Na správném místě. Teď a tady.

Měla jsem pro Vás původě připravený článek o tom, jak nemůžu spát, protože mi hlavou koluje asi tisíc myšlenek a já cítím, že moje úzkosti jsou pryč. Začínal takhle:

To je tak, když je konečně pátek a vy nemůžete spát. Máte z nějakýho záhadnýho důvodu strašný kašel, i plyšáci už spí a vy z nostalgie začnete koukat na svoje starý facebookový fotky. Koukáte a koukáte, v první řadě si začnete vzpomínat na hadry, co jste dlouho neměli a že Vám to i kdysi celkem slušelo. Že jste byli vlastně kretén, protože jste fajn a ne úplně hnusná holka, co měla zbytečnej mindrák. Pak vidíte, kde všude jste byli, vzpomínáte na všechny lidi, co jste dlouho neviděli, na bytosti zvířecí, co už nejsou, na vztahy co už taky třeba nejsou, ale zažili jste toho milion. No a zjistíte, že ten Váš život je a byl vlastně strašně krásnej. Jasně i bolavej, ale bez toho by asi ani nebyl hezkej.


Byla jsem strašně šťastná, když jsem to psala!

Nooo, ale teď po týdnu to není všechno! Ale než se dostanu k těm hezkej věcem řeknu Vám, že bez těch špatnejch bych tady teď nestála taková, jaká jsem. Jsem tak nějak vlastně po dvou rozchodech za krátkou chvíli. S přítelem a s kamarádkou (jestli se tomu řiká rozchod). Obojí mě bolelo a asi ještě bolí, nicméně to bude asi normální, že lidi zjistí, že se jejich cesty rozcházejí, že každý potřebuje v životě něco jinýho, co mu ten druhý nemohl dát, ale že to (alespoň z mý strany) nevymaže všechny ty hezký chvíle, který jsme spolu zažili(y). Jasně, udělala jsem chyby, jsem jenom člověk, vím, že mám k ideálu daleko :). Mrzí mě, že ani jedno z toho neklaplo, mám oba ráda, jsou to skvělý lidi. Ale asi to tak má být. A vděčím Vám za strašně moc!

No ačkoli se k některým věcem schylovalo už dýl a podle spousty lidí si v životě vlastně nemám na co stěžovat, ještě pořád jsem hledala nějakou svojí rovnováhu. Nejdřív pořád měla úzkosti, ale ty pak zmizely, když jsem začala být víc v klidu, že prostě některý věci nezměnim. Taky jsem asi trošku víc v klidu, protože jsou lidi, co mi pomáhají a mají rádi. vozí mi potkany na veterinu, píšou podporující zprávy, vozí prodané poličky a vysavače po Praze, pomáhají opravit co neumim. Děkuji.

No a pak se stal asi úplný zázrak. Nebo možná byla doktorka líná, nebo je to normální, to nevim :D. Ale budu věřit, že je to zázrak. V pondělí jsem měla svojí pravidelnou tříměsíční kontrolu ve sklerotickém centru. Říkala jsem si, že mě doktorka zkoumá nějak víc, než normálně. Asi že jsem tam mezi spolubojovníkama, kteří byli i o holi a na vozíčku, stála na deseticentimetrových podpatcích. Stisk ruky byl nějaký delší, hodně se vyptávala na můj život. Pak jsem musela skákat na jedné noze, na druhé (obojí naštěstí bez podpatků). Testování reflexů padesátkrát jinak, prý je normální, že mi bylo hůř, protože jsem nachcípaná, tak moje imunita dostala zabrat, je super, že zase tancuju a že se to ke mě úplně hodí. Mluvily jsme o tom, jak je Island krásný. A pak jen vidim, jak mi do zprávy přepisuje číslo u EDSS, což je nějaká Kurtzkeho škála postižení u roztroušené sklerozy ze 4.0 (je to od 0 do 10, 10 je nejhorší) na 1.0!!!!! Chápete to?? 1.0! Já jsem vlastně zdravá. A žádný antidepresiva už si teda nevezmu :D.

No a tak prostě děkuju! Živote. Překážky. Výhry. Bolístky i šťastný chvíle. Starý i nový lásky. Dvounohý i čtyřnohý. Asi jsem přesně tam, kde mám. Silnější. A zdravější <3. A nebyla bych bez Vás.

Bitva se vždycky líp vede s armádou, co za Vámi stojí <3! Díky.

 

 

Facebookpinterestby feather

Cesta samotou

Čau lidi,

dneska se s Vámi nebudu dělit o svoje rady ani postřehy. Spíš si tak trochu vyliju srdíčko a zeptám se na radu. Od sobotního odpoledne, budu žít poprvé…(ok, s malou pauzou v 18 letech, kdy mi cvaklo v hlavě a pronajala jsem si sama byt)… úplně sama. Se třema plyšákama.

Jsem introvert, nevadí mi samota. Ráda si čtu, píšu kreslím, sním o tom, jak budu tajný agent nebo cestuji, ale bojím se že vzhledem k odchodu Rozárky a taky kvůli tomu, že budu na nějaký čas bez svýho BFF :-P, jak si z nás dnes dělal srandu, se budu cítit hlavně osamělá. Je mi jasný, že osamělý a smutný duše toho spoustu vymyslí a mohou mít tu nejlepší fantazii. Ale osamění ve mě působí prázdno. Už jsem to jednou zažila. Bylo mi 18, ležela jsem po prvním srdcebolu v tom svým pronajmutým bytě a koukala na Barryho Lyndona od Kubrica. A najednou se do mě nalila neuvěřitelná vlna samoty. Osamění, že nikdo tu se mnou není pro můj pláč. Nikdo neví, jak se cítím. A že všechno jednou pomine a tak…. No prostě jsem se sbalila a odstěhovala zase k taťkovi.

Teď ale nechci nikam utéct. Chci se naučit zvládat samotu, protože nakonec přeci jen, celý život prožíváme sami, nikdo není v naší hlavě, jak náš hlas a naše city. Co tedy děláte, abyste se necítili osaměle?

