Původně jsem si chtěla dát na další článek víc času, ale ačkoli je dneska na leden opravdu krásně, nějak mne dostihla špatná nálada a s tou se u mě vždycky váže přemýšlení nad životem a cestami, kterými nás vede (plus tak nějak mám víc co říct :)). Rozhodla jsem se Vám tedy napsat, jak se vypořádávám s tím, když některé sny prostě nemají být splněny.
Já osobně jsem měla takový, na holku možná zvláštní, sen. Chtěla jsem být tajný agent. Jako jasně, asi to teď chce hodně lidí, protože nás Marvel pořád zásobuje filmy se superhrdiny, tajnými agenty a záporákami. Taky na to koukám, ne že ne. Mimo komiksů jsem ale přečetla velkou řadu knih o válečných konfliktech a světovém uspořádání. Na gymplu bylo ZSV asi jediná hodina, na které jsem nespala a už v prváku na VŠE jsem si říkala, že mezinárodní vztahy a především bezpečnost by bylo to pravé pro mě. Kája mne po čase přivedl k Airsoftu, kde jsem se tomu agentovskému pocitu mohla zase trošku přiblížit, akorát řešení technických blbostí okolo zbraně mě teda fakt nebavilo. Na magistra už potom mezinárodní vztahy se zaměřením na bezpečnost byly jasný. A odtamtud směle BISka, armáda nebo něco v tom stylu. A budu chránit svět, jak jsem vždycky chtěla 😀 ( asi nějaký komplex nejstarších sester, nevím).
Mázlá fotka z instagramu po cestě na soft
Trabl je, že všude jsou fyzický testy. A moje milovaná skleróza mě z nich hezky diskvalifikuje. Tohle pro mě bylo jedno z těch těžších zjištění, protože jsem to opravdu chtěla vždycky minimálně zkusit. I když psychicky na to jsem asi taky mentál, protože nemám úplně chladný a čistě racionální úsudek. Naštěstí má člověk jednu úžasnou vlastnost. A to je adaptace. Změně podmínek se umíme velmi rychle přizpůsobit. Musíme však chtít. Není divu, že jsme jako druh přežili všechno možné, ačkoli jsme nebyli nejsilnější živočich.
S Dorou na Vápence
Naučila jsem se na snech tolik nelpět. A nemyslím si, že by to bylo tím, že mi za to nestojí. Většinou se opravdu snažím nějakými krůčky přibližovat tomu, co chci. Ale občas to nejde a není jiná cesta, než to nechat jít. Často se taky příliš zaměříme na svůj sen, myslíme si, že tak to prostě musí být a že ta naše varianta je správná. Možná právě tenhle blok nám brání v tom, aby se sny uskutečnily. Určitě to známe ze vztahů. Pořád hledáme a hledáme „toho pravého“ a furt nic. Když se na to ale vykašleme, najednou se objeví. Taky znám lidi, co moc chtěli děti a furt to nešlo, ale jakmile okolo toho přestali vyšilovat a nechali vše v rukách osudu, nebo už dokonce adoptovali dítě, najednou to šlo.
Jednou mě dokonce nechali být instruktorkou 😀
Moje rada proto je, sněte, jděte za svými sny, ale nelpěte na nich. Přejte si, ať se splní, ale věřte bohu, osudu, vesmíru ( nebo čemukoli, v co věříte). Všechno si prostě nenaplánujeme a je občas nutný se přizpůsobit novým podmínkám. Uvědomme si, proč chceme to, co chceme. Chtěla jsem chránit lidi, pomáhat jim. Ale můžu to dělat ji jinak. Můžu je chránit i jinak. Nemusí to nutně být se zbraní v ruce. Možná je to dokonce ta nejhorší forma pomoci. Někomu může pomoci třeba tenhle blog, někomu pomůže pohlazení, dobrá rada. Můžu být diplomat, pracovat v neziskovce, dělat něco úplně jinýho. Cest je spousta. A všechno dopadne přesně tak, jak má 🙂