Světošlápek

V rámci hledání toho, jak zvládat samotu, jsem se rozhodla, že budu víc cestovat. Spíš častěji na kratší dobu, protože přeci jen mám nějaký potvůrky, který jsou na mě závislý a mají až moc krátký život, než abych byla furt v tahu, ale jestli můžu jmenovat  koníčky, co mě drží celý život, tak tanec, estetika, zvířata, Blízký východ a cestování.

Už jako malá jsem vždycky pročítala encyklopedie a koukala, co kde je, čím je to jinde jiný a zajímavý. Nikdy jsem nechtěla cestovat jako turista, ale vždycky jako dobrodruh. Prostě mě nikdy zas tak nelákalo ležet na letovisku na pláži, ačkoli když už jsem tam byla, tak jsem tam ležela opravdu dlouho, abych se pořádně připekla :D. Vždycky, když jsme se někam chystali, tak jsem si připravila brožurku k tomu, jak se tam mluví, co je tam za jídlo, jaký je hlavní město a tak.

Musím říct, že jsem ráda za rodiče, jaký mám, protože nás pořád někam brali. Skoro každý rok jsem od malička byla v cizině a to asi v devadesátkách nemohl úplně každý. my jsme se vždycky sbalili, sedli na vlak a někam jeli. Postupem času už jsme jezdili autem, létali a tak, ale většinou to byly spontánní akce. A já se vždycky strašně těšila, chtěla splynout s místními a hlavně nebýt turista.

Jsem ráda, že za prvé žijeme v době, kdy můžeme cestovat. Není to o penězích, je to o odvaze. Člověk může někam vyrazit i sám, musí chtít. Spousta blogerů už píše o tom, jak to jde, že není čeho se bát. A za druhé jsem ráda, že mám pořád tu chuť poznávat. Ačkoli ve světě je tolik krásných míst, na který bych se chtěla vracet.

Úchylka na fotky ze střech – Marakéš, Maroko 😀

S rodinkou – Mostar. Bosna a Hercegovina.

Karibik ve Francii – ostrov Porquerolles. Promin, Eli 😀

Jedna z největších mešit na světě, mešita Hassana II – Casablanca, Maroko

Takhle vypadají muzea v Ubudu, Bali 🙂

Olypijský stadion v Innsbruku, Rakousko. Museli jsme tam, protože ségra studuje architekturu a navrhovala ho Zaha Hadid.

Red Island, Východní Jáva <3

Kdysi dávno se ségrou v na „train tripu“ v Itálii – tohle zrovna v Římě.

Z jedné z návštěv Benátek. Ty lampy prostě žeru.

 

Krásný Brighton, UK. Mohla jsem vám ukázat město, ale tohle ohořelý molo je prostě krásný.

 

 

Moje srdcovky jsou většinou ty nejdivočejší země. Maroko, Indonésie, z Evropy asi Bosna, Skotsko a Sicílie.  Tak nějak prostě nechci jezdit tam, kde je to stejný :D. A kde je to…jak to popsat… klidný? A myslím tím asi hlavně ráz krajiny a taky mám ráda temperamentní lidi. Nejvíckrát jsem byla asi v Itálii a Francii. V Itálii jsem napočítala, že snad dvacetkrát, ale stejně bych mohla znovu a znovu. Třeba bych se jednou ráda vrátila na Sardinii :), ze který mám první jizvu v životě, jak jsem tam jako dítě spadla na šutr. Teď na jaře mě čeká sever – Finsko a Island. Tam asi lidi nebudou úplně tak temperamentní, ale už jsem o nich slyšela spoustu spoustu úžasných věcí a pak hlavně všude ta příroda! Nejsem ani zimní, ani letní typ. Všechno prostě má svoje kouzlo. Už se těším na islandský horký prameny!