Moje kérka od TerriEmi

Jinak mám nový tetování a letenky do Finska a na Island. Možná jsem prdlá, že mám kérku na ruce, ale když budu chtít, můžu mít sako nebo košili. Chtěla jsem růži, abych si na tu výjimečnou bytost, co mě opustila, navždy pamatovala a asi abych si vždycky připomněla, že odcházení bolí, ale nejdůležitější je ten čas, co člověk spolu s někým prožil. Možná jsem slabá, možná tímhle tempem budu jednou celá pokreslená. Možná jsem si zavřela dveře do některých prací. Ale až budu jednou já odcházet, tam někam, tak si chci říct, že jsem žila tak, jak jsem chtěla, ne tak, jak to bylo praktický a dávalo smysl 🙂

 

Facebookpinterestby feather

Ta, co si hraje s ohněm

Před chvílí byl Valentýn. Všude srdíčka, růže a já nevim co. Ale víte, co já nejvíc řeším? Že musíme taky milovat sami sebe.

Když jsme byli na Bali, tak jsem se dala do řeči s jedním člověkem, co hodně rozumí spirituálním věcem a hezky mě dopodrobna rozpytval. A ve všem měl pravdu. Každý člověk má svůj element a hádejte, co mám já. Nikdo by to asi nečekal (ironie), mám oheň. A jo, jsem praštěná, ráda tančím, jsem spontánní, ale když mě někdo umí zkrotit, můžu pomoci, být u prospěchu a tak. Vím, že teď, když jsem smutná mě dokáže nakopnout hlavně taneční hudba a povídání si s kámoškama o těch nejšílenějších věcech, co jsme zažily. Asi měl tedy onen guru pravdu, když říkal, že můj největší úkol pro příští rok je najít svojí rovnováhu. Že se jí snažím dát všem, ale musím hlavně sobě, protože když se oheň neni pod kontrolou, tak je to v háji, žejo 😀

Co jsem se vrátila z Bali, tak jakoby mi tim tenhle guru něco předpověděl, protože mám v životě totální chaos a snažím se najít nějakou “rovnováhu”. Ale asi špatnou k tomu, jaká jsem. Bylo mi 26 a moje mladší ségra má druhý dítě. Přítel se mi stěhuje do ciziny. A jiní nápadníci? Daleko, mladší nebo moc šílení….  I z koťat mě vždycky má rádo to nejzlobivější, žejo :D. Ale asi jsem se na to koukala blbě. To, že mi je 26 asi neznamená, že už musím podléhat tlaku, že o něco přicházím, že bych měla řešit rodinu a hypotéku a svatbu. Asi taková prostě nejsem a musím najít hlavně sama sebe.

Jsme si tak včera seděli na Valentýnském sushi a kecali, co se kdo poslední dobou naučil od života. A já říkám, že jsem si konečně začala věřit…. Nebo tedy, že to už říkám dýl, ale že to zase trošku graduje. A Kája říká: “Takže už jsi na sebevědomí 0%?”….A jako asi jo, ale dostat se na nulu z toho, kdy si vůbec nevěřim. Juchůůů! Jsem divná, blázen, moc brečim, jsem moc empatická a neumím plánovat. A úplně jsem si nevybrala být taková, ale stalo se. A v jedný písničce se říká, že “vesmír se nemýlí”, tak mě takovouhle asi prostě chtěl.

Moje články jsou často jako eseje co nějaký teenager píše do bravíčka “Jak být sama sebou”. Ale proč to řeším pořád i s dalšíma lidma mýho věku, když je to téma do bravíčka? Možná proto, že je to těžký. Okolo nás jsou pořád ideály toho, jak by to mělo být správně. Jak by měla vypadat a chovat se správná přítelkyně, studentka nebo prostě obecně ženská. Lidi ti budou řikat, že někdo tě bude mít rád takovou jaká jsi, ale je to fakt těžký.

Nicméně věřím, že být sám sebou, vážit si sám sebe a mít se rád. A tak hledám svojí rovnováhu a hodnotu. Snažím se naučit, že moje hodnota není o tom, kolik mi je, jakou mám školu, jak vypadám, kolik mám peněz a hlavně, jestli někoho mám nebo zrovna ne. A tak mi držte palce. Protože myslím, že milovat život je jednoduchý, ale mít rád sebe úplně tak ne 🙂

Facebookpinterestby feather

Co mě naučila Indonesie

Z mého indonéského spamování asi víte, že jsem na přelomu listopadu a prosince byla na Bali a Východní Jávě. Napsala bych, že to byla cesta, co mi změnila život, rozšířila obzory, ale popravdě, alespoň u mě je taková každá cesta:). Vždycky mám pocit, že bych už nechtěla nikde jet nikam jinam, jen se dokola vracet k tomu, co jsem poznala a mám ráda. Ale mám to tak pokaždé. Maroko a Indonésie ale mají speciální místo v mém srdci 🙂

Ubud, Bali.

Věřím, že pokud chcete doporučení co vidět a dělat v Indonésii, najdete takových blogů hodně. My ani popravdě neměly úplně turistickou cestu, vzhledem k tomu, že jsme byly se Šárkou většinu času s místními a taky mi přijde, že jsme tak trochu punkáči :D. Chci proto psát hlavně o tom, co jsem se na konci světa naučila.

  • První poznatek se stále dokola objevuje na motivačních stránkách, ale je pravdivý – “it seemed impossible, until it was done”. – Spousta věcí nám připadala nemožná. Zaprvé vůbec to, že budeme na druhém konci světa. Vylezly jsme po deštivé Číně do počasí jak v pavilonu plazů a bylo to super :). Potápěly jsme se u válečného vraku a ty ryby velký jako kráva nás nesnědly! No a pak se žraloky! Říkali jsme si, že všichni říkají, jak jsou koráloví žraloci neškodní, ale určitě to je kec a jsou taky nebezpeční. A hele, nic nám neudělali! Přežily jsme. Člověk si často myslí, že něco nezvládne, je to pro něj moc velký sousto (viď, Šáry), ale jakmile sebere odvahu, udělá ten krok do neznáma, tak zjistí, že to tak strašný nebylo, často právě naopak. A často se pak cítí jak doma, ačkoli je na druhym konci světa 🙂

