Dvacet pět


154707_3190494796916_1609346913_n

Ačkoli v prosinci jsou hlavním tématem Vánoce, budu o nich psát později. Stalo se totiž to, že tento prosinec už tomu je čtvrtstoletí, co existuju na týhle krásný modrý kouli zvaný Země.

Musím přiznat, že celý období okolo narozenin jsem prožívala hodně sentimentálně. Asi jsem prostě taková. Strašně mě ale fascinovalo, jak ten čas letí a taky jsem byla smutná z toho, že každý okamžik trvá jen jednou a člověk už ho nikdy nevrátí. Je tolik chvil, který bych si chtěla zopakovat, ale prostě to tak nefunguje. A asi je to dobře. Chtěla jsem si proto nadělit k narozeninám krásný album, plný těch nejkrásnějších okamžiků za prvních dvacet pět let mýho života.

Než jsem se ale rozhoupala dát si dárek, život sám mi jeden přichystal. Dva dny po narozkách mi nějak sama od sebe stopla pravá ruka a noha a výsledkem bylo zjištění roztroušený sklerozy. Tak ti teda děkuju za dárek, živote :D. Jako neni to zas tak tragický, na první pohled se nic nemění, až na nějaký léky párkrát za týden. Neumírám, nejsem na vozíčku ani nic takovýho. Člověk ale dostane najednou novou perspektivu do života. Uvědomí si, že nemoc ne nemoc, nikdy nevíme, který den je ten poslední a kolik nás jich ještě čeká. Uvědomí si, jak často máme tendenci odkládat svoje štěstí na “někdy”. Až udělám školu, až si najdu přítele, až se odstěhuju, až budu mít děti….. Vždycky je nějaký “až”, ale co být šťastný hned?

Myslím, že můžeme být šťastní hned, když si uvědomíme, že spoustu věcí v životě nepotřebujeme. Že ty nejobyčejnější okamžiky byly ty nejvíc fajn. Budu šťastnější, když budu mít víc peněz? Ne. Víc kamarádů? Ne. Štěstí je o tom, radovat se z maličkostí, být za ně vděčný. A zase naopak nedělat z komára velblouda. Často vidím lidi, který mají zkažený den proto, že ráno ujela tramvaj, nestihli umýt okna před návštěvou tchýně, někdo něco blbě řekl, postavil, udělal a všichni okolo jsou rázem blbci. Neřikám tím, že bychom si měli nasadit růžový brýle, neuklízet a nic neřešit, ale dělá to z našeho života opravdu takovou tragédii? Nemůžou lidi dělat věci špatně, protože jsou taky jenom lidi? Nenadávají nám třeba proto, že sami mají nějaký problém a jinak se neumí bránit?

11856410_739047822867228_7449931971736239656_o

Jsem nervák, co se často naštve, co rád nakupuje a řeší blbosti. Poslední dobou ale mám chuť vyhodit vše materiální, sbalit se a žít co nejjednodušeji/upřímněji to jde. Vždycky jsem chtěla víc a víc, ale tedˇ jen chci, být šťastná a dělat jiné šťastnými. Věřím, že máme sbírat zážitky, ne věci. A že cesta ke štěstí je jednoduchá. 

Mějte se fajn,

Adri <3

 

Facebookpinterestby feather