Rejvíz – Elfí místo v Jeseníkách 🙂

Zlaté oči, Lipnice nad Sázavou. Prostě magic <3

Když si zrekapituluju poslední dva roky, tak jsem vždycky navštívila tak 4 země. Není to cestovatelsky zas tak extra, ale něžiju tak, abych si jen odškrtávala kde jsem byla. Chci prostě poznávat. A kolem a kolem, ono se krásně poznává i v Česku, kde jsem za poslední roky navštívila opravdu spoustu míst, třeba teď o víkendu Hrádek nad Moravicí. Miluju Svatého Jana pod Skalou, Severní Moravu, Hřensko a tak bych mohla pokračovat. Prostě dobrodružství je všude. V Číně i na Vysočině.  Chtěla bych od teď krom svých úvah taky přidávat informace o místech, kam jsem se zrovna vypravila. Vím, že musím ještě dodělat Maroko a Indonesii :D. Asi bych mohla psát i český výlety. Tak nějak mám ráda i spoustu našich ošklivých komunistických měst, třeba Ústí :D. ….Tak postupně :D. Jaký jsou vaše oblíbený místa? Doma i ve světě? Kam se rádi vracíte a měla bych se podívat? 🙂

 

Aurora, 2020 a Diamant

„Diamant je jen kus uhlí, co zvládlo stres obzvlášť dobře“

To bylo její motto do nového roku. Bude diamant. Ovšem, že nikdo není dokonalý a život bude stále přinášet problémy, ale ona jim nepodlehne. Nechá se přetvořit v diamant….. Jako když v Japonsku rozbité nádobí slepují roztaveným zlatem. Za jizvy se totiž nemusíme stydět. Tvoří z nás šperky, kterými jsme.

Bude nosit své rány hrdě. A konečně by se měla naučit nosit své jizvy ze souboje s životem hrdě. Tento rok, 2020, bude pouze o ní. A i ta blbá nemoc ať je nástroj, co jí pomáhá se přeměnit. Protože bolest je nevyhnutelná, utrpení je volba. Žejo, Murakami.

Diamant by nebyl tím, čím je, bez nepříjemných zemských procesů a precizní lidské práci. Prostě všechno, co stojí za to musí zvládnout hodně a být za tím hodně práce…..Asi.

To si Aurora říkala, když myslela, že už ten chaos ve své hlavě prostě nemůže zvládnout. Vesmír jí položil otázku. „Čím chceš být? Uhlí? Které je pro lidi sluha a v jejich rukách taky ničí svět (:-P ) a nebo něco krásného, odolného a věčného?“

Tak jasně, že hned věděla. Jasně, že chce být diamant. Ať si třeba společnost padesátkát říká, že na to nemá, že to nezvládne a že má sedět doma a naučit se vařit. Nechat si vnutit sny, které jí nejsou vlastní. Dvacet devět let na to pořád neměla koule. Teď už ale ví, co chce být. Že se za svoje chyby nemusí stydět, že člověk je celý balíček. To špatný i to dobrý. Neni jakou boty nebo hadry. Je buď všechno nebo nic.

Třeba je v jinym světě jiná Aurora fakt ta biomedicínská inženýrka, co zachraňuje lidi. A je šťastná. A tomhle světě ale taky bude. Protože díky tomu všemu, co se děje, bude jednou diamant…..Nebo radši safír, to je fuk. A bude lidem ukazovat, že jizvy a nedostatky jsou krásné. Tvoří nás. Ukazují naše zlomená srdce, probrečené noci, prohrané zápasy. Ale také trpělivost, odhodlanost jít dál. Překážky, co jsme zvládli a moudrost, co jsme po cestě získali.

Děkuji ….. živote, Rozárko

Někteří lidé jsou asi předurčeni pro komplikovaný život. Nebo to si alespoň říkám, když přicházejí další a další výzvy v mém životě. Co jsem přiletěla z Indonésie, tak se pořád něco děje. Samé věci, co navždy změní můj život.

