Myška, liška a podzim

Tak nám začal podzim a já každé ráno chodím ulicemi Bubenče s úsměvem na tváři. Podzim mám totiž moc ráda. Je to čas rozjímání, rekapitulování, možná trochu melancholie, ale tu já do jisté míry ráda. No a taky, co si budeme povídat, je prostě krásný! letošní podzim je pro mě speciální, připomíná mi, co mohlo být, ale také dává naději do budoucna, která tedy nebude zadarmo. A taky jsem se vdala!!

Jak se to stalo? Nebylo žádné romantické požádání, prostě jsme na jaře leželi vedle sebe, přemýšleli, co tedy se životem a řekli jsme si, že se vezmeme. Když nad tím tak přemýšlím, ani jsem to nemohla mít jinak, pořád chci být „progresivní“ nelpět na tradicích a věřit, že vztah je rozhodnutí dvou rovnocenných partnerů bla bla…. Takže to byly naše zásnuby 🙂

Svatbu jsme původně chtěli v říjnu, takovou malinkou, útulnou….nakonec byla na konci září a větší než jsem plánovala, ale strašně jsem si ji užila, protože byla většina věcí přesně taková, jak se mi to líbí. …..Mluvim o mě, protože Matějovi je spousta věcí šumák :D…. A každá věc na svatbě byla z nějakého důvodu.

Třeba dort! Ten prostě musel být Red Velvet. Zaprvé jsem si vymyslela tmavě modrou s vínovou, jako barvy svatby. A taky teda, když jsem poprvé ochutnávala tenhle dort, tak mi Matěj, který mě v té době jen doučoval a nikdo neměl z práce vědět, že se bavíme, dal pusu! No a já ho na oplátku okřikla, co si jako myslí, že dělá… a hele jak to dopadlo 😀

Toho našeho krasavce si nakonec všichni pochvalovali, i když spousta lidí Red velvet vůbec neznala a zajímavé na něm je, že mi ho pekla psycholožka :D, takže kdyby od ní taky někdo něco chtěl – instagram HM Dorty.

Obecně tady chci vychválit všechny, kdo mi se svatbou pomohli, koho produkty jsme objednali a tak. Mám hodně ráda malé podnikatele, ačkoli chápu, že pro někoho to může vypadat jako risk. V době facebooku a instagramu to tak ale vůbec nevnímám. Třeba naše pozvánky dělala firma Svazek, na kterou jsem narazila na instagramu, protože si mi líbily jedny konkrétní pozvánky, které tvořila. A tak vznikly ty naše, vesmírné. Né noční, ně zimní, ale vesmírné, protože ho máme rádi, když jsme nostalgiční po bytostech, co s námi už nejsou, tak si říkáme, že jsou hvězdy na obloze… protože je tmavě modrý 😀 (vesmír je prostě furt tmavě modrý, takže to neni noc!) a taky když jsme se poznali tak byla zima a tedy furt tma!

No a úvodní/průvodní myšku a lišku nám nakreslila Nadya z Holandska (instagram Nadyart). Už roky se mi líbí její ilustrace, něco i mám doma. No a myška, protože mám „trochu větší“ zuby, chovám různé myšáky a prý mám tváře jako křeček…a liška, protože Matěj je tak trochu nazrzlý :)).

Každá nevěsta pak řeší, co si vezme. To je jasné. Já to původně vůbec řešit nechtěla, pak vyhrotila jedny šaty a pak našla ty své, za opravdovou hubičku v Ústí u Blanka Straka. Taky můžu doporučit. Já prostě nejsem holka, co by chtěla vyčesané vlasy, třpytky mega dortové šaty. V těchto jsem se opravdu cítila, jako že to jsem já. A elegantně. Jediné, co se třpyttilo bylo moje náušnice a ozdoba na pásek, taky trochu odkaz na mou taneční historii od kamarádky Aničky, co tvoří pod jménem Anýz. Matěj to měl easy. Krásný oblek měl už z promoce 🙂

Určitě nemůžu zapomenout na nádhernou kytku, kterou mi zařídila kamarádka Lenka, ale já opravdu nevím ve kterém Slánském květinářství. A pak makronky! Ty jsme měli jako výslužku a dělala je Simona ( fb Simoniny dorty a cukroví).

Měli jsme vymyšlený program, měli jsme naplánované hry, ale nakonec prostě žádný moc organizovaný program nebyl, protože zábava šla tak nějak sama. Opravdu jsem si to všechno moc užila, byla sranda, bylo skvělé jídlo – doporučuji restauraci U Jezírka v Tuřanech, vyšli mi vstříc úplně se vším. mají to tam krásné, mají zvířátka. Nejvíc ráda jsem ale za své okolí, rodinu a kamarády. Všichni byli skvělí a myslím, že můžu mluvit i za Matěje, že nám ten den udělali opravdu speciální, ačkoli to byla dost neformální svatba.

Obecně mě tento rok opravdu naučil vděčnosti za to, co mám v lidech kolem sebe. Od rodiny až po kolegy v práci. Moc děkuji! A taky jsem vděčná za toho svého lišáka. Dál mě totiž čeká zničení imunity s novou léčbou sklerózy a tedy karanténa na pár týdnů a vím, že on mě v nouzi nenechá. Včera se dokonce rozhodl, že bude mít tu karanténu se mnou, aby mi nepřinesl domů nějaký bacil.

O Lemtradě určitě budu psát, až budu ty týdny sedět doma a nudit se. Zatím si zkusím užít tenhle krásný podzim a vy byste měli taky. To nevadí, že je zima a sychravo, můžete pěstovat imunitu, ta není zadarmo 🙂

Věrná kamarádka

Věrná kamarádka

Mám už více méně připravený jiný článek, ale posledních pár dní řeším dost věcí ohledně kamarádky, co je se mnou celý život a tak bych se chtěla trošičku podělit o to, jaké to s ní je. Řeč není o Šárce, řeč je to té mé skvělé skleróze.

Vždycky, když o ní něco chci napsat, tak si připadám jak simulant. Vždyť mi nic není, vždyť chodím, vždyť pracuji pár hodin denně tak o co mi jde? Bohužel však s touhle kamarádkou, člověk prostě nemá energii na všechno. Jsem strašně ráda, že jsem si dnes připomněla teorii lžiček, která popisuje, jaké to je mít chronické onemocnění. Prostě máte energii na příděl.

Přečíst článek

Na správném místě. Teď a tady.

Měla jsem pro Vás původě připravený článek o tom, jak nemůžu spát, protože mi hlavou koluje asi tisíc myšlenek a já cítím, že moje úzkosti jsou pryč. Začínal takhle:

To je tak, když je konečně pátek a vy nemůžete spát. Máte z nějakýho záhadnýho důvodu strašný kašel, i plyšáci už spí a vy z nostalgie začnete koukat na svoje starý facebookový fotky. Koukáte a koukáte, v první řadě si začnete vzpomínat na hadry, co jste dlouho neměli a že Vám to i kdysi celkem slušelo. Že jste byli vlastně kretén, protože jste fajn a ne úplně hnusná holka, co měla zbytečnej mindrák. Pak vidíte, kde všude jste byli, vzpomínáte na všechny lidi, co jste dlouho neviděli, na bytosti zvířecí, co už nejsou, na vztahy co už taky třeba nejsou, ale zažili jste toho milion. No a zjistíte, že ten Váš život je a byl vlastně strašně krásnej. Jasně i bolavej, ale bez toho by asi ani nebyl hezkej.


Byla jsem strašně šťastná, když jsem to psala!

Nooo, ale teď po týdnu to není všechno! Ale než se dostanu k těm hezkej věcem řeknu Vám, že bez těch špatnejch bych tady teď nestála taková, jaká jsem. Jsem tak nějak vlastně po dvou rozchodech za krátkou chvíli. S přítelem a s kamarádkou (jestli se tomu řiká rozchod). Obojí mě bolelo a asi ještě bolí, nicméně to bude asi normální, že lidi zjistí, že se jejich cesty rozcházejí, že každý potřebuje v životě něco jinýho, co mu ten druhý nemohl dát, ale že to (alespoň z mý strany) nevymaže všechny ty hezký chvíle, který jsme spolu zažili(y). Jasně, udělala jsem chyby, jsem jenom člověk, vím, že mám k ideálu daleko :). Mrzí mě, že ani jedno z toho neklaplo, mám oba ráda, jsou to skvělý lidi. Ale asi to tak má být. A vděčím Vám za strašně moc!

No ačkoli se k některým věcem schylovalo už dýl a podle spousty lidí si v životě vlastně nemám na co stěžovat, ještě pořád jsem hledala nějakou svojí rovnováhu. Nejdřív pořád měla úzkosti, ale ty pak zmizely, když jsem začala být víc v klidu, že prostě některý věci nezměnim. Taky jsem asi trošku víc v klidu, protože jsou lidi, co mi pomáhají a mají rádi. vozí mi potkany na veterinu, píšou podporující zprávy, vozí prodané poličky a vysavače po Praze, pomáhají opravit co neumim. Děkuji.