Jižní Bali

  • Společenský škatulky si vytváříme sami – Sedí u stolu žid, arab, cikán a dva jávanci. Zní to jak začátek nějakého blbýho vtipu, ale takhle často vypadali naše večery. Plus jeden z osazenstva byl muslim. A ten arab to nebyl. Indonésie je největší muslimská země na světě. Tady u nás z muslimů všichni šílíme, ale se Šárkou jsme říkali, že by všichni, hlavně z Teplic, měli jet sem, aby viděli, že není muslim jako muslim. Čtyři dny jsme byli u rodičů našeho jávanského kamaráda Yusufa na východní Jávě a bylo to super. Nebylo nic, čeho bychom se mohli bát. Všem bylo fuk, že máme kraťasy. Že mám kérku. Že pijeme pivo. Mezi sebou navzájem jsme si dělali srandu jeden z druhýho, že Honza má svoje židovský manýry a počítá všechno do halíře, že my se Šárkou jsme tu bílý, konečně někde ( kecám, jsme obě jen z poloviny cizí) 😀 :D. Zahalený holky za námi běhaly na pláži, jestli se s námi můžou vyfotit. A tak si tak nějak říkám, lidi, vykašlete se na to, kdo je jakej, vnímejte se hlavně jako lidi :). Jestli je jeden modrej a druhý věří v intergalaktický monstrum, nemusí to nutně znamenat, že jsou špatní 🙂

Balijec Made na rodinné ceremonii

Maduranská rodinka na Jávě

Všichni jsme “cizí” ačkoli jen napůl 😀


  • Planeta je nás všech. – Dělám, jak nejsem zenový člověk, ale vždycky mě strašně vytočí, když někdo řekne. Fuj, tam to vůbec nebylo hezký, všude samý odpadky. A pak vidíš doma, že jim je úplně jedno, co je plast, co je papír. Všechno hází dohromady. Na dovolenou pojedou jen do resortu, kde jim každý den vyčistí pláž a vyřešeno. Jenže, ony ty problémy nezmizí jen proto, že je budeme ignorovat. V zemích, jako je Indonésie, troufnu si říct i Thajsko nebo Srí Lanka nám prostě dají na pivo igeliták, i když bychom to mohli odnést v ruce. Spoustu věcí nám dají v plastových nádobách nebo na plastových talířcích, protože bychom si mohli myslet, že jejich nádobí není dost čisté. Hlavně aby byl bílý člověk spokojený. A taky… nebudeme si nic nalhávat, na spoustě místech světa lidé zase asi nevědí, že se ten obal od sušenky nerozloží v zemi jako ten palmový list nebo jim to je možná jedno, ale prostě ty plasty už mě štvou. Srdcervoucí pro mě byla takhle krásná pláž, vedle které je řeka. A jak se tak stává, v období dešťů hodně prší a řeka pak přinese bordel odevšud, kde plyne, takže bohužel naše první setkání s Red Island Beach bylo plné plastů.

Pulau Merah ( Red Island) Jáva

Moje milovaný balijský srnko-krávy 🙂

  • Když něco neznáš, neznamená to, že je to špatný a musíš to zabít. – Občas se cítím naivní a strašný obránce všeho živého, až si často připadám jako blázen. Ale tak trochu mi přijde, že máme zkreslené představy o mnoho věcech a neprávem je považujeme za nebezpečné, resp. tak nebezpečné, že žádný kontakt s nimi není vítán a měli bychom je vyhnat a nejlépe vyhubit. Vždycky bych tyto věci a bytosti pak chtěla strašně přitulit a neučit se o nich víc, protože mi přijde, že spoustu zla si tvoříme na základě mediálních dezinformací. Hlavně mě v tom utvrdili žraloci. Jsou to tak nádherná zvířata! V Jejich světě je tolik zajímavostí! Od toho, že žralok grónský dospívá ve 150 letech a žije 400 let, přes to, že jim (všem žralokům) mohou do nekonečna vypadávat a dorůstat zuby, že aby mohli dýchat, tak musí plavat, až po to, že teď, když některé druhy jsou v ohrožení, mohou samičky sami oplodnit svá vajíčka, aby populace rostla. Nooo, ale my viděli Čelisti a žraloci jsou prostě fuj a příšery, takže je ok, když se loví pro čínský a japonský impotenty, aby z jejich ploutví mohla být afrodiziaka. A nejlíp jim jen odříznout ty ploutve do vody, protože z těch se to vyrábí, a pak potvoru hodit zpět, ať se udusí. Proč ne…:(. Přitom plavat s nimi, dotknout se jich, vidět, jak jsou zvědaví, ladní a když nemají hlad a není jim ubližováno, tak třeba i přítulní, byl ten nejkrásnější zážitek…. asi co jsem v životě zažila. Tak věřím, že i jiný zvířata nebo dokonce národy, o kterých máme takovýhle představy nás mohou překvapit.

Černocípý korálový žralok

Vodní Buvol v Národním parku Baluran, Jáva

Mrzí mě, že svět je dneska postavený proti těm všem věcem, co zmiňuji. Globální oteplování a ekologické problémy prý neexistují. Rozdílný lidi nás mohou ohrozit a měli bychom se s nimi setkávat co nejméně, nejlépe aby vůbec nezískali přístup k nám… do Evropy, na “západ”. A to, co se zdá nebezpečné zabít. To nevadí, že o tom nic nevím.

Pojmenovala jsem blog simplepath, protože je pro mě jednoduché být šťastná z pouhé existence na tomhle kulatém tělesu, plného láva letícího vzduchoprázdnem. Ale chápu, že to tak spousta lidí nemá, že potřebují ty tři auta a aby jim někdo pomohl s jejich těžkým životem, který ničí imigranti a sluníčkáři. V ledasčem to pak není jednoduché ani pro mě, protože nechápu, že lidi nejsou více vděčni za to, co mají. V Indonésii spousta lidí nemá nic. Nemá ani vzdělání, ani zdravotnictví, nebyla ani na vedlejším ostrově. A přesto jsou tak pohostinní, otevření a rozdali by se. Kéž by tohle mohl vidět každý a odnést si tu radost a pokoru z prostého bytí.

cestování pomáhá člověku tohle poznat. Ačkoli záleží na tom jak a kam člověk cestuje. Jsem moc ráda, že jsem mohla vidět tropy, úžasnou přírodu a pohostinné lidi. Příští cesta bude na Island. Tam je asi taky důležitá pokora. Před přírodou. A kam dál? Znovu Maroko? Írán? Finsko? Nevím. Člověk může objevovat a učit se i doma, jen musí mít oči otevřené 🙂

Facebookpinterestby feather

Jsem se sílou, síla je se mnou… ten hororový rok 16

Určitě Váš facebook v posledních dnech zaplavily všechny ty šílený zprávy o tom, kdo všechno umřel. A pak taky Trump v listopadu, žejo. Ale byl ten rok 2016 ale opravdu tak hrozný i z našeho osobního hlediska? Jako jo, z toho globálního hlediska se stalo opravdu hodně průserů, ale co my?

Pře mě osobně byl rok 2016 čas, kdy jsem se konečně naučila vystoupit z komfortní zony. V lednu jsem se učila znovu normálně chodit a u toho se snažila dělat zkoušky. V únoru už jsem chodila, ale ne všechny zkoušky mi vyšly.

Jaro bylo hodně o střídání léků, jaterních dietách a s nimi spojenou únavou a váhou jak na houpačce. Taky se náš životní rytmus krapet změnil, protože Kája začal pracovat jako analytik, pořídili jsme další 3 myší případy a máme od tý doby naší chlupatou rodinku.  No a pak jsem si udělala svoje první tetování….. a za chvilku potom druhý.

Léto jsem si užila, v klídku a pohodě. Léto je prostě vždycky nejlepší. Akorát ty zkoušky, no. Školu mám však ráda, tak to nevadí. Taky jsem se konečně (trochu) naučila na longboardu a druhé z mých přání bylo splněno.

No ale podzim, ten byl tento rok nejkrásnější. bylo dlouho teplo, jezdili jsme na výlety a vinobraní, hráli si s myškama, slavili narozeniny všech možných členů rodiny a v listopadu jsme se Šárkou jeli do vysněné indonesie.

2016-11-28-17-24-16

Asi to píše spousta lidí vždycky, když se od někud vrátí, ale těch pár týdnů tam opravdu změnilo můj život. Jela jsem na druhý konec světa, ale připadala si, jak doma. Lidi by měli víc jezdit do takovýhle multikuilturních a méně rozvinutých zemí. Uvidí, že ne každý muslim je zlý. Uvidí, jak náš přístup k přírodě ničí naši planetu a po zkušenosti s plavání se žraloky jsem se málem rozbrečela nad tím, jak si ospravedlníme zabíjet některé tvory, jen, protože můžeme a podle pár přiblblých filmů nám přijdou nebezpeční. Tvorové na světě nejsou proto, aby nám buď sloužili a nebo se nás snažili zabít….

 

white-tipped-reef-shark-1

ťutíček žraločí

 

2016-12-03-14-31-47

svět patří bláznům

No a už je mi 26. Za poslední rok jsem se myslím změnila v tom, že už se nebojím být sama sebou. Našla jsem větší odvahu věřit sama sobě. Víte, já jsem ten typ člověka, co se snaží vždycky všem zavděčit a s každým vycházet dobře. Ale to nejde. protože ti, co Vás mají rádi, Vás budou spíš mít radši, když ze sebe nebudete dělat něco jiného. A ti ostatní, pro který se musíte přetvařovat nebudou asi nikdy spokojení s jakoukoli vaší verzí.

Hororový ale asi byl návrat a prosinec. Vrátíte se z ráje a víte, že se Váš život asi bude brzy měnit. Nevíte co od budoucnosti čekat. Chcete všem říct, co jste zažili, ale před Vánocemi mají lidi spoustu svých starostí. No a tak se mi párkrát vrátila moje úzkost z budoucnosti, z toho že nevim, jak co bude, v jaký zemi budu žít a jestli už nejsem moc “stará” a neměla bych začít řešit svatbu a rodinu a takový věci……. Do toho ty všechny mrtvý celebrity. Třeba princezna Leia. Jako by se zavírala nějaká kapitola. Ale naštěstí jsem viděla novýho Dokrora Who a ten tam řekl něco jako, že konce jsou bolestivý, ale věci i začínají a to je skvělý….. A potom taky, čas a roky, jsou jen čísla, který jsme si my lidi vymysleli, takže jestli říkáme, že jeden rok byl špatný, může to být prostě jen náhoda. Asi jsem přecitlivělá a řešim “blbosti”, ale už teď je na obzoru spousta změn k vypořádání se. Ale Vánoce byly super! Moc.

15069098_10207705172562966_1705363092325660399_o

moje vitamínky 🙂

Teď, předposlední den roku, jsem strašně unavená. Může to být tou virozou, co na mě zrovna dolehla, ale taky to bude tím věčným přemýšlením nad budoucností a rekapitulováním. Ale on člověk stejně nic nevymyslí a vědci už opravdu zjistili, že žijeme nekonečnou sérii věčných Teď. Tak buďme silní a čekejme, jaké bude to další teď. Přeci jen, jsem se sílou a síla je se mnou. Zvládnu cokoli, co bude :-). A přeji Vám do dalšího roku, ať to máte taky tak.

Facebookpinterestby feather

5 tipů jak si zjednodušit život

Jak asi spousta z Vás ví, snažím se dělat si život jednodušší. V životě jsem se dostala do bodu, kdy mě opravdu štvalo být zavalená věcmi, mít potřebu pořád něco kupovat dokolečka, nestíhat svých padesát tisíc povinností a řekla jsem si, že už to tak nechci. Neříkám, že teď je ze mě nějaký ultra guru, pořád mám asi víc oblečení, než spousta mých kamarádek, ale snažím se aplikovat pár typů do života, abych mohla být v klidu 🙂

  • Dělěj věci hned

Kája by se asi smál, že to sem dávám, protože většinou to se mnou bylo tak, že se mi nádobí teď hned nechce, uvařit se mi teď hned nechce, ale zjišťuji, hlavně v práci, ale i doma, že nejlepší je udělat to, co je potřeba hned. Jasně, někdy jsou větší věci, co je potřeba si naplánovat a taky nechceme jet jak křeček v kolečku a pořád jen plnit nějaký úkoly, ale slyšela jsem o něčem, čemu se říká pravidlo jedné minuty a to je, že pokud je něco, co musíme udělat a proces nám nezabere víc, než minutu – třeba ustlat, poslat ten email už, zavolat k doktorovi, měli bychom to udělat hned. Nebudeme na to muset pořád myslet v hlavě a dá nám to klid. Proto vždycky, když přijdu do práce, udělám si čaj, otevřu mail a odpovím na vše, co je potřeba, případně zavolám všude, kam musím. Dá mi to potom čas na důležitější věci a nemusím na to myslet celý den. Ještě si tohle pravidlo zapamatovat s naší aplikací na domácí účetnictví, lehčí domácí účetnictví už asi nikdo mít nemůže 😀