První ze všeho je, že se můj nejlepší parťák stěhuje do Finska. Když máte někoho rádi, tak ho asi nechcete držet ve zlaté kleci, ve které nic nemůže, ale chcete ho naopak podpořit v jeho snech. Co když jsou ale jiné od těch Vašich? Co když vy zrovna milujete mezinárodní vztahy a Blízký východ a nevíte, jestli v tomhle oboru najdete tam někde na severu práci? Na druhou stranu ta Aurora Borealis…. No a tak prostě to nějak bude 🙂

Největší lekce poslední doby byla Rozárka. Moje malá, černobílá chlupatá princezna odešla. Tam někam, kde doufám, že ji zase jednou potkám. Je pro mě těžký, že už jsi nemůžu pohladit, ale dala mi zároveň sílu se pořád snažit, jelikož do posledního dne svýho krátkýho života, i přes nožičky, který už nefungovaly, jak byla nemocná a unavená, pořád se snažila někam cupitat, něco dělat, utěšovat mě, jíst a mazlit se. Díky ní vim, že chci bojovat do poslední chvíle. Že chci být víc jako ona, i když je to myška. U doktora vždycky místo pištění všechny olizovala, protože věděla, že jí chceme pomoct a ne trápit. Vždycky byla hodná a ukazovala lásku, která mě častokrát rozbrečela, protože jsem to prostě vůbec nechápala. Snad se máš Rozárko krásně. Všichni na tebe vzpomínáme, zatím co spinkáš pod jabloní s kamarádkou Marylin a nebo si hrajete někde za oným duhovým mostem a ty se určitě krásně staráš a olizuješ nový kamarádky, co tam máš.

Po vzoru Rozárky chci pořád bojovat za život. Chci se pořád pohybovat kupředu a být vděčná za každý další den. Nevím, zda budu žít  budoucnosti v Čechách nebo ve Finsku nebo úplně někde jinde, ale vím, co mě baví a naplňuje. Mám ráda zajímavý lidi. Asi čím zvláštnější a jinačí, tím radši je mám. Začala jsem psát knihu. Asi bude komplikovaná jako můj mozek, je o druhý šanci pro všechny promarněný příležitosti, který se můžou odehrávat v paralelnách vesmírech. A učím se konečně zase arabsky, protože co je  studium Blízkého východu bez jazyka, žejo :). A taky nejím maso. Moje empatie už se dostala do takové fáze, že to prostě nedávám, takže můžu házet čas od času nějaké vegetariánské recepty.

Protože životy jen nekončí, ale také začínají, včera se nám do rodiny narodil Vilík. Můj druhý synovec. A jak stárnu, tak to prožívám zase o trochu víc. Tak jsem zvědavá, co z tebe, kluku, vyroste 🙂

A tak ti živote děkuji, za vše, co nám dáváš a za vše, co nám bereš. Za všechny ty krásné i šedé chvíle. A děkuji Ti, Rozárko.

Kde se Afrika mísí s Evropou a hory s pouští

Je podzim, sedím doma pod chlupatou peřinou, poslouchám aktuální Buddha Bar objev – Back to Marrakech a piju chai čaj z mé vlastní „marocké“ tvorby. Je proto čas odložit na chvíli studium afghánských kmenů a napsat článek o Maroku.

img_5103-2

Tohle není Maroko, jen moje inspirace k tvorbě :)…. pyramidy v Sudanu 😛

Už to jsou tři roky, co jsme se rozhodli tuhle úžasnou zemi navštívit. Jeli jsme v březnu, protože jsme se chtěli vyhnout těm největším vedrům a tak nějak nám připadalo, že by to mohlo být fajn období. Jelikož to byla naše první cesta mimo „západní“ civilizaci, rozhodli jsme se vyhnout odlehlejším místům a navštívit pět tzv. Královských měst – Marakéš, Casablancu, Rabat, Meknés a Fez.

Divočina a temperament

Přiletěli jsme do Marakéše, bus, který měl jezdi do Djemaa el – Fna nikde, tak jsme si vzali taxík. Ten nás pěkně oškubl což jsme zjistili ale až zpětně. Po výstupu z něj nám nějaký týpek nabídl, že nás vezme do Riádu (ubytování typu hostel, kde jsme bydleli), ale já věděla, kde je, takže jsme nechtěli. No stejně šel krok před námi a pak za to chtěl peníze, žejo 😀

