5 tipů jak si zjednodušit život

Jak asi spousta z Vás ví, snažím se dělat si život jednodušší. V životě jsem se dostala do bodu, kdy mě opravdu štvalo být zavalená věcmi, mít potřebu pořád něco kupovat dokolečka, nestíhat svých padesát tisíc povinností a řekla jsem si, že už to tak nechci. Neříkám, že teď je ze mě nějaký ultra guru, pořád mám asi víc oblečení, než spousta mých kamarádek, ale snažím se aplikovat pár typů do života, abych mohla být v klidu 🙂

  • Dělěj věci hned

Kája by se asi smál, že to sem dávám, protože většinou to se mnou bylo tak, že se mi nádobí teď hned nechce, uvařit se mi teď hned nechce, ale zjišťuji, hlavně v práci, ale i doma, že nejlepší je udělat to, co je potřeba hned. Jasně, někdy jsou větší věci, co je potřeba si naplánovat a taky nechceme jet jak křeček v kolečku a pořád jen plnit nějaký úkoly, ale slyšela jsem o něčem, čemu se říká pravidlo jedné minuty a to je, že pokud je něco, co musíme udělat a proces nám nezabere víc, než minutu – třeba ustlat, poslat ten email už, zavolat k doktorovi, měli bychom to udělat hned. Nebudeme na to muset pořád myslet v hlavě a dá nám to klid. Proto vždycky, když přijdu do práce, udělám si čaj, otevřu mail a odpovím na vše, co je potřeba, případně zavolám všude, kam musím. Dá mi to potom čas na důležitější věci a nemusím na to myslet celý den. Ještě si tohle pravidlo zapamatovat s naší aplikací na domácí účetnictví, lehčí domácí účetnictví už asi nikdo mít nemůže 😀

  • Síla zvyku

Další bod, u kterého by se asi spousta lidí smála, ale zjišťuju, jak důležitý je udělat si u některých věcí rutinu a pak už vám ani nepřijde, že je děláte. Naučila jsem se prostě ráno po příchodu do práce zkontrolovat vše, co ten den přišlo, udělat ty nejhorší věci, co mě čekají hned a pak je člověk raz dva líp připravený na to, co se ještě může pokazit v průběhu dne. Líp se řeší kraviny, co se vyrojí, když nemusíte řešit nic jinýho urgentního, než když máte kupu dalších, odložených kostlivců. Stejně tak doma, nádobí už myju hned po jídle. Zametám hned po vaření. Zrcadlo v koupelně čistím každé ráno, klec utírám myškám ob den, velké čištění jednou za týden. Když to takhle prý člověk udělá 12x, stane se z úkonu zvyk, budete ho dělat automaticky, zabere Vám chvilku a hlavně nebudete nikdy nad ničím ( úklidem, čištěním) sto let, protože více méně nebude co uklízet.

  • Posečkej chviličku

Tady si neprotiřečím s prvním bodem. Tento bod se týká toho, jak nepropadnout konzumnímu smýšlení a nedělat ukvapená rozhodnutí. Všichni bychom chtěli spoustu oblečení, kosmetiky, elektroniky a tak podobně. Pak se nám věci nevejdou, tak chceme větší bydlení, více místa. Je proto dobrý s nákupy věcí hned nekupovat věc, co se mi líbí, jen proto, že se mi v ten daný moment líbí, ale je lepší odejít, promyslet si to, vyspat se na to, a pokud nám věc bude dál ležet v hlavě, asi ji fakt chceme. Pokud ne, tak to nestálo za to. Doma to tak děláme i s jinými rozhodnutími, jako třeba s pracovní nabídkou a tak. Necháváme věci přes noc uležet, abychom se vyvarovali unáhlené koupi. Člověk pak má jen to, co v životě skutečně chce.

23d52daba6eb7c7fbd3da416779a6d76

  • Mluv nahlas

Určitě je dobré mluvit nahlas vžycky, když něco říkáme, protože když kuňkáme a bojíme se něco říct, tak nám druhý nemusí rozumět. Ale to neni to, co mám v tomhle případě na mysli. Jde o to přiznat si problém a říct ho nahlas. Někomu. Svěřit se. Já s tím vždycky měla problém, ale život mě postupně naučil, že srajdy většinou vždycky vyjdou na povrch a doženou nás a pak můžeme být zklamaní sami za sebe a zároveň zklameme ostatní. Ne kvůli tomu, že se to děje, ale kvůli tomu, že jsme lhali. Mě vždycky tak spadne kámen ze srdce, když se můžu svěřit s problémem. Často pak ani nezní tak strašně, jako zněl v mé hlavě. I nápady je fajn říkat lidem nahlas, spousta věcí zní nahlas jako úplná blbost, ale v hlavě to byl ten nejgeniálnější plán :D. Já se často i doma modlím nahlas, nelítají mi myšlenky pryč. Učím se nahlas, protože tak taky zjišťuji, jestli vůbec chápu o co jde. Mluvme tedy nahlas!

