Měla jsem pro Vás původě připravený článek o tom, jak nemůžu spát, protože mi hlavou koluje asi tisíc myšlenek a já cítím, že moje úzkosti jsou pryč. Začínal takhle:
To je tak, když je konečně pátek a vy nemůžete spát. Máte z nějakýho záhadnýho důvodu strašný kašel, i plyšáci už spí a vy z nostalgie začnete koukat na svoje starý facebookový fotky. Koukáte a koukáte, v první řadě si začnete vzpomínat na hadry, co jste dlouho neměli a že Vám to i kdysi celkem slušelo. Že jste byli vlastně kretén, protože jste fajn a ne úplně hnusná holka, co měla zbytečnej mindrák. Pak vidíte, kde všude jste byli, vzpomínáte na všechny lidi, co jste dlouho neviděli, na bytosti zvířecí, co už nejsou, na vztahy co už taky třeba nejsou, ale zažili jste toho milion. No a zjistíte, že ten Váš život je a byl vlastně strašně krásnej. Jasně i bolavej, ale bez toho by asi ani nebyl hezkej.
Byla jsem strašně šťastná, když jsem to psala!
Nooo, ale teď po týdnu to není všechno! Ale než se dostanu k těm hezkej věcem řeknu Vám, že bez těch špatnejch bych tady teď nestála taková, jaká jsem. Jsem tak nějak vlastně po dvou rozchodech za krátkou chvíli. S přítelem a s kamarádkou (jestli se tomu řiká rozchod). Obojí mě bolelo a asi ještě bolí, nicméně to bude asi normální, že lidi zjistí, že se jejich cesty rozcházejí, že každý potřebuje v životě něco jinýho, co mu ten druhý nemohl dát, ale že to (alespoň z mý strany) nevymaže všechny ty hezký chvíle, který jsme spolu zažili(y). Jasně, udělala jsem chyby, jsem jenom člověk, vím, že mám k ideálu daleko :). Mrzí mě, že ani jedno z toho neklaplo, mám oba ráda, jsou to skvělý lidi. Ale asi to tak má být. A vděčím Vám za strašně moc!
No ačkoli se k některým věcem schylovalo už dýl a podle spousty lidí si v životě vlastně nemám na co stěžovat, ještě pořád jsem hledala nějakou svojí rovnováhu. Nejdřív pořád měla úzkosti, ale ty pak zmizely, když jsem začala být víc v klidu, že prostě některý věci nezměnim. Taky jsem asi trošku víc v klidu, protože jsou lidi, co mi pomáhají a mají rádi. vozí mi potkany na veterinu, píšou podporující zprávy, vozí prodané poličky a vysavače po Praze, pomáhají opravit co neumim. Děkuji.
No a pak se stal asi úplný zázrak. Nebo možná byla doktorka líná, nebo je to normální, to nevim :D. Ale budu věřit, že je to zázrak. V pondělí jsem měla svojí pravidelnou tříměsíční kontrolu ve sklerotickém centru. Říkala jsem si, že mě doktorka zkoumá nějak víc, než normálně. Asi že jsem tam mezi spolubojovníkama, kteří byli i o holi a na vozíčku, stála na deseticentimetrových podpatcích. Stisk ruky byl nějaký delší, hodně se vyptávala na můj život. Pak jsem musela skákat na jedné noze, na druhé (obojí naštěstí bez podpatků). Testování reflexů padesátkrát jinak, prý je normální, že mi bylo hůř, protože jsem nachcípaná, tak moje imunita dostala zabrat, je super, že zase tancuju a že se to ke mě úplně hodí. Mluvily jsme o tom, jak je Island krásný. A pak jen vidim, jak mi do zprávy přepisuje číslo u EDSS, což je nějaká Kurtzkeho škála postižení u roztroušené sklerozy ze 4.0 (je to od 0 do 10, 10 je nejhorší) na 1.0!!!!! Chápete to?? 1.0! Já jsem vlastně zdravá. A žádný antidepresiva už si teda nevezmu :D.
No a tak prostě děkuju! Živote. Překážky. Výhry. Bolístky i šťastný chvíle. Starý i nový lásky. Dvounohý i čtyřnohý. Asi jsem přesně tam, kde mám. Silnější. A zdravější <3. A nebyla bych bez Vás.
Bitva se vždycky líp vede s armádou, co za Vámi stojí <3! Díky.