Jinak jsem ale z Marakéše byla nadšená. Opravdu jiný svět. Po cestě z letiště vidíte všechno cihlovo béžové, na obzoru poušť a pak… no ne, takový vysoký zasněžený hory! Neuvěřitelná scenérie. Podél cesty černoši a Maročani s čepičkama na hlavě, opičkami na rukou a velbloudí trhy. Djema el-Fna – hlavní náměstí – je naprostý mumraj. všude stánky, berbeři v tradičním oblečení Vám nabízí, že se můžete vyfotit s opicí, já se hned nechala zlákat na henu na ruku. Doprava tady nemá žádná pravidla, ale kupodivu nikde žádný ťuklý auto. Ani osel, kterých tu vedle rolce royců bylo taky spousta. No a to jídlo! V Maroku se jedí hlavně dvě jídla  – tajine a v pátek kus kus. Tajine je většinou směs zeleniny a masa vařená ve speciálním hliněném hrnci nebo jak to nazvat, ve kterém se všechny šťávy hezky promíchají a je to prostě mňamka. Jedno jídlo stálo asi 40 dirhamů, což bylo v té době myslím 120 korun. ale k tomu je ještě kupa pita chleba a dokonalý marocký mátový čaj v ceně. Nejlepší je Djemaa el – Fna v noci, kdy to všude svítí, náměstí se zaplní stánky s občerstvením a je z čeho vybírat. Jo a střevních potíží bych se nebála, nic se nám za celou dobu nepřihodilo 🙂

Co se týče památek, tak těch je v Marakéši opravdu spousta. Na ně si přečtěte průvodce. Ale člověku hned připadá jako by se ocitl v pohádce Tisíce a jedné noci. Plus si člověk řekne, jak jak moc jsme domýšlivý, když nadřazujeme naší evropskou kulturu jiným a myslíme si, že jsou všude barbaři. Ty paláce, chrámy a ta geometrie všude už v dobách, kdy my jsme si tady v Evropě neuměli pomalu ani utřít zadek a mysleli jsme si, že na veškerý naše nemoci nám pomůže svěcená voda, ty mě posadily na zadek 🙂

10420254_10203643526864362_8050121720694300332_n

10354161_10203643563105268_2848469718634422362_n

10176009_10203660936459591_7092112104407299031_n

10686883_10203660939659671_1677369469753153362_n

place_jemaa_el_fna_by_paulricard06-d5gne1j

374430_4641304426250_677250190_n

531714_4641309466376_1474503218_n

The old city walls and snow capped Atlas Mountains, Marrakech, Morocco, North Africa, Africa

Jenom film a mešita

Město, kterýmu jsme věnovali zbytečně moc času byla Casablanca. Ačkoli spousta lidí sní o Casablance, protože zná ten slavný film, kromě malinké Mediny ( tak se označuje historické centrum, neboli „město“) a předražené Rickeyho restaurace z filmu tam nic není. Jen Číňani teď staví přístav. A moře s úžasnýma vlnama, to můžu :-). Fučelo tak, že jsme ani nepostřehli, že jsme si spálili obličej.

Jo a mešita! Ta je nádherná. Mešita Hassana II, což byl jejich předchozí král, je jedna z největších mešit na světě. Je nádherně modrá a stojí hned vedle studeného Atlantiku, který má tam mocný odliv, že když nastane, je možné se od ní projít dalších 200 metrů po dně moře. V Casablance jsme ale měli naprosto dokonalou snídani. marocká snídaně je kombinace arabské a francouzské, tedy arabský chléb, bageta, máslo a mátový čaj a hlavně pomerančový džus a pomerančová marmeláda. Další věc pro Maroko typická. Pomeranče a jejich vůně všude :-).

Zjistili jsme tam taky, že Maročani znají Českou republiku a vědí, že to už neni Československo. Jak? Hrajeme fotbal.

Po dni v Casablance jsme vyrazili do hlavního města a druhého surfařského města Maroka – Rabatu. Cestovali jsme vždycky vlakem a ty tam tedy jsou lepší než u nás, plus všechen personál vždycky chodí nádherné, nádherně oblečený….. a prostě snědí chlapi, žejo 😀

10450830_10203643381660732_5437665649818544852_n

10384034_10203643384620806_6293211037031989890_n

10940526_10203643389820936_364735797527787837_n

10940542_10203643393941039_5606316596129262012_n

374562_4641257185069_1510113899_n

O Rabatu, Méknés a Fezu zase příště. Protože je toho hodně. O tom, jak jsou arabský domy blbý, když prší. Jak jsme poznali Berberskou rodinu, kdo jsou berbeři, že i v Africe to může vypadat jak v Irsku a o tom, jak jsme ve Fezu brečeli a jak se nejdražší kůže louhuje v ptačích hovínkách 🙂

Tak zatím ahoj!

