Věrná kamarádka

Věrná kamarádka

Mám už více méně připravený jiný článek, ale posledních pár dní řeším dost věcí ohledně kamarádky, co je se mnou celý život a tak bych se chtěla trošičku podělit o to, jaké to s ní je. Řeč není o Šárce, řeč je to té mé skvělé skleróze.

Vždycky, když o ní něco chci napsat, tak si připadám jak simulant. Vždyť mi nic není, vždyť chodím, vždyť pracuji pár hodin denně tak o co mi jde? Bohužel však s touhle kamarádkou, člověk prostě nemá energii na všechno. Jsem strašně ráda, že jsem si dnes připomněla teorii lžiček, která popisuje, jaké to je mít chronické onemocnění. Prostě máte energii na příděl.

Přečíst článek

Mrtvo na netu, živo v životě a zas nějaký Adri kecy :))

Po nějaké době se opět hlásím :). Ahoj, ahoj. Možná jste si někteří všimli, že můj internetový život tak nějak upadl, ale určitě to není tím, že by ten reálný upadl. Spíš naopak. Dělo se od ledna, co jsem se naposledy ozvala, strašně moc negativních, ale zároveň milion krásných věcí. Veškerý čas jsem věnovala především konečně uzavření jedné dlouhé ( delší než jsem kdy plánovala) kapitoly mého života. Yep, chci už uzavřít tu studentskou, když už 4 roky pracuji. Celé dny teď tedy píšu a starám se o myšáky se kterými se ten náš společný čas už taky krátí protože už jim je většinově přes 2 roky, Lilinka už dokonce před měsícem šla za ten údajný Duhový most. Stihli jsme ale Maroko a Liverpool a snad nás zase něco brzy čeká. No a vy jste mi chyběli, těch Vás pár, co mě čte :).

Čím víc mě ten reálný, lidský život a jeho starosti a radosti, konce a začátky, potkává, tím víc se snažím si uvědomit, co je v životě důležité. Může to být pochopitelně pro každého jiné, ale já se opravdu stále víc odpoutávám od touhy po materiálních věcech a zároveň mi dochází,  jak moc potřebuji utíkat do přírody. Taky to je hodně tím, že studuji války a zbraně, takže zhnusení nad lidstvem je často …. no úplně katastrofální. Ale zase nebudeme úplně pesimističtí, žejo 🙂 Tahle epizoda od ledna do května mě, troufnu si říct, naučila pár věcí, tak bych se o ně s Vámi chtěla podělit.

  • Každý má svou cestu  Víte co, je mi 27, podle rodiny v Palestině už bych měla mít rodinu, děti a hotovou školu. Ale nemám. Místo toho mám dobrou práci. Cestuji. Dobrovolničím a mám zvířátka. Některé kamarádky jsou smutné že jsou ještě pořád samy……ehm, víme o kom mluvím :-P. Ale víte co? Rowlingová byla úplně švorc do 32 let, pak napsala Harryho a teď je z ní jedna z nejúspěšnějších ženských autorek v historii. Můj oblíbený kosmonaut Chris Hadfield musel po jedné škole studovat dál a dál, létat jako pilot, bydlet se třemi dětmi po základnách, než si konečně splnil sen a letěl do vesmíru. A pak znovu a znovu. A moje ségra se zas chtěla po maturitě hned vdávat a mít děti, no a tak to tak udělala. Nikdo Vám nemůže říkat, co je správně a co je špatně ve vašem životě. Musím přiznat že mě strašně štve lidská lenost, ale jestli jste líní a nestěžujete si na svět, tak oukej. Jestli se Vám furt něco nezdá a přitom nezvednete zadek a nesnažíte se něco udělat, pak alespoň podle mě nemáte nárok si stěžovat. Nikdo by Vám neměl diktovat jak chcete žít, ale zároveň nečekejte, že za Vás život někdo jiný vyřeší. Jo a k tomuhle jsem dospěla, když jsem se nervovala že to magistra třeba nestihnu a budu mít úžasný, světoborný titul až ve 28. No pak se zas ozvala moje kámoška skleroza, abych si teda řekla „okej Adri, snaž se, ale když to nevyjde teď, tak no a co?“ 
  • Věci mají svůj čas – Tenhle bod se vlastně pojí s předchozím, každý jde po té své pěšince, která je určená jen pro něj a různý plody života prostě přijdou, když je ten správný čas. Já se furt cítím ve spěchu. Ať už je škola ready, abych třeba já nevím, mohla mít děti, ať je nemám až třeba budu jednou na vozíku nebo někde. Taky slýchám, kdy budu mít dobrou práci, kdy najdu chlapa/holku. Já prostě věřím, že když se snažíme, tak ty věci přijdou. A v tu správnou chvíli. Před 4 lety jsem chtěla změnit oblast zájmu, protože se mi vidina korporátu prostě nelíbila. V té době jsem u školy pracovala v jednom hotelu. Zrovna jsem myla podlahu, když mi volali, že jsem dostala práci na velvyslanectví. No a pak se to všechno změnilo. Po ekonomce jsem šla na mezinárodní vztahy a bezpečnost, protože jsem na ně už konečně měla peníze ( ačkoli hlavní důvod byl ten, že jsem potřebovala školu, kam můžu méně hodit). Tahle práce mi dala vztahy, peníze, možnost cestovat a jasně, že to trvalo, ale přišla. Dala mi i jiný věci, ale to je ještě brzy soudit 😛

 

  • Život je moc krátký – jasně, teď to vypadá jako, že si protiřečím, ale nope. Podle mě je život moc krátký na to, abych ho zaplňovala blbostmi jako jestli je tohle tričko hezčí než tohle. Nebo na to abych si říkala, že se budu mít fajn až budu mít svůj byt, dům pozemek nebo nevím. Já se můžu mít fajn hned. Protože k fajn životu nepotřebuji vlastnit vlastně vůbec nic. Vždyť ani ten život nevlastním. Když se někdo tam nahoře rozhodne, tak už zítra nebudu.

 

  • Jsem součást celku – Znáte Motýlí efekt? Jako ten film byl extrém, ale jo. To co dělám, jak se chovám ovlivňuje věci a lidi v mém okolí. Proto aspoň trocha zodpovědnosti a ohleduplnosti je fajn. Však řidiči, Vám to nemusím povídat, jedna chyba z nepozornosti a můžete někomu zničit svět. nebo on Vám.  A víte co? Stejný to je, podle mého, s tím, co jíte, co vyhazujete a co komu řeknete. Lidi si ty věci mohou nést dlouho, celý život. Jen teda doufám, že synovci jednou dojde, že opravdu nejsem mořská víla a nebude z toho mít trauma 😀

No a nejdůležitější je HLAVNĚ NEPANIKAŘ! Ale to už můžeme vědět s tý příručky jak stopovat po vesmíru 🙂

(https://cs.wikipedia.org/wiki/Stopa%C5%99%C5%AFv_pr%C5%AFvodce_po_Galaxii)

 

Tak Báááái a já jdu psát! Držte mi palce :))

A tady videjko:

Jak nebudu tajný agent

Původně jsem si chtěla dát na další článek víc času, ale ačkoli je dneska na leden opravdu krásně, nějak mne dostihla špatná nálada a s tou se u mě vždycky váže přemýšlení nad životem a cestami, kterými nás vede (plus tak nějak mám víc co říct :)). Rozhodla jsem se Vám tedy napsat, jak se vypořádávám s tím, když některé sny prostě nemají být splněny.

Já osobně jsem měla takový, na holku možná zvláštní, sen. Chtěla jsem být tajný agent. Jako jasně, asi to teď chce hodně lidí, protože nás Marvel pořád zásobuje filmy se superhrdiny, tajnými agenty a záporákami. Taky na to koukám, ne že ne. Mimo komiksů jsem ale přečetla velkou řadu knih o válečných konfliktech a světovém uspořádání. Na gymplu bylo ZSV asi jediná hodina, na které jsem nespala a už v prváku na VŠE jsem si říkala, že mezinárodní vztahy a především bezpečnost by bylo to pravé pro mě. Kája mne po čase přivedl k Airsoftu, kde jsem se tomu agentovskému pocitu mohla zase trošku přiblížit, akorát řešení technických blbostí okolo zbraně mě teda fakt nebavilo. Na magistra už potom mezinárodní vztahy se zaměřením na bezpečnost byly jasný. A odtamtud směle BISka, armáda nebo něco v tom stylu. A budu chránit svět, jak jsem vždycky chtěla 😀 ( asi nějaký komplex nejstarších sester, nevím).

unnamed

Mázlá fotka z instagramu po cestě na soft

Trabl je, že všude jsou fyzický testy. A moje milovaná skleróza mě z nich hezky diskvalifikuje. Tohle pro mě bylo jedno z těch těžších zjištění, protože jsem to opravdu chtěla vždycky minimálně zkusit. I když psychicky na to jsem asi taky mentál, protože nemám úplně chladný a čistě racionální úsudek. Naštěstí má člověk jednu úžasnou vlastnost. A to je adaptace. Změně podmínek se umíme velmi rychle přizpůsobit. Musíme však chtít. Není divu, že jsme jako druh přežili všechno možné, ačkoli jsme nebyli nejsilnější živočich.

1525504_10201451217297993_1264844179_n

S Dorou na Vápence

Naučila jsem se na snech tolik nelpět. A nemyslím si, že by to bylo tím, že mi za to nestojí. Většinou se opravdu snažím nějakými krůčky přibližovat tomu, co chci. Ale občas to nejde a není jiná cesta, než to nechat jít. Často se taky příliš zaměříme na svůj sen, myslíme si, že tak to prostě musí být a že ta naše varianta je správná. Možná právě tenhle blok nám brání v tom, aby se sny uskutečnily. Určitě to známe ze vztahů. Pořád hledáme a hledáme „toho pravého“ a furt nic. Když se na to ale vykašleme, najednou se objeví. Taky znám lidi, co moc chtěli děti a furt to nešlo, ale jakmile okolo toho přestali vyšilovat a nechali vše v rukách osudu, nebo už dokonce adoptovali dítě, najednou to šlo.

11209618_10204247100113316_5358936834433151349_n

Jednou mě dokonce nechali být instruktorkou 😀

Moje rada proto je, sněte, jděte za svými sny, ale nelpěte na nich. Přejte si, ať se splní, ale věřte bohu, osudu, vesmíru ( nebo čemukoli, v co věříte). Všechno si prostě nenaplánujeme a je občas nutný se přizpůsobit novým podmínkám. Uvědomme si, proč chceme to, co chceme. Chtěla jsem chránit lidi, pomáhat jim. Ale můžu to dělat ji jinak. Můžu je chránit i jinak. Nemusí to nutně být se zbraní v ruce. Možná je to dokonce ta nejhorší forma pomoci.  Někomu může pomoci třeba tenhle blog, někomu pomůže pohlazení, dobrá rada. Můžu být diplomat, pracovat v neziskovce, dělat něco úplně jinýho. Cest je spousta. A všechno dopadne přesně tak, jak má 🙂

rok 15

Ačkoli jsem poslední článek přidávala pár dní zpátky, po přečtení rekapitulačních článků mých oblíbených blogerek (u kterých jsem si pobrečela, zasmála se, ale hlavně mě naplnily entusiasmem pořád se snažit plnit sny a být vděčná za život) jsem se rozhodla taky ohlédnout za letošním rokem.

Vždycky si poslední den v roce myslím, že “tyjo, tenhle rok byl fakt challenge”. Rok 2014 jím například opravdu byl, protože se mi stalo strašně moc intenzivních zvtratů a celý to bylo takový víc emotivní. Patnáctý rok, ale nebyl o nic jednodušší, jen výzvy už byly jiné. Byla to cesta vnitřního uvědomění a bitev, které se musely odehrát pouze ve mě.

Včera jsem shodou okolností četla v knize citát, který dobře vystihuje můj rok 2015. Zní „Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi klid přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal odlišit jedno od druhého“

Celý svůj život jsem se zabývala tou první částí. Věřila jsem, že svou vůlí dokážu změnit všechno, sebe v praktickou ženu, xenofobní nálady mého okolí, posouvat náš vztah s Kájou někam dál a jednou třeba změnit alespoň něco málo ve světě kolem nás. Loni jsem proto našla odvahu opět změnit bydliště, ačkoli to pro mě bylo hodně emotivní.

Změnila jsem svůj stav ze “středoškolské vzdělání s maturitou” na “bakalářské” (KONEČNĚ)! JAJ! Byly časy (oukej, musím přiznat, že to byla většina studia), kdy jsem tu školu fakt nesnášela. Ne že by byla tak těžká, ale připadalo mi, že jsou tam všichni neochotní, a že jsem jen jedno číslo z počtu studentů. Zpětně mi ale hodně chybí. A jsem ráda za tvrdší přístup, za to, že když se podívám na svůj diplom, vím, že něco znamená. Tím myslím pro mě. Že to nebyla jednoduchá cesta. Protože život taky není jednoduchý. Po celé ty roky jsem měla dojem, že jsem se minula školou a že na ekonomii nepatřím. Strašně jsem se těšila na pokračování studia v oblasti mezinárodních vztahů a hle, já nejvíc miluju MEZINÁRODNÍ EKONOMICKÉ VZTAHY. Přeci jen ve mě kousek ekonoma je :). Je to smutný paradox života, jak nám něco začně chybět a uvědomíme si skutečný význam té věci či člověka, až když je po všem a již není cesty zpět. Zpátky už nepůjdu, moje priority a život jsou už jinde, ale musím Ti, VŠE, poděkovat za krásnou lekci, spoustu zajímavých lidí a nezapomenutelných zážitků.

12170396_10205369980231380_2066088366_n

Větší výzva roku bylo, přijmout to, co změnit nemohu. Naučila jsem se přijmout sama sebe. Jasně, jsou věci, které na sobě můžu změnit, ale něco prostě nezměním a zbytečně bych bojovala s větrnými mlýny. Nemůžu změnit svojí sklerozu. Taky některý vlastnosti v sobě prostě nemám. Nikdy nebudu bavič, nikdy nepřestanu být hlavou v oblacích, a asi budu vždycky pomalejší v chápání přístrojů a vymýšlení metod, jak dělat věci líp. A to je v pořádku. Každý jsme jiný, každý máme nějaký dar a nějaké chyby.

12166954_908364002583923_940749267_n

Dlouho jsem řešila přátelství. Jako člověk, co žije ve svých
vzdušných zámcích, je pro mě těžké věnovat přátelům tolik času, kolik potřebují. Přátelství, jak si ho já představuji, je jako přístav, kde můžeš zakotvit, když je bouře nebo jako maják, který tě navede, když se ztratíš. Neni o počtu strávených kafíček, ale o tom, že víš, že se máš na koho obrátit. Toto vnímání však nesdílí každý a museli jsme si s několika lidmi ujasnit, jak přátelství vnímáme a jak to udělat, aby byly obě strany spokojené.  Musím poděkovat spoustě lidem za trpělivost, kterou se mnou měli, když mi trvalo odpovědět nebo jsem se dlouho neozývala. Mám Vás pořád ráda, jen se toulám v zemi Nezemi.

Nechtěla bych tvrdit, že mi rok 15 dal moudrost, v životě se máme ještě mnoho co učit. Dal mi ale vědění toho vážit si života. Žít v přítomnosti. Občas sestoupit ze svých snových výšin a věnovat se těm, které mám ráda. Mít je ráda i přes to, že mě občas štvou, protože je prostě nezměním. Vtipné je, kdo mě to naučil. Největší dar tohoto roku, a to potkanka Julie. Přišla k nám zrovna ve chvíli, kdy jsme to potřebovali nejvíc, protože jsme začínali pociťovat krizi čtvrtstoletí a nejistotu z budoucnosti. Já se díky ní naučila projevoval něhu, k ostatním. Často mi to nešlo, objímat lidi jsem vnímala za 1) jako slabost u sebe 2) jako falešný zájem od druhých. S touhle chlupatou kuličkou to ale jinak nešlo, nepusinkovat, nehladit a netulit se ní….. a díky ní už objímám i jiný lidi :). Je to asi ona, víc než skleroza, co mi připomíná, náš omezený čas na světě. Byly dny, kdy jsem brečela, protože jsem věděla, že tenhle krásný tvořeček má krátký život. Ale to je jedna z těch věcí, kterou nezměním a musím přijmout. Snažíme se jí proto věnovat, co to jde. Aby ten její krysí život s námi byl fajn. A ve výsledku je i ten náš lidský život v celku krátký, tak si ho pojdme užít. Nereřešme tolik, co bude zítra. Buďme vděčni za každý nový den, za další novou šanci.

KH1_8026_res

Náš plán s Kájou do roku 16 je pokračovat v práci na svých snech. Jeho snu o fotografování jako hlavní práci. A mém snu co nejvíc cestovat a založit si svoje podnikání.

Do nového roku Vám přeji, ať si jdete za svými sny, jste vděční za lidi kolem Vás, za každý nový východ slunce, a ať přijímáte s klidem, co nemůžete změnit.

S láskou,

Adri