  • Síla zvyku

Další bod, u kterého by se asi spousta lidí smála, ale zjišťuju, jak důležitý je udělat si u některých věcí rutinu a pak už vám ani nepřijde, že je děláte. Naučila jsem se prostě ráno po příchodu do práce zkontrolovat vše, co ten den přišlo, udělat ty nejhorší věci, co mě čekají hned a pak je člověk raz dva líp připravený na to, co se ještě může pokazit v průběhu dne. Líp se řeší kraviny, co se vyrojí, když nemusíte řešit nic jinýho urgentního, než když máte kupu dalších, odložených kostlivců. Stejně tak doma, nádobí už myju hned po jídle. Zametám hned po vaření. Zrcadlo v koupelně čistím každé ráno, klec utírám myškám ob den, velké čištění jednou za týden. Když to takhle prý člověk udělá 12x, stane se z úkonu zvyk, budete ho dělat automaticky, zabere Vám chvilku a hlavně nebudete nikdy nad ničím ( úklidem, čištěním) sto let, protože více méně nebude co uklízet.

  • Posečkej chviličku

Tady si neprotiřečím s prvním bodem. Tento bod se týká toho, jak nepropadnout konzumnímu smýšlení a nedělat ukvapená rozhodnutí. Všichni bychom chtěli spoustu oblečení, kosmetiky, elektroniky a tak podobně. Pak se nám věci nevejdou, tak chceme větší bydlení, více místa. Je proto dobrý s nákupy věcí hned nekupovat věc, co se mi líbí, jen proto, že se mi v ten daný moment líbí, ale je lepší odejít, promyslet si to, vyspat se na to, a pokud nám věc bude dál ležet v hlavě, asi ji fakt chceme. Pokud ne, tak to nestálo za to. Doma to tak děláme i s jinými rozhodnutími, jako třeba s pracovní nabídkou a tak. Necháváme věci přes noc uležet, abychom se vyvarovali unáhlené koupi. Člověk pak má jen to, co v životě skutečně chce.

23d52daba6eb7c7fbd3da416779a6d76

  • Mluv nahlas

Určitě je dobré mluvit nahlas vžycky, když něco říkáme, protože když kuňkáme a bojíme se něco říct, tak nám druhý nemusí rozumět. Ale to neni to, co mám v tomhle případě na mysli. Jde o to přiznat si problém a říct ho nahlas. Někomu. Svěřit se. Já s tím vždycky měla problém, ale život mě postupně naučil, že srajdy většinou vždycky vyjdou na povrch a doženou nás a pak můžeme být zklamaní sami za sebe a zároveň zklameme ostatní. Ne kvůli tomu, že se to děje, ale kvůli tomu, že jsme lhali. Mě vždycky tak spadne kámen ze srdce, když se můžu svěřit s problémem. Často pak ani nezní tak strašně, jako zněl v mé hlavě. I nápady je fajn říkat lidem nahlas, spousta věcí zní nahlas jako úplná blbost, ale v hlavě to byl ten nejgeniálnější plán :D. Já se často i doma modlím nahlas, nelítají mi myšlenky pryč. Učím se nahlas, protože tak taky zjišťuji, jestli vůbec chápu o co jde. Mluvme tedy nahlas!

  • Medituj

Může se zdát divný, že se můžu modlit a zároveň meditovat, což si v mnoha myslíš může odporovat. Myslím ale, že modlitba je dialog s něčím vyšším, podle toho čemu kdo věří. Někdo se nemodlí, protože nemá k čemu. Meditovat ale může každý, protože meditace není dialog, meditace je o tom úplně vypnout, nad ničím nepřemýšlet, uvolnit se. Občas je pro lidi težké nad ničím nepřemýšlet, ale urputná snaha o nepřemýšlení nás odvádí od relaxace naší mysli, takže klidně nechme občas nějakou myšlenku vlézt do naší mysli, když se jí nechytíme, tak zase odpluje. Já si vždycky pustím nějakou fajn hudební kulisu, jako můj oblíbený Buddha Bar, handpans nebo Abela Korzeniowsky. A jen jsem, vypnu a na nic nemyslím. Je to fajn dělat třeba i když máme nervy v práci, ve škole, na partnera. V práci jde třeba na chvilku (stačí minuta) zavřít mail, někam zalézt, třeba si pustit něco fajn do uší nebo v koupelně pustit kohoutek, zavřít na tu chvilku oči a na nic nemyslet, jen poslouchat dech, vodu, melodii.

bf025e5ed66f868cb902f86ccd276055

Tak snad Vám něco z toho, jak já se snažím žít, pomůže k tomu, žít jednodušeji. A protože vím, že spousta lidí má problém se čtvrtým bodem a nemají komu se svěřit se svými nejhlubšími myšlenkami a problémy, místo toho žijí jen ve světě “jak se máš a co jsi dělal o víkendu”, klidně mi napište, domluvíme se a můžeme si popovídat :-). Zjišťuji, že je to taková moje “superschopnost”, že se mi lidé chtějí svěřovat, tak to ráda využiju a budu tady pro Vás 🙂

Facebookpinterestby feather

Zpověď denního snílka

“Tak zdi budou určitě jenom bílý, nechci nic barevnýho. Vedle postele chci takovou tu tropickou kytku s velkýma listama, jak jen se jmenuje. Jooo a taky tam bude velká korková mapa světa nad postelí… nebo nad gaučem? Gauč asi šedivý a se spoustou polštářků. Jůů a taky takový ten fluffy koberec by se mi líbil.” ” Adri, co teď děláš? ” “Já, no, vlastně nic, jen jsem se tak zamyslela”…….”hmm, a příští rok, po Indonésii bych mohla třebaaa, třeba na Palau, o tom se mi teď zdálo, tak to je určitě znamení.”

Takhle nějak probíhá skoro každý můj den. Podzim k tomu ještě víc vybízí. Sedím s čajem a ať už zrovna dělám cokoli, myšlenkami jsem prostě úplně někde jinde. Cestuji se zavřenýma očima. Už jsem byla všude možně. Už jsem si v hlavě vysnila tisíc bytů a domů. Tisíce scénářů mého života. No a chtěla bych se Vám tu teď s tím svěřit. Protože mě okolo toho občas některý věci trápí. Jsem totiž jeden konkrétní druh introverta. Ne takový ten, co sedí sám doma z pokoji a něco geniálního si staví
. Ne, jsem snílek ( pravdu se tak tomu typu říká). Potřebuji trávit hodiny je své hlavě, přemýšlet nad nemožným, cestovat v myšlenkách. Ve společnosti to ale máme těžký. Lidi mi vždycky říkají  “Ježiš, tak nad tím nepřemýšlej a udělej to”, ale o tom to není, je to taková část mě, mého odpočinku. Prostě si lítat v oblacích. Často nám nejdou rutinní věci, asi proto, že nás nebaví nebo proto, že se u nich zamyslíme nad vznikem vesmíru. Jdou nám ale vymýšlet krásný věci a myšlenky. Býváme spisovatelé, skladatelé, duchovní léčitelé. A taky rádi pomáháme druhým. Kdyby Vás zajímalo, co jste vy, tak mrk sem – https://www.16personalities.com/free-personality-test

6162cbd0a081bceb31ab5337ae02b645

Neříkám, že to na světě někdo má jednoduchý, ale myslím, že introverti obecně to mají o trochu těžší. Nejhorší jsou takový ty akce typu teambuilding, kdy musíte být pořád s lidmi, být strašně pro-akční nebo chození na tisíce teamových party sešlostí. Super jsou pak takový ty promo akce typu “Vem kamaráda a můžete….”. Kamarádi si už i celkem zvykli, že se jim ozvu až po dlouhý době. Potřebuji prostě čas na svoje věci, na svojí hlavu a dlouhý čas s lidmi mě vyčerpává ( tak doufám, že se Šárkou nebudeme mít v Indonésii ponorku :D). Nelíbí se mi, jak se v té naší společnosti existuje “ideál” a takoví bychom měli všichni být. Pracovití, extrovertní, nevymýšlet blbosti, trávit čas aktivně, fungovat hlavně prakticky, logicky, myslet si jen určitý věci, spát v určitou dobu, nosit určitý věci, když jsme ženy, tak se hlavně starat, uklízet a vařit :-). Věřte, že introvert by se s Vámi třeba i rád bavil, ale musíte za ním přijít vy první. Stejně tak by s Vámi i rád něco podnikl. Potřebuje si ale nejdřív vytvořit pouto.

No a snílek to má taky tak, ale ještě k tomu Vám prostě občas neodpoví, protože je zrovna na výpravě v Amazonii nebo si představuje život ve viktoriánské Anglii. Lidi prosím, vyzdvihujte navzájem rozdíly toho druhého, oslavujte jeho jedinečnost. Nechtějte, abychom byli všichni stejní. U papoušků se Vám taky líbí, jak je každý jinak barevný, proč to u lidí nejde?

4ee7b8359d966785b663ad67292f20ad

Smutný je, že to začíná už na základní škole, která nás nemotivuje k tomu dělat to, v čem jsme dobří a často nás, i když jsme mentálně v pořádku, ale prostě nějakým způsobem jiní šoupnou do zvláštní školy. Na střední to pokračuje a pak hlavně mít ten titul, žejo, protože bez něj jste prostě úplná nicka. Tak ještě jednou Vás prosím, podporujte jedinečnost v nás. To nevadí, že dítě nemá jedničky, může to být hudební génius, nebo třeba něco úžasného
vynalezne. A nebo taky ne, ale prostě bude žít šťastně. A jestli si chce číst a ne hrát s dětmi, tak taky fajn :-).

40541_1366710443447_873090_n

Mám Vás ráda, buďte jací jste a nikomu nevnucujte, ať je taky takový 🙂

Facebookpinterestby feather

Život v oranžové

Proč oranžová? Noo, je to mimo jiné, barva stužek pro zvýšení povědomí o roztroušené skleróze. Je to už 5 měsíců. co se s ní učím žít a tak bych Vám chtěla přiblížit, jak některé věci vypadají nebo do jakých úžasných situací se dostávám. Zároveň, kdybyste někdo věděl nějaký vychytávky na lepší zapamatování si věcí, na to, vzpomenout si, co přesně jste chtěli říct, udělat a hlavně u mluveného překladu nezapomenout, co dotyčný říkal na začátku věty, budu ráda :D.

dff74f9a586ea81341af160065c30550

via www.pinterest.com, jako všechny další

  • Všichni si furt myslí, že jste líní. A jako jo, neříkám, že jsem někdy byla hyperaktivní, především na domácí práce, ale občas jsem FAKT unavená. Jsem schopná usnout skoro všude. V tramvaji, u počítače, ve škole. Nechci se vymlouvat, ale je to tak. Hlavně po jídle jsem naprosto KO. A po práci. A není to výmluva na to, nemuset mýt nádobí. Jediný čas, kdy se mi nechce spát je, když si konečně lehnu do postele.

  dd3e1343dd0242129ec9ef23a58123dd

  • Když si něco nenapíšu, existuje vysoká pravděpodobnost, že to zapomenu. Blbý je, když se zapomenu podívat do diáře.
  • Nemám malou slovní zásobu, jen si často nemůžu vzpomenout, jaký je to slovo, co chci říct. O to blbější je, když musím furt fungovat ve více jazycích a nemůžu si na slovo vzpomenout v žádným z nich. Jo, taky umím česky. I gramatiku. Ale občas se to prostě ve zprávě vyrojí špatně, stejně jako když slovem “cibule”  vlastně myslím “rajče” nebo “cizrna”

 

563c4bc9af03474887387f0379d6a900

 

  • Nečumím na tebe blbě schválně ( většinou), pokud je zrovna teplo nebo jsem po nějaký náročný aktivitě, tak mě často bolí oči a snažím se zaostřit.
  • Nechci rozbít byt. Občas se mi nedaří věci zkoordinovat tak, jak bych chtěla a tak cinkám o stěnu, sprchu, umyvadlo. Pardooon ( hlavně Káji, promin).
  • Co se u mě ale krom věčný únavy projevuje nejvíc, jsou výkyvy nálad. Vždy jsem byla trošku víc náladová, ale teď je to mazec. Jsem schopná se smát relativní blbosti klidně 10 minut, opravdu nahlas, a kdekoli. Takže vždycky doufám, že mě něco nerozesměje v práci nebo někde po cestě, to budu asi vypadat jako blázen. Stejně to je s brekem. Předevčírem jsme řešili, jestli jedna naše myška není ve výsledku kluk ( naštěstí není) a no a brek jak Niagáry, žejo! Že teď už nikdy nebude moc být se svýma kámoškama, protože bychom měli potkyšů za chvíli padesát. Brečela jsem asi půl hodiny. Tahle moje přecitlivělost taky napomáhá tomu, proč se teď snažím kupovat všechno přírodní, etický, netestovaný na zvířatech a šetřit životní prostředí. Prostě se podívám na jakýkoli zvířátko a chce se mi brečet, jak můžeme být my, lidi tak zlí. Myslet si, že jsem páni tvorstva a že kvůli nám můžou všichni trpět. Taky proto doma teď frčí tenhle song. Si ze mě holt Kája občas dělá srandu, no 😀

Ve výsledku nejsem o moc jiná, než předtím, trošku jsem sice zpomalila životní tempo, ale zato jím zdravěji, víc cvičím, snažím se lidi okolo víc motivovat a vidět na všem to pozitivní. Doma se teď hodně smějeme mojí nepozornosti a tomu, že je dobře, že nepracuju rukama. myslím, že u všeho je nejdůležitější zůstat v pohodě. Brát nemoc ( jakoukoli) jako fakt, ale ne jako něco, co Vás definuje nebo naopak dělat, že neexistuje, protože Vás to jednou stáhne a bude to horší. Taky si uvědomíte, že spousta věcí není tak důležitá, abyste se z toho měli podělat. Hlavně láska, pokora a sluníčko, žejo.

28703_1298683182808_17949_n

<3 Adri

Facebookpinterestby feather

Radši jedno Ferrari než tisíc Favoritů

Před pár týdny jsem psala článek o Slow Fashion, protože ačkoli opravdu, ale opravdu ráda nakupuji, chtěla bych se v tom trochu polepšit a ulehčit jak životnímu prostředí, tak našemu bytu. Krom těch pár principů, který jsem zmiňovala v předchozím článku, bych chtěla zmínit, že kvalita je důležitější, než kvantita. A to nejen, co se oblečení týče.

Nejsem člověk, co by nutně musel mít to nejdražší, ale ráda si za něco připlatím s tím, že vím, že mi to nějakou dobu vydrží. Spoustu věcí mám pěknou řadu let, pořád je nosím a pořád jsou moje nej. A to proto, že jsem do nich investovala.

Kvalitu ale vyhledávám nejen v oblečení, ale také v jídle, v tom jak a kde žiju a tak. Prostě si říkám, že nejsem tak bohatá, abych mohla mít nekvalitní věci. Kvalitní, ale není nutně nejdražší.

No a ani nejsem Buddha, abych uměla fungovat s “nekvalitními” lidmi. Zní to hnusně, ale je to tak. jestli Vám někdo nesedí, víte, že je falešný, podráží Vás nebo na Vás má negativní vliv, nemusíte se s tím člověkem za každou cenu bavit. Nemusíte být nutně populární a oblíbený mezi všemi, ačkoli i já jsem měla takové období ( hodně dlouhé), kdy jsem to chtěla. Nemusíte mít padesát kluků, stačí jeden, co Vás bude mít rád.

Je mi jasné, že lidi to asi slyší všude okolo a je to takový ohraný kec :D. Ale jako popravdě, budete radši za jedno Ferrari nebo za tisíc favoritů? Já osobně teda moc na auta nejsem, ale kdyby mi někdo dal na výběr, měla bych jasno. No a když si vyberete to jedno Ferrari, předpokládám, že o něj určitě budete pečovat, protože to je něco, čeho si vážíte. Na druhou stranu, ale taky budete respektovat jeho vlastnosti a potřeby, jako že se do něj třeba lije jen diesel a ne benzin, že neni na ježdění po horách a tak.

Proč u auta to dává smysl a u přátelství ne? Proč často upřednostňujeme to být chvíli hvězda obklopená favority, když se na to můžeme vykašlat a mít jedno, dvě Ferrari? Měla jsem štěstí, život mi nabídl pár lidských Ferrari. Mám nejlepší kamarádku už skoro 20 let. Ne, že se známe 20 let, ale opravdu jsme nejlepší kamarádky. Přežily jsme to, že každá žila jinde, v dětských letech. I když se nevidíme několik měsíců, vím, že až se mi zase něco stane nebo mi někdo zlomí srdce, můžu jí zavolat. I uprostřed noci. Motivujeme se navzájem. Ale stejně jako Ferrari má svoje vlastnosti, má je i Šárka. Na něco prostě neni, má sboje negativa a občas mě štve. No a? To je přece normální, ne? Taky jí štvu, chodím všude pozdě a tak, ale přeci Ferrari nevyhodíte kvůli pár blbostem.

12342695_10205153255813202_3859525271846607055_n

Šárky narozeninová tvorba 😀

Stejně to máme ( doufám) s Kájíkem. Radši budu mít svoje Kája Ferrari, než každý týden jiný, i třeba Ford.

Dneska jsem viděla úžasné video o vztazích. Podle některých teorií vztahy kolem nás ovlivňují naše zdraví víc, než strava a cvičení. Věřím, že člověk potřebuje někoho kolem sebe, na koho se může spolehnout. Ale vybírejme si. Nemusíme se nutně zavděčit všem. A taky vím, že třeba kolegové a rodina se nejdou vybrat, ale pokud Vás štvou a nemůžete to změnit, berte je s rezervou. Nenechte si jimi znepříjemnit den a život. Snažte se je víc poznat, často se něco tváří nekvalitně, ale časem zjistíte, jaký máte poklad a něco, co se nám zdá super může být pouze načančaná bída.

 Tak co, chcete Ferrari nebo se spokojíte s ledasčím?

Facebookpinterestby feather

Moje Slow Fashion

Jak už jsem v několika článcích zmínila, jedna z věcí, které mě baví a zároveň štvou, je oblékání. Štve mě hlavně proto, že nechápu, jak mě může taková povrchní věc bavit :D. Už pomalu pracuji na svých vlastních návrzích a jelikož bych nechtěla jen podporovat modní průmysl ( který, jak jsem se dočetla je po ropném druhý “nejšpinavější”), za 14 dní se budu účastnit Sustainable Fashion Day. Včera mě potěšil mail od organizátorů z ebookovou příručkou na udržitelný šatník a tak bych se s Vámi chtěla podělit o pár tipů.