  • Medituj

Může se zdát divný, že se můžu modlit a zároveň meditovat, což si v mnoha myslíš může odporovat. Myslím ale, že modlitba je dialog s něčím vyšším, podle toho čemu kdo věří. Někdo se nemodlí, protože nemá k čemu. Meditovat ale může každý, protože meditace není dialog, meditace je o tom úplně vypnout, nad ničím nepřemýšlet, uvolnit se. Občas je pro lidi težké nad ničím nepřemýšlet, ale urputná snaha o nepřemýšlení nás odvádí od relaxace naší mysli, takže klidně nechme občas nějakou myšlenku vlézt do naší mysli, když se jí nechytíme, tak zase odpluje. Já si vždycky pustím nějakou fajn hudební kulisu, jako můj oblíbený Buddha Bar, handpans nebo Abela Korzeniowsky. A jen jsem, vypnu a na nic nemyslím. Je to fajn dělat třeba i když máme nervy v práci, ve škole, na partnera. V práci jde třeba na chvilku (stačí minuta) zavřít mail, někam zalézt, třeba si pustit něco fajn do uší nebo v koupelně pustit kohoutek, zavřít na tu chvilku oči a na nic nemyslet, jen poslouchat dech, vodu, melodii.

bf025e5ed66f868cb902f86ccd276055

Tak snad Vám něco z toho, jak já se snažím žít, pomůže k tomu, žít jednodušeji. A protože vím, že spousta lidí má problém se čtvrtým bodem a nemají komu se svěřit se svými nejhlubšími myšlenkami a problémy, místo toho žijí jen ve světě „jak se máš a co jsi dělal o víkendu“, klidně mi napište, domluvíme se a můžeme si popovídat :-). Zjišťuji, že je to taková moje „superschopnost“, že se mi lidé chtějí svěřovat, tak to ráda využiju a budu tady pro Vás 🙂

Zpověď denního snílka

„Tak zdi budou určitě jenom bílý, nechci nic barevnýho. Vedle postele chci takovou tu tropickou kytku s velkýma listama, jak jen se jmenuje. Jooo a taky tam bude velká korková mapa světa nad postelí… nebo nad gaučem? Gauč asi šedivý a se spoustou polštářků. Jůů a taky takový ten fluffy koberec by se mi líbil.“ “ Adri, co teď děláš? “ „Já, no, vlastně nic, jen jsem se tak zamyslela“…….“hmm, a příští rok, po Indonésii bych mohla třebaaa, třeba na Palau, o tom se mi teď zdálo, tak to je určitě znamení.“

Takhle nějak probíhá skoro každý můj den. Podzim k tomu ještě víc vybízí. Sedím s čajem a ať už zrovna dělám cokoli, myšlenkami jsem prostě úplně někde jinde. Cestuji se zavřenýma očima. Už jsem byla všude možně. Už jsem si v hlavě vysnila tisíc bytů a domů. Tisíce scénářů mého života. No a chtěla bych se Vám tu teď s tím svěřit. Protože mě okolo toho občas některý věci trápí. Jsem totiž jeden konkrétní druh introverta. Ne takový ten, co sedí sám doma z pokoji a něco geniálního si staví
. Ne, jsem snílek ( pravdu se tak tomu typu říká). Potřebuji trávit hodiny je své hlavě, přemýšlet nad nemožným, cestovat v myšlenkách. Ve společnosti to ale máme těžký. Lidi mi vždycky říkají  „Ježiš, tak nad tím nepřemýšlej a udělej to“, ale o tom to není, je to taková část mě, mého odpočinku. Prostě si lítat v oblacích. Často nám nejdou rutinní věci, asi proto, že nás nebaví nebo proto, že se u nich zamyslíme nad vznikem vesmíru. Jdou nám ale vymýšlet krásný věci a myšlenky. Býváme spisovatelé, skladatelé, duchovní léčitelé. A taky rádi pomáháme druhým. Kdyby Vás zajímalo, co jste vy, tak mrk sem – https://www.16personalities.com/free-personality-test