Slečna Abu <3

Temnota v nás ( a kolem nás) vol. 2

Slibovala jsem článek s tematikou temnoty číslo dva. Chviličku mi trvalo, než jsem se rozhoupala k tomu, o čem bude, ale myslím, že čas vždycky nějak sám ukáže, jak se věci vyvinou. U mě se myšlenka tedy vyvinula tak, že jsem včera byla na debatě ve škole a pak se trochu zakecala se spolužákem. Bavili jsme se o tom, jaký má kdo rád kytky ( chápejte, co má koupit holce) a já řekla, že lilie. Podle něj jsou tajemný, ale podle mě taky symbol nevinnosti. Asi proto se mi tak líbí, když jsem nikdy žádný neviňátko nebyla. Pak mi říkal, že na mé tajemnosti je něco znepokojujícího, že vypadám, jako že mě něco trápí. Hlavou mi prolítlo, jak jsem zrovna dva dny předtím doma opěvovala, jak jsem teď strašně šťastná, že dělám samý věci, co mě baví, jak se těším na Bali a podobně. Ale hoch měl asi trochu pravdu. Přemýšlím teď často nad tím, proč se mi opakují v životě neustále nějaké vzorce problémů. No a prý je první krok k vyřešení problémů připustit si, že je máte. A já asi stále pracuji na dostatečné důvěře sama v sebe, ačkoli se to za dobu  existence tohoto blogu značně zlepšilo. Projevuje se to hlavně tak, že jsem závislá na shromažďování hezkých věcí, tedy jejich nakupování, vyměňování, dědění od babiček a tak. Asi jsem vždycky myslela, že s lepšími věcmi budu lepší, ale kupodivu vždycky někde sem, vidím někoho krásného nebo žijícího v něčem krásném a pochybuji o sobě. Ale to je asi známka závislosti, nikdy nebudu mít dost, nikdy se nebudu cítit dost, ať už budu mít cokoli. A to je to, co se musí změnit.

Dneska jsem shodou okolností narazila na článek o závislostech. V sedmdesátých letech dělali experiment s potkánkama. Do té doby standardní experimenty probíhali tak, že potkan žil v kleci, kde měl na výběr ze dvou napáječek – s vodou a se směsí vody a kokainu. No a postupně se stal komplet závislý na kokainu a zemřel. Profesor psychologie ve Vancouveru jménem Bruce Alexander si ale všiml na tomto experimentu něčeho podivného. Potkani byli sami. Vybudoval jim proto mega luxusní klec s prolézačkami, míčky a dal jim do klece kamarády. No a kupodivu, všichni potkani se kokainové misce vyhýbali a i potkani, kteří byli dříve izolovaní a vyvinula se u nich závislost se po čase ze závislosti dostali. Bylo to tedy dáno prostředím, ale co nejvíc, bylo to dáno osamělostí.

