pak… no ne, takový vysoký zasněžený hory! Neuvěřitelná scenérie. Podél cesty černoši a Maročani s čepičkama na hlavě, opičkami na rukou a velbloudí trhy. Djema el-Fna – hlavní náměstí – je naprostý mumraj. všude stánky, berbeři v tradičním oblečení Vám nabízí, že se můžete vyfotit s opicí, já se hned nechala zlákat na henu na ruku. Doprava tady nemá žádná pravidla, ale kupodivu nikde žádný ťuklý auto. Ani osel, kterých tu vedle rolce royců bylo taky spousta. No a to jídlo! V Maroku se jedí hlavně dvě jídla  – tajine a v pátek kus kus. Tajine je většinou směs zeleniny a masa vařená ve speciálním hliněném hrnci nebo jak to nazvat, ve kterém se všechny šťávy hezky promíchají a je to prostě mňamka. Jedno jídlo stálo asi 40 dirhamů, což bylo v té době myslím 120 korun. ale k tomu je ještě kupa pita chleba a dokonalý marocký mátový čaj v ceně. Nejlepší je Djemaa el – Fna v noci, kdy to všude svítí, náměstí se zaplní stánky s občerstvením a je z čeho vybírat. Jo a střevních potíží bych se nebála, nic se nám za celou dobu nepřihodilo 🙂

Co se týče památek, tak těch je v Marakéši opravdu spousta. Na ně si přečtěte průvodce. Ale člověku hned připadá jako by se ocitl v pohádce Tisíce a jedné noci. Plus si člověk řekne, jak jak moc jsme domýšlivý, když nadřazujeme naší evropskou kulturu jiným a myslíme si, že jsou všude barbaři. Ty paláce, chrámy a ta geometrie všude už v dobách, kdy my jsme si tady v Evropě neuměli pomalu ani utřít zadek a mysleli jsme si, že na veškerý naše nemoci nám pomůže svěcená voda, ty mě posadily na zadek 🙂

10420254_10203643526864362_8050121720694300332_n

10354161_10203643563105268_2848469718634422362_n

10176009_10203660936459591_7092112104407299031_n

10686883_10203660939659671_1677369469753153362_n

place_jemaa_el_fna_by_paulricard06-d5gne1j

374430_4641304426250_677250190_n

531714_4641309466376_1474503218_n

The old city walls and snow capped Atlas Mountains, Marrakech, Morocco, North Africa, Africa

Jenom film a mešita

Město, kterýmu jsme věnovali zbytečně moc času byla Casablanca. Ačkoli spousta lidí sní o Casablance, protože zná ten slavný film, kromě malinké Mediny ( tak se označuje historické centrum, neboli “město”) a předražené Rickeyho restaurace z filmu tam nic není. Jen Číňani teď staví přístav. A moře s úžasnýma vlnama, to můžu :-). Fučelo tak, že jsme ani nepostřehli, že jsme si spálili obličej.

Jo a mešita! Ta je nádherná. Mešita Hassana II, což byl jejich předchozí král, je jedna z největších mešit na světě. Je nádherně modrá a stojí hned vedle studeného Atlantiku, který má tam mocný odliv, že když nastane, je možné se od ní projít dalších 200 metrů po dně moře. V Casablance jsme ale měli naprosto dokonalou snídani. marocká snídaně je kombinace arabské a francouzské, tedy arabský chléb, bageta, máslo a mátový čaj a hlavně pomerančový džus a pomerančová marmeláda. Další věc pro Maroko typická. Pomeranče a jejich vůně všude :-).

Zjistili jsme tam taky, že Maročani znají Českou republiku a vědí, že to už neni Československo. Jak? Hrajeme fotbal.

Po dni v Casablance jsme vyrazili do hlavního města a druhého surfařského města Maroka – Rabatu. Cestovali jsme vždycky vlakem a ty tam tedy jsou lepší než u nás, plus všechen personál vždycky chodí nádherné, nádherně oblečený….. a prostě snědí chlapi, žejo 😀

10450830_10203643381660732_5437665649818544852_n

10384034_10203643384620806_6293211037031989890_n

10940526_10203643389820936_364735797527787837_n

10940542_10203643393941039_5606316596129262012_n

374562_4641257185069_1510113899_n

O Rabatu, Méknés a Fezu zase příště. Protože je toho hodně. O tom, jak jsou arabský domy blbý, když prší. Jak jsme poznali Berberskou rodinu, kdo jsou berbeři, že i v Africe to může vypadat jak v Irsku a o tom, jak jsme ve Fezu brečeli a jak se nejdražší kůže louhuje v ptačích hovínkách 🙂

Tak zatím ahoj!

