Simple path

Často přemýšlím, o co se vlastně na téhle stránce snažím. Proč si sem píšu. A pak se podívám na svůj život, jak když se chce, tak jde všechno jednoduše a člověk ve výsledku ani nic nepotřebuje. A tak tedy dneska o tom, co je pro mě jednoduchý život. Že je prostě a jednoduše o lásce.

Zní to jako slaďárna, ale není……Ačkoli vlastně i je. Lidi mají často takovou představu, že minimalismus je o tom, mít toho co nejméně. Já to beru tak, že nechci ve svém životě nic, k čemu nemám vztah. Není to tedy o tom mít co nejmíň, ale mít v životě to, bez čeho by ten život nebyl ono. Víte, od lidí až po věci. A investovat do toho, co mám ráda. A vážit si toho. Já tedy nemůžu říct, že bych měla oněch „minimalistických“ 34 základních kousků, na druhou stranu vím, že jsem na úrovni, kdy mám vše co chci a potřebuji. Bude toho víc, protože mám dva styly – pracovní a „casual“. To víte, do práce nemůžu nosit trička Star Wars ( ačkoli dneska ho zrovna mám, je casual Friday, yay :D). Ale už jsem si třeba 3 měsíce žádný nový hadr nekoupila :D. Stejně tak nemám televizi, protože ji nepotřebuji a prostě k tupýmu čumění na to, co zrovna hraje nemám vztah, ale do počítače jsem klidně trošku investovala, protože ho chci mít co nejdýl to půjde. Doma mám všechno bílo-šedo-černo-modrý, protože se mi to tak prostě líbí, mám ráda věci jednoduchý, ale i kreativní. Jenže kreativita není jen o barvě, alespoň podle mě.

Nicméně nechci psát jen o materiálnu :). Každý má k věcem jiný vztah, třeba moje mamka sbírá vše retro a má tedy doma takové menší vetešnictví, ale zase myslím, že opravdu každou z těch věcí má ráda. Líbí se mi zkoumat lidi a jejich sny a cíle. Včera jsme se doma bavili o lidech a “ smyslu života“. Máte smysl života? Existuje smysl života? Kdyby přeci existoval nějaký univerzální, tak ho mají všechny bytosti a tak jsme došli k závěru, že smyslem života bude asi život sám. Ne hon za něčím. Penězi, kariérou, vidět víc zemí, mít lepší auto atd. Nepřijde mi totiž, že by se třeba zvířata za něčím takovým hodila a také mi přijde, že ti, co toho nejvíce dokázali se také méně zaobírali těmito věcmi. Co je v tomto, podle mého cílem i nástrojem, je právě LÁSKA. Což je v jistém ohledu i sobecký nástroj, ale ve většině případů slouží dobru, pokud je ve své čisté formě. Když budeme milovat život, budeme milovat lidi, zvířata, naši planetu. Povede nás to k tomu nevidět lidi podle barvy, věku, víry. Nevidět přírodu a zvířata jako něco, co je tady v prvé řadě k našemu užitku nebo dokonce ničení. Nevidět zábavu jen v tom, jít do kina ( a bacha, to říká mega sci-fi milovník), opít se atd. Může to být čistě jen o tom hezky si popovídat, přečíst si fajn knihu. Ale ano, může to být i o bláznivinách, pokud po nich opravdu toužíte. Já tady vlastně nechci kázat ( joo, vim že to furt dělám, hlavně doma :-D) ale tak nějak jsem objevila, že nejdůležitější je mít radost ze života tak, jak je a to prostě nejde bez lásky. Univerzální lásky, nejen té milenecké. Když se ta láska ke všemu dohromady totiž spojí, tak je to pak jednoduchý žít jednoduše :D. Univerzální láska totiž neni o chtíči a lpění. To je vlastně marnivost 🙂

Jestli je něco, čeho chci v životě víc, tak takových těch dětských chvilek, kdy tancujete v dešti, házíte žabky na rybníku, učíte se poprvé něco nového, objevujete něco nového, lezete po stromě. A víc přírody! To dělá život hezčí, ne víc peněz a kravin <3

Klidně budu zelená….. hlavně ne plastová

Minule jsem Vám psala, jak prostě už neumím jíst maso, protože si prostě vždycky uvědomím, že šlo o živou bytost a že je to vlastně fajn, protože tím pomáháme i té naší Zemi. Nad tou krásnou modro-zelenou bych se chtěla pozastavit i dneska. Dennodenně totiž na sociálních sítích sleduji, jaký odporný dopad na ni my lidi máme. V kombinaci s tím, že tento semestr studuji hodně bezpečnost mi je z nás lidí opravdu smutno a občas si i řeknu, že je škoda, že jsme nezůstali úplně debilní někde na stromech. Alespoň jsme neměli ty naše touhy – hromadit, chtít víc a lepší, být lepší než druhý.

