Myška, liška a podzim

Tak nám začal podzim a já každé ráno chodím ulicemi Bubenče s úsměvem na tváři. Podzim mám totiž moc ráda. Je to čas rozjímání, rekapitulování, možná trochu melancholie, ale tu já do jisté míry ráda. No a taky, co si budeme povídat, je prostě krásný! letošní podzim je pro mě speciální, připomíná mi, co mohlo být, ale také dává naději do budoucna, která tedy nebude zadarmo. A taky jsem se vdala!!

Jak se to stalo? Nebylo žádné romantické požádání, prostě jsme na jaře leželi vedle sebe, přemýšleli, co tedy se životem a řekli jsme si, že se vezmeme. Když nad tím tak přemýšlím, ani jsem to nemohla mít jinak, pořád chci být „progresivní“ nelpět na tradicích a věřit, že vztah je rozhodnutí dvou rovnocenných partnerů bla bla…. Takže to byly naše zásnuby 🙂

Svatbu jsme původně chtěli v říjnu, takovou malinkou, útulnou….nakonec byla na konci září a větší než jsem plánovala, ale strašně jsem si ji užila, protože byla většina věcí přesně taková, jak se mi to líbí. …..Mluvim o mě, protože Matějovi je spousta věcí šumák :D…. A každá věc na svatbě byla z nějakého důvodu.

Třeba dort! Ten prostě musel být Red Velvet. Zaprvé jsem si vymyslela tmavě modrou s vínovou, jako barvy svatby. A taky teda, když jsem poprvé ochutnávala tenhle dort, tak mi Matěj, který mě v té době jen doučoval a nikdo neměl z práce vědět, že se bavíme, dal pusu! No a já ho na oplátku okřikla, co si jako myslí, že dělá… a hele jak to dopadlo 😀

Toho našeho krasavce si nakonec všichni pochvalovali, i když spousta lidí Red velvet vůbec neznala a zajímavé na něm je, že mi ho pekla psycholožka :D, takže kdyby od ní taky někdo něco chtěl – instagram HM Dorty.

Obecně tady chci vychválit všechny, kdo mi se svatbou pomohli, koho produkty jsme objednali a tak. Mám hodně ráda malé podnikatele, ačkoli chápu, že pro někoho to může vypadat jako risk. V době facebooku a instagramu to tak ale vůbec nevnímám. Třeba naše pozvánky dělala firma Svazek, na kterou jsem narazila na instagramu, protože si mi líbily jedny konkrétní pozvánky, které tvořila. A tak vznikly ty naše, vesmírné. Né noční, ně zimní, ale vesmírné, protože ho máme rádi, když jsme nostalgiční po bytostech, co s námi už nejsou, tak si říkáme, že jsou hvězdy na obloze… protože je tmavě modrý 😀 (vesmír je prostě furt tmavě modrý, takže to neni noc!) a taky když jsme se poznali tak byla zima a tedy furt tma!

No a úvodní/průvodní myšku a lišku nám nakreslila Nadya z Holandska (instagram Nadyart). Už roky se mi líbí její ilustrace, něco i mám doma. No a myška, protože mám „trochu větší“ zuby, chovám různé myšáky a prý mám tváře jako křeček…a liška, protože Matěj je tak trochu nazrzlý :)).

Každá nevěsta pak řeší, co si vezme. To je jasné. Já to původně vůbec řešit nechtěla, pak vyhrotila jedny šaty a pak našla ty své, za opravdovou hubičku v Ústí u Blanka Straka. Taky můžu doporučit. Já prostě nejsem holka, co by chtěla vyčesané vlasy, třpytky mega dortové šaty. V těchto jsem se opravdu cítila, jako že to jsem já. A elegantně. Jediné, co se třpyttilo bylo moje náušnice a ozdoba na pásek, taky trochu odkaz na mou taneční historii od kamarádky Aničky, co tvoří pod jménem Anýz. Matěj to měl easy. Krásný oblek měl už z promoce 🙂

Určitě nemůžu zapomenout na nádhernou kytku, kterou mi zařídila kamarádka Lenka, ale já opravdu nevím ve kterém Slánském květinářství. A pak makronky! Ty jsme měli jako výslužku a dělala je Simona ( fb Simoniny dorty a cukroví).

Měli jsme vymyšlený program, měli jsme naplánované hry, ale nakonec prostě žádný moc organizovaný program nebyl, protože zábava šla tak nějak sama. Opravdu jsem si to všechno moc užila, byla sranda, bylo skvělé jídlo – doporučuji restauraci U Jezírka v Tuřanech, vyšli mi vstříc úplně se vším. mají to tam krásné, mají zvířátka. Nejvíc ráda jsem ale za své okolí, rodinu a kamarády. Všichni byli skvělí a myslím, že můžu mluvit i za Matěje, že nám ten den udělali opravdu speciální, ačkoli to byla dost neformální svatba.

Obecně mě tento rok opravdu naučil vděčnosti za to, co mám v lidech kolem sebe. Od rodiny až po kolegy v práci. Moc děkuji! A taky jsem vděčná za toho svého lišáka. Dál mě totiž čeká zničení imunity s novou léčbou sklerózy a tedy karanténa na pár týdnů a vím, že on mě v nouzi nenechá. Včera se dokonce rozhodl, že bude mít tu karanténu se mnou, aby mi nepřinesl domů nějaký bacil.

O Lemtradě určitě budu psát, až budu ty týdny sedět doma a nudit se. Zatím si zkusím užít tenhle krásný podzim a vy byste měli taky. To nevadí, že je zima a sychravo, můžete pěstovat imunitu, ta není zadarmo 🙂

Věrná kamarádka

Věrná kamarádka

Mám už více méně připravený jiný článek, ale posledních pár dní řeším dost věcí ohledně kamarádky, co je se mnou celý život a tak bych se chtěla trošičku podělit o to, jaké to s ní je. Řeč není o Šárce, řeč je to té mé skvělé skleróze.

Vždycky, když o ní něco chci napsat, tak si připadám jak simulant. Vždyť mi nic není, vždyť chodím, vždyť pracuji pár hodin denně tak o co mi jde? Bohužel však s touhle kamarádkou, člověk prostě nemá energii na všechno. Jsem strašně ráda, že jsem si dnes připomněla teorii lžiček, která popisuje, jaké to je mít chronické onemocnění. Prostě máte energii na příděl.

Přečíst článek

Mrtvo na netu, živo v životě a zas nějaký Adri kecy :))

Po nějaké době se opět hlásím :). Ahoj, ahoj. Možná jste si někteří všimli, že můj internetový život tak nějak upadl, ale určitě to není tím, že by ten reálný upadl. Spíš naopak. Dělo se od ledna, co jsem se naposledy ozvala, strašně moc negativních, ale zároveň milion krásných věcí. Veškerý čas jsem věnovala především konečně uzavření jedné dlouhé ( delší než jsem kdy plánovala) kapitoly mého života. Yep, chci už uzavřít tu studentskou, když už 4 roky pracuji. Celé dny teď tedy píšu a starám se o myšáky se kterými se ten náš společný čas už taky krátí protože už jim je většinově přes 2 roky, Lilinka už dokonce před měsícem šla za ten údajný Duhový most. Stihli jsme ale Maroko a Liverpool a snad nás zase něco brzy čeká. No a vy jste mi chyběli, těch Vás pár, co mě čte :).

Čím víc mě ten reálný, lidský život a jeho starosti a radosti, konce a začátky, potkává, tím víc se snažím si uvědomit, co je v životě důležité. Může to být pochopitelně pro každého jiné, ale já se opravdu stále víc odpoutávám od touhy po materiálních věcech a zároveň mi dochází,  jak moc potřebuji utíkat do přírody. Taky to je hodně tím, že studuji války a zbraně, takže zhnusení nad lidstvem je často …. no úplně katastrofální. Ale zase nebudeme úplně pesimističtí, žejo 🙂 Tahle epizoda od ledna do května mě, troufnu si říct, naučila pár věcí, tak bych se o ně s Vámi chtěla podělit.