No a pak se stal asi úplný zázrak. Nebo možná byla doktorka líná, nebo je to normální, to nevim :D. Ale budu věřit, že je to zázrak. V pondělí jsem měla svojí pravidelnou tříměsíční kontrolu ve sklerotickém centru. Říkala jsem si, že mě doktorka zkoumá nějak víc, než normálně. Asi že jsem tam mezi spolubojovníkama, kteří byli i o holi a na vozíčku, stála na deseticentimetrových podpatcích. Stisk ruky byl nějaký delší, hodně se vyptávala na můj život. Pak jsem musela skákat na jedné noze, na druhé (obojí naštěstí bez podpatků). Testování reflexů padesátkrát jinak, prý je normální, že mi bylo hůř, protože jsem nachcípaná, tak moje imunita dostala zabrat, je super, že zase tancuju a že se to ke mě úplně hodí. Mluvily jsme o tom, jak je Island krásný. A pak jen vidim, jak mi do zprávy přepisuje číslo u EDSS, což je nějaká Kurtzkeho škála postižení u roztroušené sklerozy ze 4.0 (je to od 0 do 10, 10 je nejhorší) na 1.0!!!!! Chápete to?? 1.0! Já jsem vlastně zdravá. A žádný antidepresiva už si teda nevezmu :D.

No a tak prostě děkuju! Živote. Překážky. Výhry. Bolístky i šťastný chvíle. Starý i nový lásky. Dvounohý i čtyřnohý. Asi jsem přesně tam, kde mám. Silnější. A zdravější <3. A nebyla bych bez Vás.

Bitva se vždycky líp vede s armádou, co za Vámi stojí <3! Díky.

 

 

Cesta samotou

Čau lidi,

dneska se s Vámi nebudu dělit o svoje rady ani postřehy. Spíš si tak trochu vyliju srdíčko a zeptám se na radu. Od sobotního odpoledne, budu žít poprvé…(ok, s malou pauzou v 18 letech, kdy mi cvaklo v hlavě a pronajala jsem si sama byt)… úplně sama. Se třema plyšákama.

Jsem introvert, nevadí mi samota. Ráda si čtu, píšu kreslím, sním o tom, jak budu tajný agent nebo cestuji, ale bojím se že vzhledem k odchodu Rozárky a taky kvůli tomu, že budu na nějaký čas bez svýho BFF :-P, jak si z nás dnes dělal srandu, se budu cítit hlavně osamělá. Je mi jasný, že osamělý a smutný duše toho spoustu vymyslí a mohou mít tu nejlepší fantazii. Ale osamění ve mě působí prázdno. Už jsem to jednou zažila. Bylo mi 18, ležela jsem po prvním srdcebolu v tom svým pronajmutým bytě a koukala na Barryho Lyndona od Kubrica. A najednou se do mě nalila neuvěřitelná vlna samoty. Osamění, že nikdo tu se mnou není pro můj pláč. Nikdo neví, jak se cítím. A že všechno jednou pomine a tak…. No prostě jsem se sbalila a odstěhovala zase k taťkovi.

Teď ale nechci nikam utéct. Chci se naučit zvládat samotu, protože nakonec přeci jen, celý život prožíváme sami, nikdo není v naší hlavě, jak náš hlas a naše city. Co tedy děláte, abyste se necítili osaměle?

Moje kérka od TerriEmi

Jinak mám nový tetování a letenky do Finska a na Island. Možná jsem prdlá, že mám kérku na ruce, ale když budu chtít, můžu mít sako nebo košili. Chtěla jsem růži, abych si na tu výjimečnou bytost, co mě opustila, navždy pamatovala a asi abych si vždycky připomněla, že odcházení bolí, ale nejdůležitější je ten čas, co člověk spolu s někým prožil. Možná jsem slabá, možná tímhle tempem budu jednou celá pokreslená. Možná jsem si zavřela dveře do některých prací. Ale až budu jednou já odcházet, tam někam, tak si chci říct, že jsem žila tak, jak jsem chtěla, ne tak, jak to bylo praktický a dávalo smysl 🙂

 

Ta, co si hraje s ohněm

Ta, co si hraje s ohněm

Před chvílí byl Valentýn. Všude srdíčka, růže a já nevim co. Ale víte, co já nejvíc řeším? Že musíme taky milovat sami sebe.

Když jsme byli na Bali, tak jsem se dala do řeči s jedním člověkem, co hodně rozumí spirituálním věcem a hezky mě dopodrobna rozpytval. A ve všem měl pravdu. Každý člověk má svůj element a hádejte, co mám já. Nikdo by to asi nečekal (ironie), mám oheň. A jo, jsem praštěná, ráda tančím, jsem spontánní, ale když mě někdo umí zkrotit, můžu pomoci, být u prospěchu a tak. Vím, že teď, když jsem smutná mě dokáže nakopnout hlavně taneční hudba a povídání si s kámoškama o těch nejšílenějších věcech, co jsme zažily. Asi měl tedy onen guru pravdu, když říkal, že můj největší úkol pro příští rok je najít svojí rovnováhu. Že se jí snažím dát všem, ale musím hlavně sobě, protože když se oheň neni pod kontrolou, tak je to v háji, žejo 😀

Přečíst článek