Věrná kamarádka

Věrná kamarádka

Mám už více méně připravený jiný článek, ale posledních pár dní řeším dost věcí ohledně kamarádky, co je se mnou celý život a tak bych se chtěla trošičku podělit o to, jaké to s ní je. Řeč není o Šárce, řeč je to té mé skvělé skleróze.

Vždycky, když o ní něco chci napsat, tak si připadám jak simulant. Vždyť mi nic není, vždyť chodím, vždyť pracuji pár hodin denně tak o co mi jde? Bohužel však s touhle kamarádkou, člověk prostě nemá energii na všechno. Jsem strašně ráda, že jsem si dnes připomněla teorii lžiček, která popisuje, jaké to je mít chronické onemocnění. Prostě máte energii na příděl.

Přečíst článek

Na správném místě. Teď a tady.

Měla jsem pro Vás původě připravený článek o tom, jak nemůžu spát, protože mi hlavou koluje asi tisíc myšlenek a já cítím, že moje úzkosti jsou pryč. Začínal takhle:

To je tak, když je konečně pátek a vy nemůžete spát. Máte z nějakýho záhadnýho důvodu strašný kašel, i plyšáci už spí a vy z nostalgie začnete koukat na svoje starý facebookový fotky. Koukáte a koukáte, v první řadě si začnete vzpomínat na hadry, co jste dlouho neměli a že Vám to i kdysi celkem slušelo. Že jste byli vlastně kretén, protože jste fajn a ne úplně hnusná holka, co měla zbytečnej mindrák. Pak vidíte, kde všude jste byli, vzpomínáte na všechny lidi, co jste dlouho neviděli, na bytosti zvířecí, co už nejsou, na vztahy co už taky třeba nejsou, ale zažili jste toho milion. No a zjistíte, že ten Váš život je a byl vlastně strašně krásnej. Jasně i bolavej, ale bez toho by asi ani nebyl hezkej.


Byla jsem strašně šťastná, když jsem to psala!

Nooo, ale teď po týdnu to není všechno! Ale než se dostanu k těm hezkej věcem řeknu Vám, že bez těch špatnejch bych tady teď nestála taková, jaká jsem. Jsem tak nějak vlastně po dvou rozchodech za krátkou chvíli. S přítelem a s kamarádkou (jestli se tomu řiká rozchod). Obojí mě bolelo a asi ještě bolí, nicméně to bude asi normální, že lidi zjistí, že se jejich cesty rozcházejí, že každý potřebuje v životě něco jinýho, co mu ten druhý nemohl dát, ale že to (alespoň z mý strany) nevymaže všechny ty hezký chvíle, který jsme spolu zažili(y). Jasně, udělala jsem chyby, jsem jenom člověk, vím, že mám k ideálu daleko :). Mrzí mě, že ani jedno z toho neklaplo, mám oba ráda, jsou to skvělý lidi. Ale asi to tak má být. A vděčím Vám za strašně moc!

No ačkoli se k některým věcem schylovalo už dýl a podle spousty lidí si v životě vlastně nemám na co stěžovat, ještě pořád jsem hledala nějakou svojí rovnováhu. Nejdřív pořád měla úzkosti, ale ty pak zmizely, když jsem začala být víc v klidu, že prostě některý věci nezměnim. Taky jsem asi trošku víc v klidu, protože jsou lidi, co mi pomáhají a mají rádi. vozí mi potkany na veterinu, píšou podporující zprávy, vozí prodané poličky a vysavače po Praze, pomáhají opravit co neumim. Děkuji.

No a pak se stal asi úplný zázrak. Nebo možná byla doktorka líná, nebo je to normální, to nevim :D. Ale budu věřit, že je to zázrak. V pondělí jsem měla svojí pravidelnou tříměsíční kontrolu ve sklerotickém centru. Říkala jsem si, že mě doktorka zkoumá nějak víc, než normálně. Asi že jsem tam mezi spolubojovníkama, kteří byli i o holi a na vozíčku, stála na deseticentimetrových podpatcích. Stisk ruky byl nějaký delší, hodně se vyptávala na můj život. Pak jsem musela skákat na jedné noze, na druhé (obojí naštěstí bez podpatků). Testování reflexů padesátkrát jinak, prý je normální, že mi bylo hůř, protože jsem nachcípaná, tak moje imunita dostala zabrat, je super, že zase tancuju a že se to ke mě úplně hodí. Mluvily jsme o tom, jak je Island krásný. A pak jen vidim, jak mi do zprávy přepisuje číslo u EDSS, což je nějaká Kurtzkeho škála postižení u roztroušené sklerozy ze 4.0 (je to od 0 do 10, 10 je nejhorší) na 1.0!!!!! Chápete to?? 1.0! Já jsem vlastně zdravá. A žádný antidepresiva už si teda nevezmu :D.

No a tak prostě děkuju! Živote. Překážky. Výhry. Bolístky i šťastný chvíle. Starý i nový lásky. Dvounohý i čtyřnohý. Asi jsem přesně tam, kde mám. Silnější. A zdravější <3. A nebyla bych bez Vás.

Bitva se vždycky líp vede s armádou, co za Vámi stojí <3! Díky.

 

 

Cesta samotou

Čau lidi,

dneska se s Vámi nebudu dělit o svoje rady ani postřehy. Spíš si tak trochu vyliju srdíčko a zeptám se na radu. Od sobotního odpoledne, budu žít poprvé…(ok, s malou pauzou v 18 letech, kdy mi cvaklo v hlavě a pronajala jsem si sama byt)… úplně sama. Se třema plyšákama.

Jsem introvert, nevadí mi samota. Ráda si čtu, píšu kreslím, sním o tom, jak budu tajný agent nebo cestuji, ale bojím se že vzhledem k odchodu Rozárky a taky kvůli tomu, že budu na nějaký čas bez svýho BFF :-P, jak si z nás dnes dělal srandu, se budu cítit hlavně osamělá. Je mi jasný, že osamělý a smutný duše toho spoustu vymyslí a mohou mít tu nejlepší fantazii. Ale osamění ve mě působí prázdno. Už jsem to jednou zažila. Bylo mi 18, ležela jsem po prvním srdcebolu v tom svým pronajmutým bytě a koukala na Barryho Lyndona od Kubrica. A najednou se do mě nalila neuvěřitelná vlna samoty. Osamění, že nikdo tu se mnou není pro můj pláč. Nikdo neví, jak se cítím. A že všechno jednou pomine a tak…. No prostě jsem se sbalila a odstěhovala zase k taťkovi.

Teď ale nechci nikam utéct. Chci se naučit zvládat samotu, protože nakonec přeci jen, celý život prožíváme sami, nikdo není v naší hlavě, jak náš hlas a naše city. Co tedy děláte, abyste se necítili osaměle?

Moje kérka od TerriEmi

Jinak mám nový tetování a letenky do Finska a na Island. Možná jsem prdlá, že mám kérku na ruce, ale když budu chtít, můžu mít sako nebo košili. Chtěla jsem růži, abych si na tu výjimečnou bytost, co mě opustila, navždy pamatovala a asi abych si vždycky připomněla, že odcházení bolí, ale nejdůležitější je ten čas, co člověk spolu s někým prožil. Možná jsem slabá, možná tímhle tempem budu jednou celá pokreslená. Možná jsem si zavřela dveře do některých prací. Ale až budu jednou já odcházet, tam někam, tak si chci říct, že jsem žila tak, jak jsem chtěla, ne tak, jak to bylo praktický a dávalo smysl 🙂

 

Ta, co si hraje s ohněm

Ta, co si hraje s ohněm

Před chvílí byl Valentýn. Všude srdíčka, růže a já nevim co. Ale víte, co já nejvíc řeším? Že musíme taky milovat sami sebe.

Když jsme byli na Bali, tak jsem se dala do řeči s jedním člověkem, co hodně rozumí spirituálním věcem a hezky mě dopodrobna rozpytval. A ve všem měl pravdu. Každý člověk má svůj element a hádejte, co mám já. Nikdo by to asi nečekal (ironie), mám oheň. A jo, jsem praštěná, ráda tančím, jsem spontánní, ale když mě někdo umí zkrotit, můžu pomoci, být u prospěchu a tak. Vím, že teď, když jsem smutná mě dokáže nakopnout hlavně taneční hudba a povídání si s kámoškama o těch nejšílenějších věcech, co jsme zažily. Asi měl tedy onen guru pravdu, když říkal, že můj největší úkol pro příští rok je najít svojí rovnováhu. Že se jí snažím dát všem, ale musím hlavně sobě, protože když se oheň neni pod kontrolou, tak je to v háji, žejo 😀

Přečíst článek

Jsem se sílou, síla je se mnou… ten hororový rok 16

Určitě Váš facebook v posledních dnech zaplavily všechny ty šílený zprávy o tom, kdo všechno umřel. A pak taky Trump v listopadu, žejo. Ale byl ten rok 2016 ale opravdu tak hrozný i z našeho osobního hlediska? Jako jo, z toho globálního hlediska se stalo opravdu hodně průserů, ale co my?