Slečna Abu <3

Facebookpinterestby feather

Temnota v nás ( a kolem nás) vol. 2

Slibovala jsem článek s tematikou temnoty číslo dva. Chviličku mi trvalo, než jsem se rozhoupala k tomu, o čem bude, ale myslím, že čas vždycky nějak sám ukáže, jak se věci vyvinou. U mě se myšlenka tedy vyvinula tak, že jsem včera byla na debatě ve škole a pak se trochu zakecala se spolužákem. Bavili jsme se o tom, jaký má kdo rád kytky ( chápejte, co má koupit holce) a já řekla, že lilie. Podle něj jsou tajemný, ale podle mě taky symbol nevinnosti. Asi proto se mi tak líbí, když jsem nikdy žádný neviňátko nebyla. Pak mi říkal, že na mé tajemnosti je něco znepokojujícího, že vypadám, jako že mě něco trápí. Hlavou mi prolítlo, jak jsem zrovna dva dny předtím doma opěvovala, jak jsem teď strašně šťastná, že dělám samý věci, co mě baví, jak se těším na Bali a podobně. Ale hoch měl asi trochu pravdu. Přemýšlím teď často nad tím, proč se mi opakují v životě neustále nějaké vzorce problémů. No a prý je první krok k vyřešení problémů připustit si, že je máte. A já asi stále pracuji na dostatečné důvěře sama v sebe, ačkoli se to za dobu  existence tohoto blogu značně zlepšilo. Projevuje se to hlavně tak, že jsem závislá na shromažďování hezkých věcí, tedy jejich nakupování, vyměňování, dědění od babiček a tak. Asi jsem vždycky myslela, že s lepšími věcmi budu lepší, ale kupodivu vždycky někde sem, vidím někoho krásného nebo žijícího v něčem krásném a pochybuji o sobě. Ale to je asi známka závislosti, nikdy nebudu mít dost, nikdy se nebudu cítit dost, ať už budu mít cokoli. A to je to, co se musí změnit.

Dneska jsem shodou okolností narazila na článek o závislostech. V sedmdesátých letech dělali experiment s potkánkama. Do té doby standardní experimenty probíhali tak, že potkan žil v kleci, kde měl na výběr ze dvou napáječek – s vodou a se směsí vody a kokainu. No a postupně se stal komplet závislý na kokainu a zemřel. Profesor psychologie ve Vancouveru jménem Bruce Alexander si ale všiml na tomto experimentu něčeho podivného. Potkani byli sami. Vybudoval jim proto mega luxusní klec s prolézačkami, míčky a dal jim do klece kamarády. No a kupodivu, všichni potkani se kokainové misce vyhýbali a i potkani, kteří byli dříve izolovaní a vyvinula se u nich závislost se po čase ze závislosti dostali. Bylo to tedy dáno prostředím, ale co nejvíc, bylo to dáno osamělostí.

fullsizerender

Myslím, že to je důvod toho, že má spousta z nás okolo a v sobě je proto, že jsme osamělí a snažili jsme se tu naší osamělou díru vyplnit něčím jiným. A ta osamělost nemusí nutně být o tom, že nemáte nikoho kolem sebe. Třeba já mám úžasnou rodinu a přátele. Ale žijeme ve společnosti, kdy se třeba za něco stydíme, protože nás učili, že se to nemá, nedělá, nemělo by nás to trápit, a tak to dusíme v sobě. Časem třeba i zapomeneme, že tohohle schovaného démona v sobě máme, ale naše chování se od něj odvíjí. A tu naší díru si vyplňujeme něčím jiným. Závislostí. Některý případy závislostí na drogách, alkoholu. Co je méně vidět je závislost na konzumu. Myslíme si, že tahle věc a tamto oblečení nás udělá lepší. Někteří jsou závislí na dobrodružství, což taky není dobře, ačkoli se dobrodružství může zdát jako fajn věc. Nicméně jakákoli závislost není fajn. A proč jsme takhle hromadně závislí? Žijeme v době osamění. Ano, máme internet a všechny prostředky se rádoby spojit. Ale neříkejte, že se občas necítíte osamoceni, pod nátlakem být jiný, lepší.  Vytvořili prostředí a kulturu, která nás od možností sblížení odřezává a místo nich nám nabízí jen parodii v podobě Internetu. Nárůst problému závislosti je příznakem hlubší nemoci našeho způsobu života – toho, že neustále zaměřujeme zrak jen na další a další blýskavé objekty, které bychom si měli koupit, místo abychom si všímali lidských bytostí kolem sebe.Profesor Peter Cohen říká, že lidé mají hlubokou potřebu navazovat vztahy a vytvářet citová spojení. Tak v životě dosahujeme uspokojení. Jestliže se nedokážeme propojit jeden s druhým, spojíme se s jakoukoli náhražkou, která je po ruce. Třeba vidina toho, že budeme vypadat jako holky z plakátů, bydlet v úžasném baráku nebo vidina rulety či alkoholu. Podle Cohena bychom měli úplně přestat hovořit o závislosti a říkat tomu spíše ‘vazba.’ Člověk závislý na heroinu si vytvořil vazbu s heroinem, protože nebyl schopen spojit se plně s ničím jiným.