Musím přiznat, že v poslední době mě to, jak žít v souladu s přírodou zajímá víc, než ty lidské světové konflikty, protože za ty si většinou všechny strany můžou do jisté míry sami.Ale sorry jako :-P, příroda nám nic neudělala. Nebudu to nazývat ekologie, nechci se řadit do nějaké škatulky a myslím si, že to právě není o té škatulce, ale o tom mít otevřené srdce a nebýt líný. Ta lenost je tam hodně důležitá. A ego. Nebýt pán tvorstva.

Jasný, řeknete si, proč mě to má zajímat, po mě ať přijde potopa, ale věděli jste třeba, že v Pacifiku je halda odpadků velká jako Francie? Francie! Jako seriously.Tady níž přikládám kratší video.

A víte, co je nejvíc pokrytecký? Že často letíme do nějaké tropické země a jsme naštvaní, že jsme zaplatili triliony a tam v moři plave takový hnus. Bylo mi tak strašně líto, že jsem přijela na Jávu a nádherná pláž, kde jsme byli byla po bouři plná odpadků. Hlavně mě to mrzelo, protože jsem chtěla, ať má Šárka krásnou dovolenou. Naštěstí Šárka neni blbá. Jiní si totiž řeknou, že je to hnusná země, že už tam nepojedou a život jde dál. Ale pozastavíme se nad tím, že taky spolutvoříme ten hnus?

Tahle nádhera byla jeden den plná odpadků. Není to škoda? Polevém boku jsou ještě zbytky vidět.

Ovšem, populace jako ta naše nemá v porovnání s takovou Čínou, Indií, Indonesií skoro žádný dopad, ale to by si pak mohl každý říct, že je to vlastně úplně jedno. A vzhledem k tomu, že letos vyprodukujeme 300 milionů tun odpadků, pak pak zase a zase, tak naše vnoučata asi budou chodit v haldách bordelu ( vidět jste teď někdo Ragnarok? Pokud jo tak víte jako to může vypadat).

Chvíli nekoukejte na Thora 🙂

No, ale vote, pasty jsou taky v našem oblečení ( o oblečení asi příště :)), pracích prášcích, zubních pastách. Všude plasty prostě. ACh jo. Plast sám o sobě není zlý. Já myslím, že člověk, kdo ho vynalezl si řekl „yes“ teď můžeme mít hrnek po generace a on se nerozbije. Igelitka se dá používat furt dokola. Tak proč sakra néé? Proč tedy ty plasty nepoužíváme pořád dokola? Ona to je ale PRÁCE nosit si tašku z domova, lahev z domova a v ní čistou vodu, kterou tady všichni máme, žejo :-P. Ok, plast sám o sobě uvolňuje mikročástečky,  který jsou taky trabl, ale když už nic jiného, nosit stejnou lahev, i z plastu, stejnou krabičku, z plastu, je pokrok. Ale já si myslim, že o to přesně jde. Práce navíc. Jsme moc líní, žejo. Už máme obchody typu Bezobalu, kde si člověk může nabrat co potřebuje do vlastní nádoby, ale to bysme si ji museli donést. A v tom je ten háček.

Pokud ještě čtete, tak tady je pár tipů, jak, pokud nejste líní můžete zkusit snížit množství plastů, co produkujete (zkusím být trochu originální, abyste si třeba přečetli něco nového):

  • Bambus!– podle mě plodina budoucnosti. V Asii roste skoro jak plevel. Roste fakt rychle, ale je přírodní, takže se rozloží, viď. Můžete z něj mít kartáček ( u toho jste si určitě řekli, že ten potřebujete :-P), já z něj mám i váhu. Můžete z něj mít nábytek, oblečení. Roste rychle, takže to není pro Zemi tak náročné, jak těžba dřeva.
  • Mýdlo – věřím, že stejně tak, jako si každý čistí zuby se i každý čas od času umyje. Obaly od sprcháčů a šamponů jsou tedy taky nedílnou součástí skoro každý domácnosti. No ale nemusí. Víte, že jeden z nejlepších pracích prášků je Marseillseké mýdlo? Které ano, vymysleli ještě než existovaly plasty a „chemie“ byla na přírodní bázi, ve 14. století. A to nemluvím o třeba Alepském mýdle, které je úplně multifunkční
  • Vař si doma – Jo, já vím, bude to vyžadovat aktivitu :). Ale když si budeme vařit doma a nosit si jídlo ve stále stejné jedné ( nebo dvou) krabičce, budeme za a) jíst zdravěji, za b) naše odpadková stopa se hodně sníží
  • Vodu máš v kohoutku – Američani se mi vždycky smějí, že tady v Česku máme vodu dražší než pivo, ale já se tomu zas tak nedivim, vždyt voda nám teče z kohoutku, proč bychom si ji měli kupovat balenou? Jestli ji potřebujete sladkou, to už si radši kupte ten sirup i když jooo, éčka atd., ale existují i přírodnější verze. Nebo si do té vody taky můžete třeba dát ovoce, hm?
  • Kup si hezkou plátěnku – Někteří lidé třeba nenakupují plánovaně, tak pak se jim igelitka v obchodě hodí, protože nemají věci kam dát, ale taková hezká plátěnka nezabere žádné místo, dá se složit i do menší kabelky, takže to zas taková práce navíc neni
  • Třiď odpad – ale to neni žádná novinka, to slyšíte všude 🙂

Kromě tohoto, co jsem napsala je fajn taky nakupovat ve specializovaných obchodech, kde se dají suroviny nabrat do vlastních nádob nebo alespoň ve větším množství trvanlivé potraviny, a po jejich dokončení obal buď zužitkovat na něco jiného nebo alespoň dát do recyklovaného odpadu. Co se týče všech hygienických a lékárenských potřeb, tak chápu, že tam je třeba být sterilní, ale třeba ženské potřeby už jsou vychytané a je asi lepší mít v onom krásném týdnu v kabelce jeden kalíšek a ne miliardu vložek a tamponů 😀

S čím mi ale můžete poradit vy je, jak snížit plasty okolo domácích mazlíčků. Jejich krmení je v plastu. Ačkoli jsem nedávno zjistila, že jsou něo jako burzy, kde si můžu taky věci nakoupit ve větším a nabrat sama. Všechny doplňky do klecí jsou v plastu, protože dřevo drží moč. No jo, ale když chováte hlodavce, tak s tím co dělají? No hlodají. Víte o něčem přírodním, v čeho se dají udělat patra a prolézačky a nesmrdí to? A taky co můžu dělat s látkama, který jsou rozkousaný ale opravdu na kousíčky. Recyklují se někde zbytky látek?

Téma je to obsáhlé. Stejně jako u jídla, jsme jenom lidi, ale myslím, že je to téma, které časem pocítíme čím dál více. Ale jestli nechcete, nedělejte nic. Příroda to zvládne. Pro ni je as jiný, než pro lidstvo. My lidi se tu možná plastem zahubíme, zničíme krásné rostliny a zvířátka, ale příroda se za pár tisíc let vzpamatuje nějak ( i když ten plast je skoro věčný). Ale bez lidí, možná naštěstí.

Předsevzetí?

Tak jsem se po sto letech zase rozhodla něco napsat :). A taky vlastně na pár věcí zeptat. Tématem jsou předsevzetí. Dáváte si stále někdo předsevzetí, nebo jste si, tak jako já, řekli, že je to kravina, že to stejně vydrží jen chvíli a pokud člověk chce začít, tak může začít hned a ne na Nový rok, první den v měsíci nebo v pondělí?

Ať tak či tak, určitě je dobré dávat si cíle. Nemyslím cíle typu příští rok budu ve Forbes 30 under 30 a nebo být televizní hvězda, ale prostě mallinké krůčky někam dál. A tak Vám tedy povím, co jsou ty moje nové cíle. Ne na příští rok, měsíc, týden, ale prostě obecně.

Nechápu kdy ani jak se to stalo. Nepamatuji si nikdy, že bych byla až takový zvířátkofil. Vždycky, když nám nějaký chlupáč umíral, tak to Adriana jela na veterinu řešit, protože Adriana jediná nebrečí. Je to taková železná lady……. A světe div se, Adriana teď brečí z každýho poraněnýho holoubka, v pátek večer spěchá domu z akce za chlupáčema a nejradši by jednou měla doma útulek. Moje předsevzetí a možná i apel na ostatní tedy je, jíst míň masa živočišných výrobků. Těch důvodů je hned několik a myslím, že citlivka i přísný logik si mezi nimi nějaký najde, budeli chtít. Nebudu lhát, pro mě je asi hlavní to, že jsou to živá stvoření, stejně jako my nebo  jako ta číča, co se Vám válí na židli a pejsek na koberci. Proč nám přijde hnus, že ve Vietnamu jedi psi, ale prasátka si tady budeme jíst úplně jak se nám zachce? Je to prase horší než pes? Věděli jste třeba, že „blbá“ slepice má geneticky ze všech zvířat nejblíž k T-Rexovi? To už neni tak úplně blbá, žejo 🙂

Kámoš Kilián

Co si budeme nalhávat, ono to není tak jednoduché nejít maso, když jsme si na něj navykli a jak řešíme s kamarádkama, v některých případech je to maso potřeba. Ale! Určitě není fajn v takovém množství, v jakém ho tahle společnost konzumuje. Prostě argument, že lidi vždycky jedli maso zde podle mě až tak neplatí. Ulovil ten neandrtálec mamuta snad každý den? Nejedly naše babičky maso jen v neděli nebo při oslavě? Nejsem doktor, nemůžu říct, jak něco je a neni zdravý. Já se bez masa cítím lépe ( když ho nenahrazuju zrovna hranolkama, vid :)). Na co ale už mám názor je to, jak ta naše spotřeba masa ovlivňuje planetu. Ono asi 7,5 miliard lidí, sní hodně krav a prasátek. Ty potřebují jíst, někde žít ( o podmínkách chovu se radši ani nebudu rozepisovat) a celkem dost toho vyprdí do vzduchu. Prostě ty naše kravičky taky dost přispívají k tomu, že máme hnusnou mokrou zimu, místo sněhu 🙂 ( Ačkoli neříkám, že oteplování musí být čistě jen naše vina, ale o tom jindy).

… a jedna Balijská srnko-kráva

Já se teda snažím úplně bez masa a živočišný produkty jen tak, aby nebyly z velkochovů atd atd., ale nebudu lhát, i tak občas „ujedu“ koupim první vejce co vidím nebo včera, když jsem doučovala v KFC a měla jsem fakt mega mega hlad, tak jsem si s výčitkama ( ale asi ne dostatečnýma) to kuře dala. Prostě si ale myslím, že omezení spotřeby zvířátek a jejich produktů prospěje jim, nám i tý naší Zemi modrý……… Mi prostě tak přijde, že je čas opustit myšlenku, že jsme páni tvorstva, nadřazený všemu a spíš si říct, že jsme spoučástí toho všeho, ne lepší ani horší.

A taky ty zvířátka jsou prostě úplně cute. Třeba tady Hank:

Tak co, zkusíte jíst míň maso?

Severní cesty – Finsko

Severní cesty – Finsko

Jak se nám zase ochlazuje, listy padají a ráno je nehorázná kosa, tak si tak nějak říkám, jestli mi vlastně tenhle rok bylo teplo :D. No, ale pak mi došlo, že vlastně vim proč, vždyt já jsem tenhle rok lítala pořád na sever :D. 2x do Finska, jednou do Berlína, a jednou na Island. Ale zase jsem skoro ob měsíc někde byla. Už chápu ale, proč mi nikdy nebylo teplo :D.

Chtěla bych Vám tedy dneska sepsat zážitky z mých severních cest.

Finsko jarní a letní

Ve Finsku jsem byla letos v dubnu a poté v srpnu. Jednou tedy vlastně ještě v zimě, po druhé na sklonku léta. Poprvé pouze v Helsinkách a okolí, podruhé jsme s kamarádkou jely hlavně do jezerní oblasti na rusko-finské hranici. Musím přiznat, že jsem ten typ člověka, co ho Skandinávie nikdy moc nezajímala, vždycky spíš nějaká jižní divočina. Osud ale tomu chtěl tak, že se na jeden čas Skandinávie stala vším, co jsem řešila. Konkrétně Finsko. Přemýšlela jsem o stěhování. To víte, na cesty se líp šetří z finského platu než toho českého. Věci se pak však udály jinak a já jsem ráda, že jsem alespoň jako cestovatel mohla tuhle krásnou a mírumilovnou zemi objevit.

Přečíst článek

Blázen a jeho potvory

Ležím v posteli a koukám do stropu. Chce se mi brečet, ale nevím proč. Život je takový nějaký těžký. Chci utéct do lesa nebo si lehnout do vody. Chytám se za chvíle, co už nejsou a přemáhá mě strach. Zase mě navštívila moje nevítaná kamarádka a sedla si mi na prsa. A já nemůžu dýchat…..

Takhle nějak probíhaly, nebo spíš vždycky začínaly moje úzkosti. Nebudu lhát, bylo to na jednu stranu strašný, na druhou asi jsem „trpitel“ a radši budu cítit opravdovou bolest, než necítit nic. Už mě ale chvilku nenavštívila ani jedna. Ačkoli vím, že třeba teď zrovna jedna klepe na dveře. Ale já už ta antidepresiva prostě nechci a nebudu si je brát. Zvládnu to. Ale jak?

Nevím čím to, ale za poslední dobu fakt dost slýchám, že spousta lidí taky má úzkost. Respektive záchvat úzkosti. Mě je vždycky vyvolá nějaká vzpomínka, ale vím, že se spouští i sami od sebe. Je to nepříjemný, člověk jakoby se fakt topil, někde uvnitř. Já ale fakt myslim, že jsem na ty mršky nevyzpytatelný vyzrála.

Největší lék ze všech, který bych si dala patentovat, kdyby to tak fungovalo, je příroda. No není to žádný objev, jasně. Ale vždycky, když cítím, že přichází kámoška úzkost, tak se sbalim a jdu do lesa, nebo do parku….. no a nejlíp k vodě. Zní to strašně hipísácky, sluníčkově a já nevim jak, ale ten chlorofyl všude a klid mají na úzkost asi nějaký odpudivý efekt. Já si prostě neumim představit co úzkost, nejen brečet v lese nebo u moře.

Už snad blázen nebudu :))

Druhý je pohyb. Není divu, že se autorka Persepolis, co jsem teď dočetla, sebrala a stala se cvičitelkou aerobiku, když se jí teda nepodařilo se ani jednou zabít ( tak špatně jsem na tom nikdy nebyla, ale tam prostě je ta spojitost…. asi). A protože je úzkost o tom, že se nemůžeš nadechnout a ztrácíš kontrolu, chceš tu kontrolu nějak získat. Dřív jsem vždycky chodila dokola nebo měla nutkání někam běžet, když už se to stalo. No ale běh s brekem mi moc nešel :D. No a tak už jsem když na mě jde splín, tak si jdu zacvičit….. no prostě si pustím youtube s Ewou Chodakovskou a cvičim podle ní. A už nejsme posera, co ten život nemá pod kontrolou, vždyť mě to moje tělo tak hezky poslouchá :).

No a pak je taky dobrý se z toho vypovídat. Ale ne každý Vás zvládne v takový chvíli poslouchat a vzít na sebe tu tíhu a břemeno. Tak si povídám sama se sebou z budoucnosti – píšu si, co se mi honí hlavou, jak se cítím, čeho se bojím. No a o nanosekundu starší Adriana, který si čte to, co její ruka píše, si říká, co to je sakra za kravinu, co se to v té makovici děje. Občas to neni o nanosekundu později, ale třeba o pár hodin, ale můžu se takhle na svůj výmysl podívat z pohledu druhý osoby, vidím problém vzdáleně a umím si říct, co by s tím bylo fajn udělat.

Asi se to dá aplikovat i na jiné strasti a starosti. Podle mě to je prostě taková univerzální medicína. Snad díky ní budu jednou ještě menší blázen…. jestli to jde :). Nechci si tady vylívat své divné stavy mysli, spíš mě napadlo, že to taky může být ku prospěchu věci. Říct, že tyhle zázraky léčí prostě všechno.

<3