6162cbd0a081bceb31ab5337ae02b645

Neříkám, že to na světě někdo má jednoduchý, ale myslím, že introverti obecně to mají o trochu těžší. Nejhorší jsou takový ty akce typu teambuilding, kdy musíte být pořád s lidmi, být strašně pro-akční nebo chození na tisíce teamových party sešlostí. Super jsou pak takový ty promo akce typu „Vem kamaráda a můžete….“. Kamarádi si už i celkem zvykli, že se jim ozvu až po dlouhý době. Potřebuji prostě čas na svoje věci, na svojí hlavu a dlouhý čas s lidmi mě vyčerpává ( tak doufám, že se Šárkou nebudeme mít v Indonésii ponorku :D). Nelíbí se mi, jak se v té naší společnosti existuje „ideál“ a takoví bychom měli všichni být. Pracovití, extrovertní, nevymýšlet blbosti, trávit čas aktivně, fungovat hlavně prakticky, logicky, myslet si jen určitý věci, spát v určitou dobu, nosit určitý věci, když jsme ženy, tak se hlavně starat, uklízet a vařit :-). Věřte, že introvert by se s Vámi třeba i rád bavil, ale musíte za ním přijít vy první. Stejně tak by s Vámi i rád něco podnikl. Potřebuje si ale nejdřív vytvořit pouto.

No a snílek to má taky tak, ale ještě k tomu Vám prostě občas neodpoví, protože je zrovna na výpravě v Amazonii nebo si představuje život ve viktoriánské Anglii. Lidi prosím, vyzdvihujte navzájem rozdíly toho druhého, oslavujte jeho jedinečnost. Nechtějte, abychom byli všichni stejní. U papoušků se Vám taky líbí, jak je každý jinak barevný, proč to u lidí nejde?

4ee7b8359d966785b663ad67292f20ad

Smutný je, že to začíná už na základní škole, která nás nemotivuje k tomu dělat to, v čem jsme dobří a často nás, i když jsme mentálně v pořádku, ale prostě nějakým způsobem jiní šoupnou do zvláštní školy. Na střední to pokračuje a pak hlavně mít ten titul, žejo, protože bez něj jste prostě úplná nicka. Tak ještě jednou Vás prosím, podporujte jedinečnost v nás. To nevadí, že dítě nemá jedničky, může to být hudební génius, nebo třeba něco úžasného
vynalezne. A nebo taky ne, ale prostě bude žít šťastně. A jestli si chce číst a ne hrát s dětmi, tak taky fajn :-).

40541_1366710443447_873090_n

Mám Vás ráda, buďte jací jste a nikomu nevnucujte, ať je taky takový 🙂

Život v oranžové

Proč oranžová? Noo, je to mimo jiné, barva stužek pro zvýšení povědomí o roztroušené skleróze. Je to už 5 měsíců. co se s ní učím žít a tak bych Vám chtěla přiblížit, jak některé věci vypadají nebo do jakých úžasných situací se dostávám. Zároveň, kdybyste někdo věděl nějaký vychytávky na lepší zapamatování si věcí, na to, vzpomenout si, co přesně jste chtěli říct, udělat a hlavně u mluveného překladu nezapomenout, co dotyčný říkal na začátku věty, budu ráda :D.

dff74f9a586ea81341af160065c30550

via www.pinterest.com, jako všechny další

  • Všichni si furt myslí, že jste líní. A jako jo, neříkám, že jsem někdy byla hyperaktivní, především na domácí práce, ale občas jsem FAKT unavená. Jsem schopná usnout skoro všude. V tramvaji, u počítače, ve škole. Nechci se vymlouvat, ale je to tak. Hlavně po jídle jsem naprosto KO. A po práci. A není to výmluva na to, nemuset mýt nádobí. Jediný čas, kdy se mi nechce spát je, když si konečně lehnu do postele.

  dd3e1343dd0242129ec9ef23a58123dd

  • Když si něco nenapíšu, existuje vysoká pravděpodobnost, že to zapomenu. Blbý je, když se zapomenu podívat do diáře.
  • Nemám malou slovní zásobu, jen si často nemůžu vzpomenout, jaký je to slovo, co chci říct. O to blbější je, když musím furt fungovat ve více jazycích a nemůžu si na slovo vzpomenout v žádným z nich. Jo, taky umím česky. I gramatiku. Ale občas se to prostě ve zprávě vyrojí špatně, stejně jako když slovem „cibule“  vlastně myslím „rajče“ nebo „cizrna“

 

563c4bc9af03474887387f0379d6a900

 

  • Nečumím na tebe blbě schválně ( většinou), pokud je zrovna teplo nebo jsem po nějaký náročný aktivitě, tak mě často bolí oči a snažím se zaostřit.
  • Nechci rozbít byt. Občas se mi nedaří věci zkoordinovat tak, jak bych chtěla a tak cinkám o stěnu, sprchu, umyvadlo. Pardooon ( hlavně Káji, promin).
  • Co se u mě ale krom věčný únavy projevuje nejvíc, jsou výkyvy nálad. Vždy jsem byla trošku víc náladová, ale teď je to mazec. Jsem schopná se smát relativní blbosti klidně 10 minut, opravdu nahlas, a kdekoli. Takže vždycky doufám, že mě něco nerozesměje v práci nebo někde po cestě, to budu asi vypadat jako blázen. Stejně to je s brekem. Předevčírem jsme řešili, jestli jedna naše myška není ve výsledku kluk ( naštěstí není) a no a brek jak Niagáry, žejo! Že teď už nikdy nebude moc být se svýma kámoškama, protože bychom měli potkyšů za chvíli padesát. Brečela jsem asi půl hodiny. Tahle moje přecitlivělost taky napomáhá tomu, proč se teď snažím kupovat všechno přírodní, etický, netestovaný na zvířatech a šetřit životní prostředí. Prostě se podívám na jakýkoli zvířátko a chce se mi brečet, jak můžeme být my, lidi tak zlí. Myslet si, že jsem páni tvorstva a že kvůli nám můžou všichni trpět. Taky proto doma teď frčí tenhle song. Si ze mě holt Kája občas dělá srandu, no 😀

Ve výsledku nejsem o moc jiná, než předtím, trošku jsem sice zpomalila životní tempo, ale zato jím zdravěji, víc cvičím, snažím se lidi okolo víc motivovat a vidět na všem to pozitivní. Doma se teď hodně smějeme mojí nepozornosti a tomu, že je dobře, že nepracuju rukama. myslím, že u všeho je nejdůležitější zůstat v pohodě. Brát nemoc ( jakoukoli) jako fakt, ale ne jako něco, co Vás definuje nebo naopak dělat, že neexistuje, protože Vás to jednou stáhne a bude to horší. Taky si uvědomíte, že spousta věcí není tak důležitá, abyste se z toho měli podělat. Hlavně láska, pokora a sluníčko, žejo.

28703_1298683182808_17949_n

<3 Adri

Radši jedno Ferrari než tisíc Favoritů

Před pár týdny jsem psala článek o Slow Fashion, protože ačkoli opravdu, ale opravdu ráda nakupuji, chtěla bych se v tom trochu polepšit a ulehčit jak životnímu prostředí, tak našemu bytu. Krom těch pár principů, který jsem zmiňovala v předchozím článku, bych chtěla zmínit, že kvalita je důležitější, než kvantita. A to nejen, co se oblečení týče.

Nejsem člověk, co by nutně musel mít to nejdražší, ale ráda si za něco připlatím s tím, že vím, že mi to nějakou dobu vydrží. Spoustu věcí mám pěknou řadu let, pořád je nosím a pořád jsou moje nej. A to proto, že jsem do nich investovala.

Kvalitu ale vyhledávám nejen v oblečení, ale také v jídle, v tom jak a kde žiju a tak. Prostě si říkám, že nejsem tak bohatá, abych mohla mít nekvalitní věci. Kvalitní, ale není nutně nejdražší.

No a ani nejsem Buddha, abych uměla fungovat s „nekvalitními“ lidmi. Zní to hnusně, ale je to tak. jestli Vám někdo nesedí, víte, že je falešný, podráží Vás nebo na Vás má negativní vliv, nemusíte se s tím člověkem za každou cenu bavit. Nemusíte být nutně populární a oblíbený mezi všemi, ačkoli i já jsem měla takové období ( hodně dlouhé), kdy jsem to chtěla. Nemusíte mít padesát kluků, stačí jeden, co Vás bude mít rád.

Je mi jasné, že lidi to asi slyší všude okolo a je to takový ohraný kec :D. Ale jako popravdě, budete radši za jedno Ferrari nebo za tisíc favoritů? Já osobně teda moc na auta nejsem, ale kdyby mi někdo dal na výběr, měla bych jasno. No a když si vyberete to jedno Ferrari, předpokládám, že o něj určitě budete pečovat, protože to je něco, čeho si vážíte. Na druhou stranu, ale taky budete respektovat jeho vlastnosti a potřeby, jako že se do něj třeba lije jen diesel a ne benzin, že neni na ježdění po horách a tak.

