Byl zima. Prosincová noc a já ležela schoulená v posteli, zrovna probuzená ze sna plného ibišku a surfování. Smutná z toho, na jakou cestu mě život posílal. Byl pozdní večer, ne první máj, ale dvanáctý prosinec a já přes sledování jednoho světoběžníka na facebooku za zvuku mých oblíbených handpans objevila blog Anie Songe ( www.aniesonge.com) a tak nějak i dostala naději, že ten můj život možná nebude úplně podělanej. I když za okny sněžilo a sýkorky lítaly ke krmítku, já měla v hlavě jenom moře a rýžový políčka. Teď, o 7 měsíců později je léto. hrají mi handpans znovu a v kleci zlobí myšky. Už jsou 4, ne jen Julča sama. Spousta obav ustoupila a já mám splněný všechny svoje sny, co jsem si v prosinci v hlavě usmyslela – mám tetovačku ( dokonce dvě), učím se na longboardu a už máme letenky na Bali. A poznala jsem i Anie a je super!
Vypadáme děsně, ale tak, bylo to večer, to je světlem 😛
Mám teď však další sny. Možná míň divoký a víc romantický, ale strašně moc toužím po filosofování pod hvězdnou oblohou, sepsání knihy nebo písničky a hlavně po tom, aby byly nejen všichni lidé, ale všechna stvoření šťastna. Tu knihu snad jednou vyplodím. Tu prosincovou noc jsem myslela, že je s mými sny konec, ale není. Našla jsem odvahu si je splnit a vy můžete taky. Každý může.
Myslíme si, že je strašná doba, ale nejhorší na ní je náš strach. Žijeme v době možností, kterou si naši rodiče nebo prarodiče neuměli ani představit. Nebojte se. Ani pádů, jednou určitě spadnete, to každý, ale musíte vstát a zkoušet.
Kámošky holt neumí fotit ostře 😀
Tak snad budou vaše pády jenom malý :-).
<3 Adri
A tady jedna moje snílkovská oblíbená, z dob, kdy jsem byla menší a snila, co všechno bude až vyrostu. Nebude to, až vyrostu nebo až budu vydělávat víc peněz. Bude to, až si řeknu, že jdu do toho. Třeba teď. Okolnosti jsou často výmluvy.