Pře mě osobně byl rok 2016 čas, kdy jsem se konečně naučila vystoupit z komfortní zony. V lednu jsem se učila znovu normálně chodit a u toho se snažila dělat zkoušky. V únoru už jsem chodila, ale ne všechny zkoušky mi vyšly.

Jaro bylo hodně o střídání léků, jaterních dietách a s nimi spojenou únavou a váhou jak na houpačce. Taky se náš životní rytmus krapet změnil, protože Kája začal pracovat jako analytik, pořídili jsme další 3 myší případy a máme od tý doby naší chlupatou rodinku.  No a pak jsem si udělala svoje první tetování….. a za chvilku potom druhý.

Léto jsem si užila, v klídku a pohodě. Léto je prostě vždycky nejlepší. Akorát ty zkoušky, no. Školu mám však ráda, tak to nevadí. Taky jsem se konečně (trochu) naučila na longboardu a druhé z mých přání bylo splněno.

No ale podzim, ten byl tento rok nejkrásnější. bylo dlouho teplo, jezdili jsme na výlety a vinobraní, hráli si s myškama, slavili narozeniny všech možných členů rodiny a v listopadu jsme se Šárkou jeli do vysněné indonesie.

2016-11-28-17-24-16

Asi to píše spousta lidí vždycky, když se od někud vrátí, ale těch pár týdnů tam opravdu změnilo můj život. Jela jsem na druhý konec světa, ale připadala si, jak doma. Lidi by měli víc jezdit do takovýhle multikuilturních a méně rozvinutých zemí. Uvidí, že ne každý muslim je zlý. Uvidí, jak náš přístup k přírodě ničí naši planetu a po zkušenosti s plavání se žraloky jsem se málem rozbrečela nad tím, jak si ospravedlníme zabíjet některé tvory, jen, protože můžeme a podle pár přiblblých filmů nám přijdou nebezpeční. Tvorové na světě nejsou proto, aby nám buď sloužili a nebo se nás snažili zabít….

 

white-tipped-reef-shark-1

ťutíček žraločí

 

2016-12-03-14-31-47

svět patří bláznům

No a už je mi 26. Za poslední rok jsem se myslím změnila v tom, že už se nebojím být sama sebou. Našla jsem větší odvahu věřit sama sobě. Víte, já jsem ten typ člověka, co se snaží vždycky všem zavděčit a s každým vycházet dobře. Ale to nejde. protože ti, co Vás mají rádi, Vás budou spíš mít radši, když ze sebe nebudete dělat něco jiného. A ti ostatní, pro který se musíte přetvařovat nebudou asi nikdy spokojení s jakoukoli vaší verzí.

Hororový ale asi byl návrat a prosinec. Vrátíte se z ráje a víte, že se Váš život asi bude brzy měnit. Nevíte co od budoucnosti čekat. Chcete všem říct, co jste zažili, ale před Vánocemi mají lidi spoustu svých starostí. No a tak se mi párkrát vrátila moje úzkost z budoucnosti, z toho že nevim, jak co bude, v jaký zemi budu žít a jestli už nejsem moc „stará“ a neměla bych začít řešit svatbu a rodinu a takový věci……. Do toho ty všechny mrtvý celebrity. Třeba princezna Leia. Jako by se zavírala nějaká kapitola. Ale naštěstí jsem viděla novýho Dokrora Who a ten tam řekl něco jako, že konce jsou bolestivý, ale věci i začínají a to je skvělý….. A potom taky, čas a roky, jsou jen čísla, který jsme si my lidi vymysleli, takže jestli říkáme, že jeden rok byl špatný, může to být prostě jen náhoda. Asi jsem přecitlivělá a řešim „blbosti“, ale už teď je na obzoru spousta změn k vypořádání se. Ale Vánoce byly super! Moc.

15069098_10207705172562966_1705363092325660399_o

moje vitamínky 🙂

Teď, předposlední den roku, jsem strašně unavená. Může to být tou virozou, co na mě zrovna dolehla, ale taky to bude tím věčným přemýšlením nad budoucností a rekapitulováním. Ale on člověk stejně nic nevymyslí a vědci už opravdu zjistili, že žijeme nekonečnou sérii věčných Teď. Tak buďme silní a čekejme, jaké bude to další teď. Přeci jen, jsem se sílou a síla je se mnou. Zvládnu cokoli, co bude :-). A přeji Vám do dalšího roku, ať to máte taky tak.