Proč u auta to dává smysl a u přátelství ne? Proč často upřednostňujeme to být chvíli hvězda obklopená favority, když se na to můžeme vykašlat a mít jedno, dvě Ferrari? Měla jsem štěstí, život mi nabídl pár lidských Ferrari. Mám nejlepší kamarádku už skoro 20 let. Ne, že se známe 20 let, ale opravdu jsme nejlepší kamarádky. Přežily jsme to, že každá žila jinde, v dětských letech. I když se nevidíme několik měsíců, vím, že až se mi zase něco stane nebo mi někdo zlomí srdce, můžu jí zavolat. I uprostřed noci. Motivujeme se navzájem. Ale stejně jako Ferrari má svoje vlastnosti, má je i Šárka. Na něco prostě neni, má sboje negativa a občas mě štve. No a? To je přece normální, ne? Taky jí štvu, chodím všude pozdě a tak, ale přeci Ferrari nevyhodíte kvůli pár blbostem.

12342695_10205153255813202_3859525271846607055_n

Šárky narozeninová tvorba 😀

Stejně to máme ( doufám) s Kájíkem. Radši budu mít svoje Kája Ferrari, než každý týden jiný, i třeba Ford.

Dneska jsem viděla úžasné video o vztazích. Podle některých teorií vztahy kolem nás ovlivňují naše zdraví víc, než strava a cvičení. Věřím, že člověk potřebuje někoho kolem sebe, na koho se může spolehnout. Ale vybírejme si. Nemusíme se nutně zavděčit všem. A taky vím, že třeba kolegové a rodina se nejdou vybrat, ale pokud Vás štvou a nemůžete to změnit, berte je s rezervou. Nenechte si jimi znepříjemnit den a život. Snažte se je víc poznat, často se něco tváří nekvalitně, ale časem zjistíte, jaký máte poklad a něco, co se nám zdá super může být pouze načančaná bída.

 Tak co, chcete Ferrari nebo se spokojíte s ledasčím?

Moje Slow Fashion

Jak už jsem v několika článcích zmínila, jedna z věcí, které mě baví a zároveň štvou, je oblékání. Štve mě hlavně proto, že nechápu, jak mě může taková povrchní věc bavit :D. Už pomalu pracuji na svých vlastních návrzích a jelikož bych nechtěla jen podporovat modní průmysl ( který, jak jsem se dočetla je po ropném druhý „nejšpinavější“), za 14 dní se budu účastnit Sustainable Fashion Day. Včera mě potěšil mail od organizátorů z ebookovou příručkou na udržitelný šatník a tak bych se s Vámi chtěla podělit o pár tipů.

Strašně mě potěšilo, že některé principy, které se snažím zavést do svého šatníků zde byly uvedeny! Juj, nejsem úplný pako! Jako u všeho je nejdůležitější psychika. Nenechat se zmást reklamou. jasně, že každý chce, aby jeho firma vydělávala. A není nic špatného nakupovat v rozumné míře. Modní průmysl do nás ale valí trendy všude, kam se podíváme a myslím, že spousta lidí má problém ji odolávat. Spousta oblečení je proto koupena jen proto, že jsou zrovna „in“ nebo byly za dobrou cenu. Základem udržitelného šatníku tedy je, uvědomit si, kdo jsme, co se nám líbí a když se rozhlédneme v skříni, jaký styl je „ten náš“. Chceme svým oblékáním přeci vyjadřovat svoji individualitu, ne? Když si potom ujasníme, co přesně je náš styl a líbí se nám, nebudeme zběsile „nakupovat“ co je zrovna trendy a levné, ale budeme brát nákup jako investici do budoucna do našeho stylu. Mám strašnou radost, že tohle je něco, co jsem se snažila vždycky všem vysvětlit. Teď jsem ve věku, kdy se už nemusím tolik starat o to, kolik který hadr stojí, ale na střední jsem těch peněz tolik neměla a rozhodla jsem se proto kupovat hlavně neutrální a nadčasové kousky, právě proto, že vím, že se budou nosit dlouho. Třeba dneska tu v práci sedím v saku, které jsem si koupila před skoro 7 lety na gymplu.