Jasně, teď to vypadá jako nějaký rádoby spirituální blábol, že závislost přeci vždycky způsobuje nějaká chemikálie, na kterou si naše tělo vytvoří návyk, ne nějaký nedostatek vazeb. Ale mám dva příklady, proč by to tak fakt nemuselo být. Jak to, že lidi po odchodu z nemocnice, kde je napichovali morfinem, což je vlastně droga, na něj pak nejsou závislí? Protože se vrátili do hezký klece. A proč se v Portugalsku podařilo snížit míru závislých na heroinu tím, že se místo jejich “lovem” zaměřili na  jejich vrácení zpátky do společnosti a dekriminalizovali všechny drogy? Podle mě to nejsou náhody. Jako ty pokusné myšky taky potřebujeme fajn klec a hlavně, potřebujeme citové vazby, místo drog. Proto si myslím, že nejdůležitější krok na vyřešení svých démonů, vnitřních i vnějších ( a to neříkám jejich zbavení, protože lepší než je naoko odstranit je naučit se s nimi pracovat) je svěřit a mýt smečku svých blízkých. To byl asi můj největší trabl. Bála jsem se říkat, co mě trápí, že si nepřijdu hezká, že mě někdo shazuje. Kdybych to byla bývala jako teenager někomu řekla, že jsem mohla žít X let hezky v klidu. Kdybych si byla vytvořila sečku opravdu blízkých, upřímných přátel. Nemusela jsem zabřednout do závislosti na konzumu, co mě má udělat lepší :-). Potřebujeme vazbu, potřebujeme opravdové přátele. Ne ty, co jsou cool, co jsou bohatí, styloví. Ale ty, se kterými můžeme být sami sebou, poradí nám a nemusíme se bát se svěřit. Prostě potřebujeme lidi a potřebujeme vazby. Nestelte svým démonům uvnitř Vás, svěřte se, kdo si stele ve vaší hlavě a pak se svojí tlupou na démonky zapomeňte při aktivitách, co máte rádi nebo při společným řešení problémů.

A tak se tedy učím, že nebudu lepší s další novou, jinou, bílou košilí a asi přežiji, když dovolím mamce, ať mi dá pusu. Že lidi, co mě mají rádi, mě budou mít rádi i bez té košile a i když se jim svěřím, že mě trápí, že neumím moc šetřit tak, jak bych chtěla a občas mě nebaví uklízet :-D. A s takovými lidmi budu trávit čas, ne v obchoďáku nebo na internetu. Protože jak už řekli v jednom chytrém filmu – “Happiness is only real when shared”

fullsizerender-1

 se slečnou Lily!

 

Facebookpinterestby feather

Zpověď denního snílka

“Tak zdi budou určitě jenom bílý, nechci nic barevnýho. Vedle postele chci takovou tu tropickou kytku s velkýma listama, jak jen se jmenuje. Jooo a taky tam bude velká korková mapa světa nad postelí… nebo nad gaučem? Gauč asi šedivý a se spoustou polštářků. Jůů a taky takový ten fluffy koberec by se mi líbil.” ” Adri, co teď děláš? ” “Já, no, vlastně nic, jen jsem se tak zamyslela”…….”hmm, a příští rok, po Indonésii bych mohla třebaaa, třeba na Palau, o tom se mi teď zdálo, tak to je určitě znamení.”

Takhle nějak probíhá skoro každý můj den. Podzim k tomu ještě víc vybízí. Sedím s čajem a ať už zrovna dělám cokoli, myšlenkami jsem prostě úplně někde jinde. Cestuji se zavřenýma očima. Už jsem byla všude možně. Už jsem si v hlavě vysnila tisíc bytů a domů. Tisíce scénářů mého života. No a chtěla bych se Vám tu teď s tím svěřit. Protože mě okolo toho občas některý věci trápí. Jsem totiž jeden konkrétní druh introverta. Ne takový ten, co sedí sám doma z pokoji a něco geniálního si staví
. Ne, jsem snílek ( pravdu se tak tomu typu říká). Potřebuji trávit hodiny je své hlavě, přemýšlet nad nemožným, cestovat v myšlenkách. Ve společnosti to ale máme těžký. Lidi mi vždycky říkají  “Ježiš, tak nad tím nepřemýšlej a udělej to”, ale o tom to není, je to taková část mě, mého odpočinku. Prostě si lítat v oblacích. Často nám nejdou rutinní věci, asi proto, že nás nebaví nebo proto, že se u nich zamyslíme nad vznikem vesmíru. Jdou nám ale vymýšlet krásný věci a myšlenky. Býváme spisovatelé, skladatelé, duchovní léčitelé. A taky rádi pomáháme druhým. Kdyby Vás zajímalo, co jste vy, tak mrk sem – https://www.16personalities.com/free-personality-test

6162cbd0a081bceb31ab5337ae02b645

Neříkám, že to na světě někdo má jednoduchý, ale myslím, že introverti obecně to mají o trochu těžší. Nejhorší jsou takový ty akce typu teambuilding, kdy musíte být pořád s lidmi, být strašně pro-akční nebo chození na tisíce teamových party sešlostí. Super jsou pak takový ty promo akce typu “Vem kamaráda a můžete….”. Kamarádi si už i celkem zvykli, že se jim ozvu až po dlouhý době. Potřebuji prostě čas na svoje věci, na svojí hlavu a dlouhý čas s lidmi mě vyčerpává ( tak doufám, že se Šárkou nebudeme mít v Indonésii ponorku :D). Nelíbí se mi, jak se v té naší společnosti existuje “ideál” a takoví bychom měli všichni být. Pracovití, extrovertní, nevymýšlet blbosti, trávit čas aktivně, fungovat hlavně prakticky, logicky, myslet si jen určitý věci, spát v určitou dobu, nosit určitý věci, když jsme ženy, tak se hlavně starat, uklízet a vařit :-). Věřte, že introvert by se s Vámi třeba i rád bavil, ale musíte za ním přijít vy první. Stejně tak by s Vámi i rád něco podnikl. Potřebuje si ale nejdřív vytvořit pouto.

No a snílek to má taky tak, ale ještě k tomu Vám prostě občas neodpoví, protože je zrovna na výpravě v Amazonii nebo si představuje život ve viktoriánské Anglii. Lidi prosím, vyzdvihujte navzájem rozdíly toho druhého, oslavujte jeho jedinečnost. Nechtějte, abychom byli všichni stejní. U papoušků se Vám taky líbí, jak je každý jinak barevný, proč to u lidí nejde?

4ee7b8359d966785b663ad67292f20ad

Smutný je, že to začíná už na základní škole, která nás nemotivuje k tomu dělat to, v čem jsme dobří a často nás, i když jsme mentálně v pořádku, ale prostě nějakým způsobem jiní šoupnou do zvláštní školy. Na střední to pokračuje a pak hlavně mít ten titul, žejo, protože bez něj jste prostě úplná nicka. Tak ještě jednou Vás prosím, podporujte jedinečnost v nás. To nevadí, že dítě nemá jedničky, může to být hudební génius, nebo třeba něco úžasného
vynalezne. A nebo taky ne, ale prostě bude žít šťastně. A jestli si chce číst a ne hrát s dětmi, tak taky fajn :-).

40541_1366710443447_873090_n

Mám Vás ráda, buďte jací jste a nikomu nevnucujte, ať je taky takový 🙂

Facebookpinterestby feather

Temnota v Nás

dark-owl-wallpapers-hd-pictures-images-620x349

Přes léto jsem našla novou zálibu – Indiánský zodiak. Vzniklo to tak, že jsem zase hledala nápad na nový tetování (tentokrát to byla vydra), no a díky tomu jsem našla nějaký indiánský totemy a od těch pak tak postupným klikáním na pinterestu ten jejich zodiak. No, a já jsem sova. Po přečtení jsem úplně nechápala, jak moc to na mě sedí.

Sovy jsou údajně dobrodruzi, rádi se zabývají hlubokými myšlenkami, smyslem života a tak vůbec, v hlavě cestují mezi světy, v zaměstnání potřebují hlavně něco zajímavého, co by nejlépe obsahovalo cestování na vzdálená místa, jsou moudré (pamatujte :-P), ale ne tak konvenčně moudré, je v nich právě něco hlubokého, co ne každý pochopí. Co mě se pak nejvíc líbilo a co tak nějak vystihuje můj život je to, že doba jejich “vlády” je doba hibernace, kdy jsou dlouhé noci a krátké dny, tedy jsou entuziastické světlo v období temna.

Někdy mi přijde, že temnota je můj druhý domov. Už od malička. Nechci si stěžovat, za svůj sh*t si většinou můžu sama, ale zažila jsem všechno možný od šikany za to, že jsem cizí a divná, přes práci na různých místech opravdového pražského podsvětí, rodiče to se mnou neměli jednoduchý ani okolo kluků a peněz. A pak jsem z toho všeho měla depky, záchvaty úzkosti a opravdu několikrát přemýšlela nad skokem z okna. Nějak jsem se z té temnoty ale dostala, kupodivu v tom nejčernějším čase ze všech jako by vesmír, osud nebo Bůh řekli, že když jsem to vydržela, tak mi pomůžou. A tak jsem sama našla tu sovu v sobě. ….. A teď za mnou všichni chodí se svýma průserama, protože víte co, “I´ve been there, now it”. Takže jsem teď takový maják, kterému se většina lidí ozve až když se něco kazí, jinak celý rok nic. Ale nevadí mi to, když už znám temnotu, tak ráda pomůžu.

img_4892

Když někomu říkám, že může být šťastný z maličkostí a že život není tak špatný, tak mi spousta lidí odvětí “víš, to je hezký, ale já mám život úplně v prdeli, mám dluhy, jsem nemocnej, nemůžu najít práci”. A já vám říkám, že to jde. Kterýkoli den můžete vstát a říct si, že dneska začínáte znovu. Vstaň, dej si dobrou snídani a udělej si seznam, co musíš změnit. Začněte s jednou věcí. Řekněte to všechno někomu, to je důležitý, protože se Vám uleví. Kdybych já to kdysi udělala, možná jsem nemusela mít sklerózu, ale co už. Možná jsem nemusela jít tu cestu sama. Ale i když chcete jít sami, můžete to zvládnout. Minulost nezměníte, ale nemusí být vaše břemeno, může být třeba vaše ponaučení.

Myslím, že je i důležitý ty svoje strašáky ve skříni začít ničit, protože když je tam necháte a budete je ignorovat, časem vylezou ven a bude to o to horší. Chápu, že se nám občas do věcí nechce, že chceme pro sebe i pro své okolí dělat, jako že je vše v pořádku a že se to nějak vyvrbí, ale ono se to většinou samo nijak nevyvrbí. Mě nějaký nadpozemský sily pomohly v tom, že jsem dostala dobrou práci a kvůli ní si musela utřídit priority, musela jsem ale zvednout zadek a tu práci si hledat. Šlo to mě, půjde to i tobě, fakt. Protože jak už řekl Brumbál, ,,Štěstí lze nalézt i v té nejtemnější době, pokud nezapomeneme že existuje světlo.” nebo jak řekl Sirius ,,Svět není rozdělený na dobré lidi a ..smrtijedy. Každý má v sobě světlou i temnější stránku. Záleží na na tobě jakou si vybereš”.

Neříkám, že už v mým životě není nic špatné, jsem perfektní a svět je perfektní. To vůbec ne. Ale problémy vždycky budou, důležitý je nenechat se jimi strhnout a zároveň nepředstírat, že neexistují.

happiness-can-be-found-even-in-the-darkest-of-times-if-one-remembers-to-turn-on-the-light-dumbledore-quote-chalk-art-8-56

via pinterest.com , viď

Tak snad se nenecháte pohltit temnotou kolem Vás. Když tak si přečtěte Harryho Pottera ( nebo pusťte, pokud jste líní) nebo mi napište a zkusím Vám poradit. A pokud Vás zajímá, jaký máte znamení podle indiánů, tak tady – https://whatismyspiritanimal.com/native-american-zodiac-astrology/

Vaše slečna Abu.

 

Facebookpinterestby feather

Život není černo-bílý

Jak se máte, po prázdninách? Mrzí Vás, že už končí léto? Nebo máte rádi podzim? Já dneska sedím a přemýšlím nad tím vším krásným, co jsem v létě prožila. Jsem na léto srdcař asi proto, že v dětství to pro mě byl útěk a návrat někam, kam jsem se cítila, že patřím. Tohle léto bylo v ledasčem jiný, bylo takový opravdu “dospělý”léto, nebyla jsem u moře, protože v listopadu jedeme na Bali, ale u nás v Čechách je taky nádherně! Byla jsem na Lipně, na Rejvízu v Jeseníkách, doma v Ústí, v Ostravě, ve středních Čechách  a všechno to bylo moc fajn. K tomu jsme si doma zvykli na zahradní slavnosti, takže jsme se tam snažili slavit co šlo. Bylo to prostě fajn léto.

10428048336_e5004323e3_o

Podzim od Káji 🙂 www.karelhavlik.cz

Teď už jsem trochu nostalgická, že léto končí, ale mu pojedu naproti a podzim je taky krásný. Prostě život není černobílý, ale má všechny možný odstíny šedi. Léto může krásný, stejně jako hnusný a podzim zrovna tak. To se mi mimochodem líbilo na projevu, co měl papež František k mladým jezuitům, že by duchovní neměli brát svět jako “tohle je správně v tohle je špatně”, ale hlavně se snažit pochopit kontext a historii lidí a to, co je vede k jejich krokům. Věřící nebo ne, příznivci Františka nebo ne, přijde mi, že jeho slova se dají skoro vždycky aplikovat na každého, ať už věří čemu chce. Nesuďme lidi podle toho, co si myslíme, že je dobré nebo není. Každý má nějakou svojí cestu, svojí historii a kontext události. Ať už mluvíme a uprchlících, muslimech co k nám přichází, křesťanech, Konvičkovcích nebo spolužácích ze školy. Můžeš nesouhlasit, ale snaž se pochopit toho druhého. Buď se něco naučíš o něm, o sobě nebo třeba i zjistíš, že ty jsi ten, co by se nad sebou měl zamyslet.

Proč Vám to píšu …. No, už to nevidím jen já, že Češi jsou takový nabručený národ. Každej je hned debil, dělá to blbě a nic neumí. Sáhněme si na srdce, kdo z nás dělá vše správně? Nikdo. Snažte se pochopit druhý, třeba zjistíte, že jeho názory dávají smysl, že vzhledem k jeho situaci to, co udělal bylo jediné možné řešení. Buďme k sobě tolerantnější navzájem. A taky tolerantnější sami k sobě.

Nikdo se nenarodil dokonalý a tak to neočekávejte od sebe. Jasně, chtějte být lepší v tom, co Vás baví, živí a tak, ale nepřehánějte to. Akceptujte sami sebe i se svými nedostatky. Uleví se Vám. Jsme každý jiný, ale všichni krásní :-). Fakt.

IMG_4292

Ahoj Podzime!

 

 

 

Facebookpinterestby feather

Hlavou v oblacích, pusou v zemi….. a pak zas a znovu.

Byl zima. Prosincová noc a já ležela schoulená v posteli, zrovna probuzená ze sna plného ibišku a surfování. Smutná z toho, na jakou cestu mě život posílal. Byl pozdní večer, ne první máj, ale dvanáctý prosinec a já přes sledování jednoho světoběžníka na facebooku za zvuku mých oblíbených handpans objevila blog Anie Songe ( www.aniesonge.com) a tak nějak i dostala naději, že ten můj život možná nebude úplně podělanej. I když za okny sněžilo a sýkorky lítaly ke krmítku, já měla v hlavě jenom moře a rýžový políčka. Teď, o 7 měsíců později je léto. hrají mi handpans znovu a v kleci zlobí myšky. Už jsou 4, ne jen Julča sama. Spousta obav ustoupila a já mám splněný všechny svoje sny, co jsem si v prosinci v hlavě usmyslela – mám tetovačku ( dokonce dvě), učím se na longboardu a už máme letenky na Bali. A poznala jsem i Anie a je super!

IMG_4470

Vypadáme děsně, ale tak, bylo to večer, to je světlem 😛

Mám teď však další sny. Možná míň divoký a víc romantický, ale strašně moc toužím po filosofování pod hvězdnou oblohou, sepsání knihy nebo písničky a hlavně po tom, aby byly nejen všichni lidé, ale všechna stvoření šťastna. Tu knihu snad jednou vyplodím. Tu prosincovou noc jsem myslela, že je s mými sny konec, ale není. Našla jsem odvahu si je splnit a vy můžete taky. Každý může.

Myslíme si, že je strašná doba, ale nejhorší na ní je náš strach. Žijeme v době možností, kterou si naši rodiče nebo prarodiče neuměli ani představit. Nebojte se. Ani pádů, jednou určitě spadnete, to každý, ale musíte vstát a zkoušet.

IMG_20160711_153605

Kámošky holt neumí fotit ostře 😀

Tak snad budou vaše pády jenom malý :-).

<3 Adri

A tady jedna moje snílkovská oblíbená, z dob, kdy jsem byla menší a snila, co všechno bude až vyrostu. Nebude to, až vyrostu nebo až budu vydělávat víc peněz. Bude to, až si řeknu, že jdu do toho. Třeba teď. Okolnosti jsou často výmluvy.

Facebookpinterestby feather

Memento Mori my wild heart

Budu Vám teď kompenzovat to, jak jsem Vás zanedbávala poslední měsíc :). A svěřím se Vám s tím, co se mi hodně honí poslední dobou hlavou a co se z toho učím.

Ačkoli jsem svým způsobem šílená, jsem velice loajální člověk a mám ráda stálý hodnoty. Proto se snažím budovat stálá přátelství, dělá mi problém něco opustit nebo když někdo umře, hodně mě to zasáhne, protože je to ( aspoň na jistou dobu, možná) konec. V životě mám prostě ráda trvalý věci, ačkoli vim, že všechno pozemský jednoho dne odejde. No a tak nějak špatně poslední dobou rozdýchávám fakt, že nic v tomhle životě neni jistý. Člověk neví, jestli bude ještě zítra žít, neví, jestli ho osoba, se kterou je, bude mít ještě zítra ráda nebo zda přátelství, která má, nepominou. Chtěla bych, abyste mi, všichni, co mě máte rádi, dali slib, že se budeme mít vždycky rádi :D. Ačkoli vim, že to tak nefunguje. Nicméně já Vám to slíbit můžu, protože láska podle mě není jen chemický proces, ale něco, co si můžu vybrat a vim, že když jsem se rozhodla Vás mít ráda, tak to tak zůstane. Ať zezelenáte, nebo se odstěhujete na Mars. A vtipný je, že u pár lidí jsem si stoprocentně jistá, že je to napořád, tak moc, že bych si to dokonce nechala i vytetovat :D. Může to být kontraproduktivní a já nevim co všechno, ale já chci žít v době jistot, ne konkurence. Mám se víc snažit, protože ta holka je lepší, kamarádka chodí častěji na kafíčko nebo někdo mě můžě předběhnout v tom, co dělám? A teď popravdě, neštve Vás to taky někdy? Že je celej život soutěž místo spolupráce? :).

No a moje řešení. Jediný, co vim stoprocentně je, že jednou umřu a že mám dost divoký srdce na to, si život užít. Nemyslím tím nezodpovědný, protože občas jsou ty nejmenší věci největší výzva. Užívat si neznamená pít do němoty a spát s každým, ale občas vyrazit mimo komfortní zonu v měnších věcech. O víkendu jsem mohla být mezi motorkáři a opět si potvrdila, že stereotypy neplatí. Potkala jsem zajímavý lidi, slyšela zajímavý příběhy a často ten, kdo má nejdelší vlasy, vousy a celý potetovaný tělo je zrovna člověk, co to má v hlavě nejvíce srovnaný, váží si lidí a ví, že nezáleží na rase, na věku, ale na srdci. Občas stačí jít mluvit s lidma, zmoknout v bouřce nebo vyjet za město, abyste vystoupili z komfortní zony a objevili krásu života. Taky jsem se nechala nadchnout okamžikem a mám novou kérku ( pššt babičce :D) – Memento Mori, protože jediný, co stoprocentně vim je, že jednou mi zaklepe kamarádka smrt na dvěře a pocit konečnosti je to, co dodává sílu mému srdci, rozdmýchává plamen mé vášně. Můj oblíbený Prince Ea níž Vám řekne, jak lidi nejvíce ve stáří litují toho, co neudělali. Nebojme se. Kérka nebolí, modřiny z pádu se zahojí a peníze zase vyděláme :). Já osobně věřím, že je něco dál, ale nikdo mi to z nebe zatím nepřišel potvrdit, takže pro Vás, co nevěříte stejně jako pro nás, co věříme – nelitujem života, který vedeme, mějme připomínku toho, že je konečný a jednou bychom mohli i litovat toho, co jsme nezkusili.

IMG_4422

Mini sny jsou taky sny :). Mám svůj longboard!

Pro mě osobně je další jistota moje víra, jelikož už se mi nesčetněkrát potvrdilo, že “něco vyššího” existuje, ale to Vám můžu říct spíš třeba někdy mezi čtyřma očima. Nicméne myslím, že i psychicky to pomáhá, mít někoho, komu se můžete svěřit se vším. jestli nevěříte, mluvte s vesmírem, osudem nebo si třeba piště blog pro své budoucí já. Ujasníte si spoustu věcí a ne, neni to bláznovství :).

Takže shrnutí, co mě drží v pohodě v době, kdy nemáme žádný jistoty?  A) Moje divoký srdce, který je silný, odvážný a ví, že žijeme jen jednou – tedy marnosti časem zmizí, do hrobu si je nevezmeme a jenom to, jak jsme prožili náš život nám zůstane. Za B) moje víra, že vše, co se mi děje má svůj důvod a řád a velký zkoušky jsou pro silný hráče.

Moje oblíbený video ( Prince Ea):

Facebookpinterestby feather

Po měsíci….

Ahoj moji drazí přátelé,

teď jsem se nějakou dobu nehlásila. Přeci jen, bylo zkouškové, měli jsme spoustu pracovních věcí a do toho se občas připletlo něco dalšího. Nicméně teď už mám po zkouškách a po pár setkáních s přáteli a kupodivu i s učiteli jsem opradu hodně nabitá pozitivní energií. myslím, že si čím dál víc a víc lidí začíná uvědomovat, že v naší společnosti, i v našich hlavách je něco špatně. něco, co potřebuje změnu. Vemte si už jen takové zdraví. Za celé dějiny lidstva jsem na tom nejlépe, nicméně trpíme strašnou spoustou civilizačních chorob. Máme sociální sítě, abychom se mohli víc sdílet, ale neumíme se sdílet s člověkem, se kterým sdílíme lože, například. Jako bychom si ten život chtěli sami dělat těžší, než je 🙂

Dneska existuje spousta knih, které Vám dokázou pomoci k vnitřně zdravějšímu životu, ale proboha “hlavně ty ezo knihy nečti, budeš blázen”. A nebo že by ty stejný návody na štěstí byly už v tý slavný Bibli? Ne? Fakt ne? Není to třeba tím, že se nám nelíbí církev jako instituce a její dějiny, a proto si ani nechceme přečíst to, co tam je?

Našema vnitřníma překážkama ubližujeme hlavně sobě. Nenávistí a srovnáváním se s ostatními taky. Nemůžeš být máma, protože nevyděláváš miliony? Myslíš tedy, že všude v Africe a Asii jsou jenom špatný mámy? Myslíš, že bez vysoký školy nikdy nebudeš mít peníze? Vysoká škola ti je stejně nezaručí. A tak dál. Nestavějme si zdi ve svý hlavě, hledejme kreativní cesty, jak rozumně jít za svými cíly a být šťastní.

Mě v hlavě teď hraje melodie prázdnin. Miluju léto, ať už pracovní nebo dovolenkový. Nakonec se dočkám moře už v červenci, kdy pojedu dělat vychovatelku na dětský tábor do Španělska. Už se těším. Dobrodružství jsou ale i doma, člověk nemusí jet bůhví kam, aby zažil něco novýho :). S nejlepší kámoškou jsme si proto stáhly tenhle Bucket list a budeme plnit jednotlivý věci :). To víte, za dvacet let přátelství jsme spolu ještě nepozorovaly v noci hvězdy :).

 

13493235_10206639777728761_1740456438_o

 

Malý dobrodružství jsou všude kolem. Stačí být kreativní a mít radost z maličkostí. Hehe, já třeba budu dokonce příští týden “oddávat”, neoficiálně, ale stejně je to zajímavý dobrodružství. Život je prostě krásnej. Začněme si bourat svoje vnitřní zdi a zaměřme se na to nejdůležitější – lásku. K životu, k sobě samému i navzájem. K přírodě a naší Zemi. Smutná pravda – i kdyby existovali mimozemšťani, s největší pravděpodobností je nikdy nepotkáme, protože vesmír se pořád rozpíná. Takže vždycky budeme ve vesmíru sami, z našeho pohledu. Neni to privilegium? neni to zázrak? I když nevypadneme z Evropy na prázdniny, i když jsme studovali 5 let a děláme něco úplně jinýho, jsme zázrak. Buďme šťastní!

Můj dnešní song:

Jak já miluju moře 😀

IMG_3233

Mějte hezký víkend, jedu na Lipno 🙂

Facebookpinterestby feather