Strašně mě potěšilo, že některé principy, které se snažím zavést do svého šatníků zde byly uvedeny! Juj, nejsem úplný pako! Jako u všeho je nejdůležitější psychika. Nenechat se zmást reklamou. jasně, že každý chce, aby jeho firma vydělávala. A není nic špatného nakupovat v rozumné míře. Modní průmysl do nás ale valí trendy všude, kam se podíváme a myslím, že spousta lidí má problém ji odolávat. Spousta oblečení je proto koupena jen proto, že jsou zrovna “in” nebo byly za dobrou cenu. Základem udržitelného šatníku tedy je, uvědomit si, kdo jsme, co se nám líbí a když se rozhlédneme v skříni, jaký styl je “ten náš”. Chceme svým oblékáním přeci vyjadřovat svoji individualitu, ne? Když si potom ujasníme, co přesně je náš styl a líbí se nám, nebudeme zběsile “nakupovat” co je zrovna trendy a levné, ale budeme brát nákup jako investici do budoucna do našeho stylu. Mám strašnou radost, že tohle je něco, co jsem se snažila vždycky všem vysvětlit. Teď jsem ve věku, kdy se už nemusím tolik starat o to, kolik který hadr stojí, ale na střední jsem těch peněz tolik neměla a rozhodla jsem se proto kupovat hlavně neutrální a nadčasové kousky, právě proto, že vím, že se budou nosit dlouho. Třeba dneska tu v práci sedím v saku, které jsem si koupila před skoro 7 lety na gymplu.

Pár fotek mýho stylu ( už od roku 2009):

  10980713_10203701756920077_6790119080954924816_n

45162_1366710043437_525593_n

 

26882_1261889902999_6989201_n

11856388_737361283035882_430265270551776704_o

IMG_3116

 

 

 

Co mě bavilo na příručce nejvíc byl moodboard! Měli jsme si pojmenovat svůj styl a přiřadit k němu obrázky, co se nám líbí. Já ten svůj nazvala “Laidback minimalist”. Mám prostě ráda jednoduché kousky, ale nechci se cítit upjatě, takže spíš než elegantní preferuji uvolněné, občas i trochu bohémské nebo pánské kousky. Všichni se mě pořád snaží obléknout do výraznějších barev, když jsem tmavá, žejo. Ale mě to nejde. Koukáte na Dvě socky? Znáte Sophii? Tak takhle si ve výraznějších barvách připadám :D. Nechci být barevná kobyla, děkuji. Zůstanu u černé, bílé, modré, šedé a béžové.

Něco málo z moodboardu (vše via pinterest.com): 

639eb2ab4c563728c1d0b6e521a6fc22

f10c49921054de3f66a2bbeb79f0a804

leather-jacket-black-ribbed

22f7fb8bc072c4a586edfd20c21b4eda

a959eaa53077dc1dd40295e6da6aedde b4f3c2350af088bef82b89de2465a655

14

(juchů, mám doma vše, co se mi líbí)

Lidi, co pořád sledují trendy si myslí, že je vždy něco úžasného nového, co když nebudou mít, tak svět skončí. Ale ona to neni pravda, nikdy o nic nepřijdete a naopak nemusíte nic vyhazovat jen proto, že už to není v kurzu. Ono se totiž “všechno vrací”. Prošmějděte mamky nebo babičky šatník a přesvědčíte se sami. A nejen to, existuje pár kousků, který se pořád dokola točí skoro od 20 let minulého století ( tedy za chvíli sto let!).

 

Poslední krok je sestavit si šatník. Efektivní, stylový, kvalitní, udržitelný. Moje spolubydla vždycky nechápala, jakto, že mám tolik věcí a stejně nevim :D. No, bylo to asi hlavně proto, že jsem měla období, kdy se mi třeba líbil styl někoho jinýho a chtěla jsem nějaký prvky zapojit do toho svýho stylu. Většinou cikánské nebo retro kousky :D. Před časem jsem se proto rozhodla šatník projít, roztřídit a co se nehodí dát nemilosrdně pryč. Pařížanky prý mají pár základních kousků, tak proč nemůžu já! Je ale nutné zanalyzovat své aktivity a role. Miluju roztrhané jeany, moc moc. Ale překládat do parlamentu v nich bohužel jít nemůžu :(. Sestavila jsem si proto list toho, jak trávím čas a jaké oblečení na danou aktivitu potřebuji. Tadá, výsledek je seznam toho, co má obsahovat můj šatník :-). A taky vím, co mi v něm chybí, takže vždycky můžu jít za konkrétní věcí a nenakupovat slepě podle trendů. Kdo Nojo, chce to ale vůli. A blbý je, když Váš styl se prostě vždycky všude prodává :D. A bílých triček není nikdy dost. Ale když budeme rozumní, budeme nakupovat podle toho, co potřebujeme, míň často, ale zato kvalitněji, tak se třeba naše děti, vnoučata budou moci chlubit, že tohle nosila babča před 30 lety ( jako to dělám já). Rozvojový země nebudou přehlcený našim bordelem, oblečení nám bude šít míň bangladéšských dětí a třeba bude mít víc českých švadlen práci.

A co s věcma, co nechceme? Já je zkouším nejdřív prodat, ale už se to moc nechytá, protože všichni maj všeho hodně. Kamarádky dělaly votočvohoz párty, což může být fajn. Top řešení je podle mě využití na DIY projekty. Ještě, že máme potkanky! Co už se prostě nedá zachránit může sloužit jako hamak nebo pelíšek pro ně, a proto, že do jsou holky pořádně učůraný, neni jich nikdy dost :D. V poslední řadě pak sběrné kontejnery, ale o tom, kam oblečení jde a jestli je jeho zasílání třeba do rozvojových zemí dobře mám taky svoje pochybnosti, ale pokud ho nevyužijete jinak, je to furt lepší než smíšený odpad.

Je to jednoduchý, stačí si uvědomit kdo jsme a co se nám líbí. Nikdo nám pak nemůže diktovat, co je správně.

Tak a já jdu na Jeden Svět 🙂

Facebookpinterestby feather