Pár fotek mýho stylu ( už od roku 2009):

  10980713_10203701756920077_6790119080954924816_n

45162_1366710043437_525593_n

 

26882_1261889902999_6989201_n

11856388_737361283035882_430265270551776704_o

IMG_3116

 

 

 

Co mě bavilo na příručce nejvíc byl moodboard! Měli jsme si pojmenovat svůj styl a přiřadit k němu obrázky, co se nám líbí. Já ten svůj nazvala „Laidback minimalist“. Mám prostě ráda jednoduché kousky, ale nechci se cítit upjatě, takže spíš než elegantní preferuji uvolněné, občas i trochu bohémské nebo pánské kousky. Všichni se mě pořád snaží obléknout do výraznějších barev, když jsem tmavá, žejo. Ale mě to nejde. Koukáte na Dvě socky? Znáte Sophii? Tak takhle si ve výraznějších barvách připadám :D. Nechci být barevná kobyla, děkuji. Zůstanu u černé, bílé, modré, šedé a béžové.

Něco málo z moodboardu (vše via pinterest.com): 

639eb2ab4c563728c1d0b6e521a6fc22

f10c49921054de3f66a2bbeb79f0a804

leather-jacket-black-ribbed

22f7fb8bc072c4a586edfd20c21b4eda

a959eaa53077dc1dd40295e6da6aedde b4f3c2350af088bef82b89de2465a655

14

(juchů, mám doma vše, co se mi líbí)

Lidi, co pořád sledují trendy si myslí, že je vždy něco úžasného nového, co když nebudou mít, tak svět skončí. Ale ona to neni pravda, nikdy o nic nepřijdete a naopak nemusíte nic vyhazovat jen proto, že už to není v kurzu. Ono se totiž „všechno vrací“. Prošmějděte mamky nebo babičky šatník a přesvědčíte se sami. A nejen to, existuje pár kousků, který se pořád dokola točí skoro od 20 let minulého století ( tedy za chvíli sto let!).

 

Poslední krok je sestavit si šatník. Efektivní, stylový, kvalitní, udržitelný. Moje spolubydla vždycky nechápala, jakto, že mám tolik věcí a stejně nevim :D. No, bylo to asi hlavně proto, že jsem měla období, kdy se mi třeba líbil styl někoho jinýho a chtěla jsem nějaký prvky zapojit do toho svýho stylu. Většinou cikánské nebo retro kousky :D. Před časem jsem se proto rozhodla šatník projít, roztřídit a co se nehodí dát nemilosrdně pryč. Pařížanky prý mají pár základních kousků, tak proč nemůžu já! Je ale nutné zanalyzovat své aktivity a role. Miluju roztrhané jeany, moc moc. Ale překládat do parlamentu v nich bohužel jít nemůžu :(. Sestavila jsem si proto list toho, jak trávím čas a jaké oblečení na danou aktivitu potřebuji. Tadá, výsledek je seznam toho, co má obsahovat můj šatník :-). A taky vím, co mi v něm chybí, takže vždycky můžu jít za konkrétní věcí a nenakupovat slepě podle trendů. Kdo Nojo, chce to ale vůli. A blbý je, když Váš styl se prostě vždycky všude prodává :D. A bílých triček není nikdy dost. Ale když budeme rozumní, budeme nakupovat podle toho, co potřebujeme, míň často, ale zato kvalitněji, tak se třeba naše děti, vnoučata budou moci chlubit, že tohle nosila babča před 30 lety ( jako to dělám já). Rozvojový země nebudou přehlcený našim bordelem, oblečení nám bude šít míň bangladéšských dětí a třeba bude mít víc českých švadlen práci.

A co s věcma, co nechceme? Já je zkouším nejdřív prodat, ale už se to moc nechytá, protože všichni maj všeho hodně. Kamarádky dělaly votočvohoz párty, což může být fajn. Top řešení je podle mě využití na DIY projekty. Ještě, že máme potkanky! Co už se prostě nedá zachránit může sloužit jako hamak nebo pelíšek pro ně, a proto, že do jsou holky pořádně učůraný, neni jich nikdy dost :D. V poslední řadě pak sběrné kontejnery, ale o tom, kam oblečení jde a jestli je jeho zasílání třeba do rozvojových zemí dobře mám taky svoje pochybnosti, ale pokud ho nevyužijete jinak, je to furt lepší než smíšený odpad.

Je to jednoduchý, stačí si uvědomit kdo jsme a co se nám líbí. Nikdo nám pak nemůže diktovat, co je správně.

Tak a já jdu na Jeden Svět 🙂