Čau lidi,
dneska se s Vámi nebudu dělit o svoje rady ani postřehy. Spíš si tak trochu vyliju srdíčko a zeptám se na radu. Od sobotního odpoledne, budu žít poprvé…(ok, s malou pauzou v 18 letech, kdy mi cvaklo v hlavě a pronajala jsem si sama byt)… úplně sama. Se třema plyšákama.
Jsem introvert, nevadí mi samota. Ráda si čtu, píšu kreslím, sním o tom, jak budu tajný agent nebo cestuji, ale bojím se že vzhledem k odchodu Rozárky a taky kvůli tomu, že budu na nějaký čas bez svýho BFF :-P, jak si z nás dnes dělal srandu, se budu cítit hlavně osamělá. Je mi jasný, že osamělý a smutný duše toho spoustu vymyslí a mohou mít tu nejlepší fantazii. Ale osamění ve mě působí prázdno. Už jsem to jednou zažila. Bylo mi 18, ležela jsem po prvním srdcebolu v tom svým pronajmutým bytě a koukala na Barryho Lyndona od Kubrica. A najednou se do mě nalila neuvěřitelná vlna samoty. Osamění, že nikdo tu se mnou není pro můj pláč. Nikdo neví, jak se cítím. A že všechno jednou pomine a tak…. No prostě jsem se sbalila a odstěhovala zase k taťkovi.
Teď ale nechci nikam utéct. Chci se naučit zvládat samotu, protože nakonec přeci jen, celý život prožíváme sami, nikdo není v naší hlavě, jak náš hlas a naše city. Co tedy děláte, abyste se necítili osaměle?
Moje kérka od TerriEmi
Jinak mám nový tetování a letenky do Finska a na Island. Možná jsem prdlá, že mám kérku na ruce, ale když budu chtít, můžu mít sako nebo košili. Chtěla jsem růži, abych si na tu výjimečnou bytost, co mě opustila, navždy pamatovala a asi abych si vždycky připomněla, že odcházení bolí, ale nejdůležitější je ten čas, co člověk spolu s někým prožil. Možná jsem slabá, možná tímhle tempem budu jednou celá pokreslená. Možná jsem si zavřela dveře do některých prací. Ale až budu jednou já odcházet, tam někam, tak si chci říct, že jsem žila tak, jak jsem chtěla, ne tak, jak to bylo praktický a dávalo smysl 🙂