Přečíst článek

Jak nebudu tajný agent

Původně jsem si chtěla dát na další článek víc času, ale ačkoli je dneska na leden opravdu krásně, nějak mne dostihla špatná nálada a s tou se u mě vždycky váže přemýšlení nad životem a cestami, kterými nás vede (plus tak nějak mám víc co říct :)). Rozhodla jsem se Vám tedy napsat, jak se vypořádávám s tím, když některé sny prostě nemají být splněny.

Já osobně jsem měla takový, na holku možná zvláštní, sen. Chtěla jsem být tajný agent. Jako jasně, asi to teď chce hodně lidí, protože nás Marvel pořád zásobuje filmy se superhrdiny, tajnými agenty a záporákami. Taky na to koukám, ne že ne. Mimo komiksů jsem ale přečetla velkou řadu knih o válečných konfliktech a světovém uspořádání. Na gymplu bylo ZSV asi jediná hodina, na které jsem nespala a už v prváku na VŠE jsem si říkala, že mezinárodní vztahy a především bezpečnost by bylo to pravé pro mě. Kája mne po čase přivedl k Airsoftu, kde jsem se tomu agentovskému pocitu mohla zase trošku přiblížit, akorát řešení technických blbostí okolo zbraně mě teda fakt nebavilo. Na magistra už potom mezinárodní vztahy se zaměřením na bezpečnost byly jasný. A odtamtud směle BISka, armáda nebo něco v tom stylu. A budu chránit svět, jak jsem vždycky chtěla 😀 ( asi nějaký komplex nejstarších sester, nevím).

unnamed

Mázlá fotka z instagramu po cestě na soft

Trabl je, že všude jsou fyzický testy. A moje milovaná skleróza mě z nich hezky diskvalifikuje. Tohle pro mě bylo jedno z těch těžších zjištění, protože jsem to opravdu chtěla vždycky minimálně zkusit. I když psychicky na to jsem asi taky mentál, protože nemám úplně chladný a čistě racionální úsudek. Naštěstí má člověk jednu úžasnou vlastnost. A to je adaptace. Změně podmínek se umíme velmi rychle přizpůsobit. Musíme však chtít. Není divu, že jsme jako druh přežili všechno možné, ačkoli jsme nebyli nejsilnější živočich.

1525504_10201451217297993_1264844179_n

S Dorou na Vápence

Naučila jsem se na snech tolik nelpět. A nemyslím si, že by to bylo tím, že mi za to nestojí. Většinou se opravdu snažím nějakými krůčky přibližovat tomu, co chci. Ale občas to nejde a není jiná cesta, než to nechat jít. Často se taky příliš zaměříme na svůj sen, myslíme si, že tak to prostě musí být a že ta naše varianta je správná. Možná právě tenhle blok nám brání v tom, aby se sny uskutečnily. Určitě to známe ze vztahů. Pořád hledáme a hledáme „toho pravého“ a furt nic. Když se na to ale vykašleme, najednou se objeví. Taky znám lidi, co moc chtěli děti a furt to nešlo, ale jakmile okolo toho přestali vyšilovat a nechali vše v rukách osudu, nebo už dokonce adoptovali dítě, najednou to šlo.

11209618_10204247100113316_5358936834433151349_n

Jednou mě dokonce nechali být instruktorkou 😀

Moje rada proto je, sněte, jděte za svými sny, ale nelpěte na nich. Přejte si, ať se splní, ale věřte bohu, osudu, vesmíru ( nebo čemukoli, v co věříte). Všechno si prostě nenaplánujeme a je občas nutný se přizpůsobit novým podmínkám. Uvědomme si, proč chceme to, co chceme. Chtěla jsem chránit lidi, pomáhat jim. Ale můžu to dělat ji jinak. Můžu je chránit i jinak. Nemusí to nutně být se zbraní v ruce. Možná je to dokonce ta nejhorší forma pomoci.  Někomu může pomoci třeba tenhle blog, někomu pomůže pohlazení, dobrá rada. Můžu být diplomat, pracovat v neziskovce, dělat něco úplně jinýho. Cest je spousta. A všechno dopadne přesně tak, jak má 🙂