fullsizerender

Myslím, že to je důvod toho, že má spousta z nás okolo a v sobě je proto, že jsme osamělí a snažili jsme se tu naší osamělou díru vyplnit něčím jiným. A ta osamělost nemusí nutně být o tom, že nemáte nikoho kolem sebe. Třeba já mám úžasnou rodinu a přátele. Ale žijeme ve společnosti, kdy se třeba za něco stydíme, protože nás učili, že se to nemá, nedělá, nemělo by nás to trápit, a tak to dusíme v sobě. Časem třeba i zapomeneme, že tohohle schovaného démona v sobě máme, ale naše chování se od něj odvíjí. A tu naší díru si vyplňujeme něčím jiným. Závislostí. Některý případy závislostí na drogách, alkoholu. Co je méně vidět je závislost na konzumu. Myslíme si, že tahle věc a tamto oblečení nás udělá lepší. Někteří jsou závislí na dobrodružství, což taky není dobře, ačkoli se dobrodružství může zdát jako fajn věc. Nicméně jakákoli závislost není fajn. A proč jsme takhle hromadně závislí? Žijeme v době osamění. Ano, máme internet a všechny prostředky se rádoby spojit. Ale neříkejte, že se občas necítíte osamoceni, pod nátlakem být jiný, lepší.  Vytvořili prostředí a kulturu, která nás od možností sblížení odřezává a místo nich nám nabízí jen parodii v podobě Internetu. Nárůst problému závislosti je příznakem hlubší nemoci našeho způsobu života – toho, že neustále zaměřujeme zrak jen na další a další blýskavé objekty, které bychom si měli koupit, místo abychom si všímali lidských bytostí kolem sebe.Profesor Peter Cohen říká, že lidé mají hlubokou potřebu navazovat vztahy a vytvářet citová spojení. Tak v životě dosahujeme uspokojení. Jestliže se nedokážeme propojit jeden s druhým, spojíme se s jakoukoli náhražkou, která je po ruce. Třeba vidina toho, že budeme vypadat jako holky z plakátů, bydlet v úžasném baráku nebo vidina rulety či alkoholu. Podle Cohena bychom měli úplně přestat hovořit o závislosti a říkat tomu spíše ‘vazba.’ Člověk závislý na heroinu si vytvořil vazbu s heroinem, protože nebyl schopen spojit se plně s ničím jiným.

Jasně, teď to vypadá jako nějaký rádoby spirituální blábol, že závislost přeci vždycky způsobuje nějaká chemikálie, na kterou si naše tělo vytvoří návyk, ne nějaký nedostatek vazeb. Ale mám dva příklady, proč by to tak fakt nemuselo být. Jak to, že lidi po odchodu z nemocnice, kde je napichovali morfinem, což je vlastně droga, na něj pak nejsou závislí? Protože se vrátili do hezký klece. A proč se v Portugalsku podařilo snížit míru závislých na heroinu tím, že se místo jejich „lovem“ zaměřili na  jejich vrácení zpátky do společnosti a dekriminalizovali všechny drogy? Podle mě to nejsou náhody. Jako ty pokusné myšky taky potřebujeme fajn klec a hlavně, potřebujeme citové vazby, místo drog. Proto si myslím, že nejdůležitější krok na vyřešení svých démonů, vnitřních i vnějších ( a to neříkám jejich zbavení, protože lepší než je naoko odstranit je naučit se s nimi pracovat) je svěřit a mýt smečku svých blízkých. To byl asi můj největší trabl. Bála jsem se říkat, co mě trápí, že si nepřijdu hezká, že mě někdo shazuje. Kdybych to byla bývala jako teenager někomu řekla, že jsem mohla žít X let hezky v klidu. Kdybych si byla vytvořila sečku opravdu blízkých, upřímných přátel. Nemusela jsem zabřednout do závislosti na konzumu, co mě má udělat lepší :-). Potřebujeme vazbu, potřebujeme opravdové přátele. Ne ty, co jsou cool, co jsou bohatí, styloví. Ale ty, se kterými můžeme být sami sebou, poradí nám a nemusíme se bát se svěřit. Prostě potřebujeme lidi a potřebujeme vazby. Nestelte svým démonům uvnitř Vás, svěřte se, kdo si stele ve vaší hlavě a pak se svojí tlupou na démonky zapomeňte při aktivitách, co máte rádi nebo při společným řešení problémů.

A tak se tedy učím, že nebudu lepší s další novou, jinou, bílou košilí a asi přežiji, když dovolím mamce, ať mi dá pusu. Že lidi, co mě mají rádi, mě budou mít rádi i bez té košile a i když se jim svěřím, že mě trápí, že neumím moc šetřit tak, jak bych chtěla a občas mě nebaví uklízet :-D. A s takovými lidmi budu trávit čas, ne v obchoďáku nebo na internetu. Protože jak už řekli v jednom chytrém filmu – „Happiness is only real when shared“

fullsizerender-1

 se slečnou Lily!