Co mě naučila Indonesie

Z mého indonéského spamování asi víte, že jsem na přelomu listopadu a prosince byla na Bali a Východní Jávě. Napsala bych, že to byla cesta, co mi změnila život, rozšířila obzory, ale popravdě, alespoň u mě je taková každá cesta:). Vždycky mám pocit, že bych už nechtěla nikde jet nikam jinam, jen se dokola vracet k tomu, co jsem poznala a mám ráda. Ale mám to tak pokaždé. Maroko a Indonésie ale mají speciální místo v mém srdci 🙂

Ubud, Bali.

Věřím, že pokud chcete doporučení co vidět a dělat v Indonésii, najdete takových blogů hodně. My ani popravdě neměly úplně turistickou cestu, vzhledem k tomu, že jsme byly se Šárkou většinu času s místními a taky mi přijde, že jsme tak trochu punkáči :D. Chci proto psát hlavně o tom, co jsem se na konci světa naučila.

  • První poznatek se stále dokola objevuje na motivačních stránkách, ale je pravdivý – “it seemed impossible, until it was done”. – Spousta věcí nám připadala nemožná. Zaprvé vůbec to, že budeme na druhém konci světa. Vylezly jsme po deštivé Číně do počasí jak v pavilonu plazů a bylo to super :). Potápěly jsme se u válečného vraku a ty ryby velký jako kráva nás nesnědly! No a pak se žraloky! Říkali jsme si, že všichni říkají, jak jsou koráloví žraloci neškodní, ale určitě to je kec a jsou taky nebezpeční. A hele, nic nám neudělali! Přežily jsme. Člověk si často myslí, že něco nezvládne, je to pro něj moc velký sousto (viď, Šáry), ale jakmile sebere odvahu, udělá ten krok do neznáma, tak zjistí, že to tak strašný nebylo, často právě naopak. A často se pak cítí jak doma, ačkoli je na druhym konci světa 🙂

Jižní Bali

  • Společenský škatulky si vytváříme sami – Sedí u stolu žid, arab, cikán a dva jávanci. Zní to jak začátek nějakého blbýho vtipu, ale takhle často vypadali naše večery. Plus jeden z osazenstva byl muslim. A ten arab to nebyl. Indonésie je největší muslimská země na světě. Tady u nás z muslimů všichni šílíme, ale se Šárkou jsme říkali, že by všichni, hlavně z Teplic, měli jet sem, aby viděli, že není muslim jako muslim. Čtyři dny jsme byli u rodičů našeho jávanského kamaráda Yusufa na východní Jávě a bylo to super. Nebylo nic, čeho bychom se mohli bát. Všem bylo fuk, že máme kraťasy. Že mám kérku. Že pijeme pivo. Mezi sebou navzájem jsme si dělali srandu jeden z druhýho, že Honza má svoje židovský manýry a počítá všechno do halíře, že my se Šárkou jsme tu bílý, konečně někde ( kecám, jsme obě jen z poloviny cizí) 😀 :D. Zahalený holky za námi běhaly na pláži, jestli se s námi můžou vyfotit. A tak si tak nějak říkám, lidi, vykašlete se na to, kdo je jakej, vnímejte se hlavně jako lidi :). Jestli je jeden modrej a druhý věří v intergalaktický monstrum, nemusí to nutně znamenat, že jsou špatní 🙂

Balijec Made na rodinné ceremonii

Maduranská rodinka na Jávě

Všichni jsme “cizí” ačkoli jen napůl 😀


  • Planeta je nás všech. – Dělám, jak nejsem zenový člověk, ale vždycky mě strašně vytočí, když někdo řekne. Fuj, tam to vůbec nebylo hezký, všude samý odpadky. A pak vidíš doma, že jim je úplně jedno, co je plast, co je papír. Všechno hází dohromady. Na dovolenou pojedou jen do resortu, kde jim každý den vyčistí pláž a vyřešeno. Jenže, ony ty problémy nezmizí jen proto, že je budeme ignorovat. V zemích, jako je Indonésie, troufnu si říct i Thajsko nebo Srí Lanka nám prostě dají na pivo igeliták, i když bychom to mohli odnést v ruce. Spoustu věcí nám dají v plastových nádobách nebo na plastových talířcích, protože bychom si mohli myslet, že jejich nádobí není dost čisté. Hlavně aby byl bílý člověk spokojený. A taky… nebudeme si nic nalhávat, na spoustě místech světa lidé zase asi nevědí, že se ten obal od sušenky nerozloží v zemi jako ten palmový list nebo jim to je možná jedno, ale prostě ty plasty už mě štvou. Srdcervoucí pro mě byla takhle krásná pláž, vedle které je řeka. A jak se tak stává, v období dešťů hodně prší a řeka pak přinese bordel odevšud, kde plyne, takže bohužel naše první setkání s Red Island Beach bylo plné plastů.

Pulau Merah ( Red Island) Jáva

Moje milovaný balijský srnko-krávy 🙂

  • Když něco neznáš, neznamená to, že je to špatný a musíš to zabít. – Občas se cítím naivní a strašný obránce všeho živého, až si často připadám jako blázen. Ale tak trochu mi přijde, že máme zkreslené představy o mnoho věcech a neprávem je považujeme za nebezpečné, resp. tak nebezpečné, že žádný kontakt s nimi není vítán a měli bychom je vyhnat a nejlépe vyhubit. Vždycky bych tyto věci a bytosti pak chtěla strašně přitulit a neučit se o nich víc, protože mi přijde, že spoustu zla si tvoříme na základě mediálních dezinformací. Hlavně mě v tom utvrdili žraloci. Jsou to tak nádherná zvířata! V Jejich světě je tolik zajímavostí! Od toho, že žralok grónský dospívá ve 150 letech a žije 400 let, přes to, že jim (všem žralokům) mohou do nekonečna vypadávat a dorůstat zuby, že aby mohli dýchat, tak musí plavat, až po to, že teď, když některé druhy jsou v ohrožení, mohou samičky sami oplodnit svá vajíčka, aby populace rostla. Nooo, ale my viděli Čelisti a žraloci jsou prostě fuj a příšery, takže je ok, když se loví pro čínský a japonský impotenty, aby z jejich ploutví mohla být afrodiziaka. A nejlíp jim jen odříznout ty ploutve do vody, protože z těch se to vyrábí, a pak potvoru hodit zpět, ať se udusí. Proč ne…:(. Přitom plavat s nimi, dotknout se jich, vidět, jak jsou zvědaví, ladní a když nemají hlad a není jim ubližováno, tak třeba i přítulní, byl ten nejkrásnější zážitek…. asi co jsem v životě zažila. Tak věřím, že i jiný zvířata nebo dokonce národy, o kterých máme takovýhle představy nás mohou překvapit.

Černocípý korálový žralok

Vodní Buvol v Národním parku Baluran, Jáva

Mrzí mě, že svět je dneska postavený proti těm všem věcem, co zmiňuji. Globální oteplování a ekologické problémy prý neexistují. Rozdílný lidi nás mohou ohrozit a měli bychom se s nimi setkávat co nejméně, nejlépe aby vůbec nezískali přístup k nám… do Evropy, na “západ”. A to, co se zdá nebezpečné zabít. To nevadí, že o tom nic nevím.

Pojmenovala jsem blog simplepath, protože je pro mě jednoduché být šťastná z pouhé existence na tomhle kulatém tělesu, plného láva letícího vzduchoprázdnem. Ale chápu, že to tak spousta lidí nemá, že potřebují ty tři auta a aby jim někdo pomohl s jejich těžkým životem, který ničí imigranti a sluníčkáři. V ledasčem to pak není jednoduché ani pro mě, protože nechápu, že lidi nejsou více vděčni za to, co mají. V Indonésii spousta lidí nemá nic. Nemá ani vzdělání, ani zdravotnictví, nebyla ani na vedlejším ostrově. A přesto jsou tak pohostinní, otevření a rozdali by se. Kéž by tohle mohl vidět každý a odnést si tu radost a pokoru z prostého bytí.

cestování pomáhá člověku tohle poznat. Ačkoli záleží na tom jak a kam člověk cestuje. Jsem moc ráda, že jsem mohla vidět tropy, úžasnou přírodu a pohostinné lidi. Příští cesta bude na Island. Tam je asi taky důležitá pokora. Před přírodou. A kam dál? Znovu Maroko? Írán? Finsko? Nevím. Člověk může objevovat a učit se i doma, jen musí mít oči otevřené 🙂

Facebookpinterestby feather

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *