Děkuji ….. živote, Rozárko

Někteří lidé jsou asi předurčeni pro komplikovaný život. Nebo to si alespoň říkám, když přicházejí další a další výzvy v mém životě. Co jsem přiletěla z Indonésie, tak se pořád něco děje. Samé věci, co navždy změní můj život.

První ze všeho je, že se můj nejlepší parťák stěhuje do Finska. Když máte někoho rádi, tak ho asi nechcete držet ve zlaté kleci, ve které nic nemůže, ale chcete ho naopak podpořit v jeho snech. Co když jsou ale jiné od těch Vašich? Co když vy zrovna milujete mezinárodní vztahy a Blízký východ a nevíte, jestli v tomhle oboru najdete tam někde na severu práci? Na druhou stranu ta Aurora Borealis…. No a tak prostě to nějak bude 🙂

Největší lekce poslední doby byla Rozárka. Moje malá, černobílá chlupatá princezna odešla. Tam někam, kde doufám, že ji zase jednou potkám. Je pro mě těžký, že už jsi nemůžu pohladit, ale dala mi zároveň sílu se pořád snažit, jelikož do posledního dne svýho krátkýho života, i přes nožičky, který už nefungovaly, jak byla nemocná a unavená, pořád se snažila někam cupitat, něco dělat, utěšovat mě, jíst a mazlit se. Díky ní vim, že chci bojovat do poslední chvíle. Že chci být víc jako ona, i když je to myška. U doktora vždycky místo pištění všechny olizovala, protože věděla, že jí chceme pomoct a ne trápit. Vždycky byla hodná a ukazovala lásku, která mě častokrát rozbrečela, protože jsem to prostě vůbec nechápala. Snad se máš Rozárko krásně. Všichni na tebe vzpomínáme, zatím co spinkáš pod jabloní s kamarádkou Marylin a nebo si hrajete někde za oným duhovým mostem a ty se určitě krásně staráš a olizuješ nový kamarádky, co tam máš.

Po vzoru Rozárky chci pořád bojovat za život. Chci se pořád pohybovat kupředu a být vděčná za každý další den. Nevím, zda budu žít  budoucnosti v Čechách nebo ve Finsku nebo úplně někde jinde, ale vím, co mě baví a naplňuje. Mám ráda zajímavý lidi. Asi čím zvláštnější a jinačí, tím radši je mám. Začala jsem psát knihu. Asi bude komplikovaná jako můj mozek, je o druhý šanci pro všechny promarněný příležitosti, který se můžou odehrávat v paralelnách vesmírech. A učím se konečně zase arabsky, protože co je  studium Blízkého východu bez jazyka, žejo :). A taky nejím maso. Moje empatie už se dostala do takové fáze, že to prostě nedávám, takže můžu házet čas od času nějaké vegetariánské recepty.

Protože životy jen nekončí, ale také začínají, včera se nám do rodiny narodil Vilík. Můj druhý synovec. A jak stárnu, tak to prožívám zase o trochu víc. Tak jsem zvědavá, co z tebe, kluku, vyroste 🙂

A tak ti živote děkuji, za vše, co nám dáváš a za vše, co nám bereš. Za všechny ty krásné i šedé chvíle. A děkuji Ti, Rozárko.

Facebookpinterestby feather

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *