Circle of Life

Jedna z věcí co mě zajímá a vždycky zajímala, jsou věci uvnitř nás, se kterými se snažíme pracovat a taky to vše velké mimo nás, co nemůžeme pochopit. Asi proto mám tak ráda vesmír, jsem tak citlivá k životu…. no a jsem  tak citlivá obecně. Tečka. Pamatuji si, když mi bylo asi pět nebo šest let a já si najednou uvědomila, že jsem, že existuji. Jak se to vůbec stalo. Biologicky to je jasný, ale jak to, že jsem to zrovna já  a nemůžu se vidět atd atd. Druhá myšlenka v vzápětí byla uvědomění si, že tady asi nebudu pořád. Nebudu vám lhát, strašně jsem se toho lekla. Jaký to vlastně je “nebýt”. No co Vám budu povídat, od té doby mám s konečností věcí strašný problém. Ať už se jedná o konec nějaké etapy jako školní docházka, práce nebo nedejbože vztahy. Jak může něco být a najednou nebýt. A strach ze smrti, o tom snad ani nemusím mluvit.

Včera jsem však objevila naprosto dokonalý seriál/dokument a hlavní aktér je tam můj milovaný Morgan Freeman. Jmenuje se The Story of God a porovnává v něm různá náboženství spolu s psychologií, biologií, astronomií. Nejlepší díl byl podle mého o posmrtném životě a pak taky o stvoření. Nebudu popisovat, co přesně v něm je, že ta která víra a věda říká, ale řeknu Vám, strašně mi pomohl. On ten věk 27 je prostě “nějakej divnej”. Vůbec se těm všem hercům a zpěvákům nedivím. Moje psychika byla posledních pár měsíců úplně tragická od naprostého vyhoření z toho, že se člověk pořád jen snaží a nikam ten život nevede, k tomu, že ležíte doma svítí sluníčko a vy byste prostě nevyměnili ani nejmenší detail toho, jak to teď je. Nejvíc ze všeho jsem asi byla unavená z toho, jak ten život letí, za chvíli třicet, děti ještě nemám, školu ještě nemám, nikdo si mě ještě nevzal :D. Teď už tedy školu mám a pomalu si ze svého seznamu úkolů odškrtávám. Ale to uvědomění si koloběhu života, to ještě chvíli potrvá.

Co jsem si ale po pár dílech odnesla a vlastně cítím, že jsem ten pocit vždycky někde v sobě měla, je to, že za a) většina náboženství říká to samé, jen jsou všichni vysazení na rýpání v detailech a b) nic nikdy nekončí – kupodivu i vatikánský kardinál co má “na starosti” vědu tvrdí, že vznik a zánik se ve vesmíru pořád dějí, že neexistuje, ve vesmírném měřítku, božím měřítku, definitivní konec. A možná i vědecky potvrdili existenci duše, ačkoli vůči tomu bych byla trochu skeptická. Ono je pro nás lidi možná jednodušší představit si vše konečné. Definitivní. Protože občas je ten život, práce, úkol, který zrovna máme, docela úmorný. Nicméně ta logika kruhu/cyklu prostě dává smysl. Země se točí, pořád okolo své osy, kolo Slunce. Kdyby se zastavila, tak by to byl  konec její fyzické existence, ale zase pak by z ní meteority mohly přispět ke vzniku života jinde, jako to bylo právě tehdy, když ta naše matinka vznikala. Neexistuje tedy konec, existuje jen změna. Prý když se všichni báli konce májského kalendáře, Májové tím nemysleli konec všeho, ale přechod do jiného cyklu.

asi příští tetování :))

Nevím jak u Vás, ale mě tahle logika fakt uklidňuje. Že nikdy nic nekončí, jen se to mění. Předchozí životní etapy se mění ve zkušenosti, lásky se mění ve vzpomínky a život se mění zase v život. Jako to poslední zní strašně deep, ale třeba ropa, no to je prostě život rozložený život před miliony let. No a teď nám dodává šťávu na cesty kolem světa i do obchoďáku ve vedlejším městě. Jejich život, který skončil, pohání náš život. Stejně tak jako dává sílu rostlinám v zemi, jiným živočichům. V duchovní rovině pak bytosti, které byly důležité v naší cestě žijí dál v nás a ovlivňují nás i když už nejsou. Fyzicky určitě taky přispívají do ekosystému, ačkoli to už je trochu morbidnější a nechci v tom moc šťourat, jak to přesně funguje. Já se třeba nechám jednou pohřbít do stromu, aby ze mě mohlo něco vyrůst.

Krom uklidnění, že nic nikdy nekončí to ve mě také vyvolává značnou dávku motivace, že nic není zbytečné, protože to, co udělám nebo změním dneska, se snad jednou někde odrazí. A té vděčnost. Za všechno, co mě potkalo, ovlivnilo, za všechny, co prošli mým životem. Nevím Vám tedy, asi budu pořád stejně přecitlivělá, co si budeme nalhávat, ale možná je ten můj vnitřní klid zas o trochu blíž 🙂

A tady střípků z našeho koloběhu života posledních měsíců.

medvídek Lily, ale už s námi bohužel není.

Katedrála v Liverpoolu, jedna z nejvyšších na světě

Výlet do Maroka v dubnu.

Rubinka byla moje největší pomocnice při psaní diplomky

zato Julča jen slízla smetanu a pózovala s hotovým výtvorem

Facebookpinterestby feather

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *