Temnota v nás ( a kolem nás) vol. 2

Slibovala jsem článek s tematikou temnoty číslo dva. Chviličku mi trvalo, než jsem se rozhoupala k tomu, o čem bude, ale myslím, že čas vždycky nějak sám ukáže, jak se věci vyvinou. U mě se myšlenka tedy vyvinula tak, že jsem včera byla na debatě ve škole a pak se trochu zakecala se spolužákem. Bavili jsme se o tom, jaký má kdo rád kytky ( chápejte, co má koupit holce) a já řekla, že lilie. Podle něj jsou tajemný, ale podle mě taky symbol nevinnosti. Asi proto se mi tak líbí, když jsem nikdy žádný neviňátko nebyla. Pak mi říkal, že na mé tajemnosti je něco znepokojujícího, že vypadám, jako že mě něco trápí. Hlavou mi prolítlo, jak jsem zrovna dva dny předtím doma opěvovala, jak jsem teď strašně šťastná, že dělám samý věci, co mě baví, jak se těším na Bali a podobně. Ale hoch měl asi trochu pravdu. Přemýšlím teď často nad tím, proč se mi opakují v životě neustále nějaké vzorce problémů. No a prý je první krok k vyřešení problémů připustit si, že je máte. A já asi stále pracuji na dostatečné důvěře sama v sebe, ačkoli se to za dobu  existence tohoto blogu značně zlepšilo. Projevuje se to hlavně tak, že jsem závislá na shromažďování hezkých věcí, tedy jejich nakupování, vyměňování, dědění od babiček a tak. Asi jsem vždycky myslela, že s lepšími věcmi budu lepší, ale kupodivu vždycky někde sem, vidím někoho krásného nebo žijícího v něčem krásném a pochybuji o sobě. Ale to je asi známka závislosti, nikdy nebudu mít dost, nikdy se nebudu cítit dost, ať už budu mít cokoli. A to je to, co se musí změnit.

Dneska jsem shodou okolností narazila na článek o závislostech. V sedmdesátých letech dělali experiment s potkánkama. Do té doby standardní experimenty probíhali tak, že potkan žil v kleci, kde měl na výběr ze dvou napáječek – s vodou a se směsí vody a kokainu. No a postupně se stal komplet závislý na kokainu a zemřel. Profesor psychologie ve Vancouveru jménem Bruce Alexander si ale všiml na tomto experimentu něčeho podivného. Potkani byli sami. Vybudoval jim proto mega luxusní klec s prolézačkami, míčky a dal jim do klece kamarády. No a kupodivu, všichni potkani se kokainové misce vyhýbali a i potkani, kteří byli dříve izolovaní a vyvinula se u nich závislost se po čase ze závislosti dostali. Bylo to tedy dáno prostředím, ale co nejvíc, bylo to dáno osamělostí.

fullsizerender

Myslím, že to je důvod toho, že má spousta z nás okolo a v sobě je proto, že jsme osamělí a snažili jsme se tu naší osamělou díru vyplnit něčím jiným. A ta osamělost nemusí nutně být o tom, že nemáte nikoho kolem sebe. Třeba já mám úžasnou rodinu a přátele. Ale žijeme ve společnosti, kdy se třeba za něco stydíme, protože nás učili, že se to nemá, nedělá, nemělo by nás to trápit, a tak to dusíme v sobě. Časem třeba i zapomeneme, že tohohle schovaného démona v sobě máme, ale naše chování se od něj odvíjí. A tu naší díru si vyplňujeme něčím jiným. Závislostí. Některý případy závislostí na drogách, alkoholu. Co je méně vidět je závislost na konzumu. Myslíme si, že tahle věc a tamto oblečení nás udělá lepší. Někteří jsou závislí na dobrodružství, což taky není dobře, ačkoli se dobrodružství může zdát jako fajn věc. Nicméně jakákoli závislost není fajn. A proč jsme takhle hromadně závislí? Žijeme v době osamění. Ano, máme internet a všechny prostředky se rádoby spojit. Ale neříkejte, že se občas necítíte osamoceni, pod nátlakem být jiný, lepší.  Vytvořili prostředí a kulturu, která nás od možností sblížení odřezává a místo nich nám nabízí jen parodii v podobě Internetu. Nárůst problému závislosti je příznakem hlubší nemoci našeho způsobu života – toho, že neustále zaměřujeme zrak jen na další a další blýskavé objekty, které bychom si měli koupit, místo abychom si všímali lidských bytostí kolem sebe.Profesor Peter Cohen říká, že lidé mají hlubokou potřebu navazovat vztahy a vytvářet citová spojení. Tak v životě dosahujeme uspokojení. Jestliže se nedokážeme propojit jeden s druhým, spojíme se s jakoukoli náhražkou, která je po ruce. Třeba vidina toho, že budeme vypadat jako holky z plakátů, bydlet v úžasném baráku nebo vidina rulety či alkoholu. Podle Cohena bychom měli úplně přestat hovořit o závislosti a říkat tomu spíše ‘vazba.’ Člověk závislý na heroinu si vytvořil vazbu s heroinem, protože nebyl schopen spojit se plně s ničím jiným.

Jasně, teď to vypadá jako nějaký rádoby spirituální blábol, že závislost přeci vždycky způsobuje nějaká chemikálie, na kterou si naše tělo vytvoří návyk, ne nějaký nedostatek vazeb. Ale mám dva příklady, proč by to tak fakt nemuselo být. Jak to, že lidi po odchodu z nemocnice, kde je napichovali morfinem, což je vlastně droga, na něj pak nejsou závislí? Protože se vrátili do hezký klece. A proč se v Portugalsku podařilo snížit míru závislých na heroinu tím, že se místo jejich “lovem” zaměřili na  jejich vrácení zpátky do společnosti a dekriminalizovali všechny drogy? Podle mě to nejsou náhody. Jako ty pokusné myšky taky potřebujeme fajn klec a hlavně, potřebujeme citové vazby, místo drog. Proto si myslím, že nejdůležitější krok na vyřešení svých démonů, vnitřních i vnějších ( a to neříkám jejich zbavení, protože lepší než je naoko odstranit je naučit se s nimi pracovat) je svěřit a mýt smečku svých blízkých. To byl asi můj největší trabl. Bála jsem se říkat, co mě trápí, že si nepřijdu hezká, že mě někdo shazuje. Kdybych to byla bývala jako teenager někomu řekla, že jsem mohla žít X let hezky v klidu. Kdybych si byla vytvořila sečku opravdu blízkých, upřímných přátel. Nemusela jsem zabřednout do závislosti na konzumu, co mě má udělat lepší :-). Potřebujeme vazbu, potřebujeme opravdové přátele. Ne ty, co jsou cool, co jsou bohatí, styloví. Ale ty, se kterými můžeme být sami sebou, poradí nám a nemusíme se bát se svěřit. Prostě potřebujeme lidi a potřebujeme vazby. Nestelte svým démonům uvnitř Vás, svěřte se, kdo si stele ve vaší hlavě a pak se svojí tlupou na démonky zapomeňte při aktivitách, co máte rádi nebo při společným řešení problémů.

A tak se tedy učím, že nebudu lepší s další novou, jinou, bílou košilí a asi přežiji, když dovolím mamce, ať mi dá pusu. Že lidi, co mě mají rádi, mě budou mít rádi i bez té košile a i když se jim svěřím, že mě trápí, že neumím moc šetřit tak, jak bych chtěla a občas mě nebaví uklízet :-D. A s takovými lidmi budu trávit čas, ne v obchoďáku nebo na internetu. Protože jak už řekli v jednom chytrém filmu – “Happiness is only real when shared”

fullsizerender-1

 se slečnou Lily!

 

Facebookpinterestby feather

Clean your home, clean your mind.

I am aware of the fact that I have been writing almost about everything that came to my mind and forgot a little bit, that this blog is supposed to be mainly about MINIMALISM. It means that now I will switch to a bit less thoughtful sentences and more practical advises on how to by satisfied with less.

My by big project lately was to get rid of the un-useful things I have at home. Does it happen to you as well that when you wake up and see all the mess around you, you get tired again immediately? Seriously, the piles of stuff everywhere make me super tired. More tired then I always am ( and I really do not know how come I could be even MORE tired). I decided that I do not want to live on a dump. And to be clear, our house is always very tidy, I just hate, hate, hate how many things we, as people in people in general, have. I thought that the things I buy should serve me, not the other way. 

Luckily for me, my colleague told me about Marie Kondo. I know she has been around in a media for a while now, but still good that I discovered her NOW than NEVER. Her, let’s say “ideology” is that you keep just the things that ” spark joy”. I believe many of you will understand me when I say that I have many flowery dress I got as a gift and I will most probably never wear them but it feel kind of bad to give them away because it was a gift. So they are just burden and not joyful at all. I went through majority of my stuff and “checked” whether it brings joy  or not. I am amazed by the outcome :). Now I have nicely organized drawers, closet and I am slowly cleaning up miscellaneous stuff  as promo gifts and so on. I am aware of the questions like ” But if I need it, does it spark joy?”and similar ones. The answer is YES, joy is not just about whether you like the thing or not. Do you like how this thing works? Yes? Keep it. Is it a good basic t-shirt to combine with your skirt and you like that outfit? Keep it. But no excuses. Be honest with yourself, in the end you do not do it for anyone else that you 🙂

 

dba706612240df7ebdfd615bcfc22ac9

My pinterest inspiration and goals:) via : pinterest.com

b0062d6635400ffbc49d44326fdd3ff5

Unfortunately for me, fortunately for nature, I am very empathetic person and I overflow with compassion for this planet and others ( sometimes that much that it can be classified as madness :D), so the stuff I discarded did not go to the trash bin but is safely kept in our basement for now, waiting for the interested persons to pick it up. I am very happy that Charlie taught me to try to utilize every single thing and minimize the trash. It means that I have 3 group of things as outcome of my cleaning – 1) the ones that spark joy and I keep them, love them, are part of me and my style 2) thing I do not like very much because they kind of do not fit into my life but otherwise are fine, wherefore I thanked them for their service, took photos of them and placed them to vinted.cz as well as  invited my family for small “second hand” session. Finally 3) the thing that should go right in a trash bin but since we have ratties, I decided to use the devastated clothes and fabrics as a material for cage decoration and homes.

IMG_2573

My bedroom when I lived by myself.

IMG_4247

Favorite spot – ratties corner 🙂

IMG_3774

For the love of wood. We have almost everywhere just wood or bamboo 🙂

It takes time but trust me, in housing as well as in everything else, less is better. You are not distracted by chaos when trying to study, structure brings peace to your mind and once you organize it properly, cleaning takes less time since you just maintain the order instead of balancing chaos. And  of course  try to have less but of a good quality, since you want the thing you have to be part of you and your life :).

So to summarize it – Keep only what bring you joy, repurpose the discarded things, choose good things for your life. Less is more!

Facebookpinterestby feather

Potkaní omalovánka

Už dloooouho, dlooouho jsem si chtěla splnit sen – mít tetování. Ačkoli se to v dnešní době už mění, často, především u lidí mimo Prahu nebo ze starší generace cítím, že je pro ně tetování jako stigma.  Myslí si, že si ho dávají nevyrovnaní lidé, kteří hledají cestu, jak být zajímavý.  Já si osobně nemyslím, že bych tetovačkou chtěla být zajímavá, ale kdo by Vám to přiznal, kdyby to bylo jinak :). Chtěla jsem si udělat památku, na kterou bud moct stará koukat a připomínat si něco, pro mě významnýho,  i až vzpomínky vyblednou a čas pomine. Nakonec jsem se rozhodla pro tetování krysy/potkana.

     KH1_3364b

Věřím, že pro spoustu mých známých jsem s těma potkanama vtipná. Pro někoho možná i trapná, ale zas tak mě to neštve :). Můj konkrétní obrázek má 4 významy, takže nebylo pochyb, že je to ” to pravé” 🙂

Asi hlavní z důvodů pro mě je psychická podpora, kterou mi potkyšové poskytli, když jsem to potřebovala. Jak už víte, v prosinci mi zjistili sklerózu a ačkoli mi byly všichni doma velkou oporou, bylo na spoustě lidí vidět, jak se jim hlavou promítají nejrůznější scénáře mý budoucnosti. A co si budeme povídat, spíš obavy z těch horších scénářů. Někde uvnitř jsem cítila, že musím lidi kolem, i sama sebe přesvědčit, že všechno zvládnu v pohodě. Byla to jenom Julča, kterou jsme v tý době měli jako jedinou, která mě vždycky dokázala hodit úplně do pohody. Bylo vidět, že jí je to úplně jedno. Spinkala se mnou, pořád se ke mě tulila a ačkoli Káju zlobila a uličničila s ním, ke mě se vždycky jenom tulila a byla hodná. A i teď, když už máme celou smečku, vždycky když mě něco štve nebo nemám úplně nejsluníčkovější náladu, holky mi vždycky pomůžou.

To mě přivádí k druhýmu důvodu, proč potkan. Žijeme jen chvilku. Život tehle malých potvůrek je jen zlomek z toho, co žijeme my, ale náš lidský čas taky neni nekonečný. Vzpomeňte si, kdy jste si naposledy řekli, jak to letí. A to ani nemluvím o tom, že nikdy nevíme, která vteřina je naše poslední, jestli to není zrovna ta následující. Holky mi tohle neustále připomínají, protože jsme si je strašně oblíbili, ale dva až tři roky, co žijou, utečou jako voda. Chceme si jich proto co nejvíc užít a dát jim hezký život. A sobě bychom ho měli dát taky! Taky letí a proklouzává mezi prsty.

“Ty jsi špinavá krysa. Tobě bych nevěřil ani slovo!”….. a podobný projevy známe a máme spjatý s krysama a potkanama. V očích společnosti jsou to mazaný zvířata, který si umí se vším poradit, přemnožují se, všechno zničí, jsou špinavý, přinesli mor a tak dál. Když je ale člověk pozná blíž zjistí, kolik z těch mýtů je lež. Některý jsou opravdu čistotný, jsou loajální, společenský, celkem i vystrašný z neznámýho a hlavně ultra roztomilý. No a nestalo se Vám, že jste měli podobnou představu o jiných etnikách, vyznáních,rasách? Některý krysy mohou být opravdu “krysí”, ale myslím, že stojí za to odhodit předsudky a jít si vyzkoušet na vlastní kůži, jaká ta krysa ve skutečnosti je. Ať už mluvíme o potkanovi, Romovi, muslimovi, punkáči, homosexuálovi nebo komukoli jiném, kdo je ve společnosti “nevhodný”.

No a poslední význam obrázek dostal, až po jeho dokončení. Původně jsem chtěla roztomilou zívající myšku, co jsem si navrhla. Ale Filip z Tribo Tattoo mi vytvořil aktuální podobu a myslím, že se ke mě hodí víc. Někomu připadá drsná, podle mojí mamky je to myš, co je světem otřelá a co si se vším poradí. Nevím, jestli taková fakt jsem, ale moc ráda bych byla. Tak mám aspoň připomínku toho, že se ze všeho nechci podělat, přímo na svým těle.

KH1_3593rea

A tady je naše smečka ( akorát Sayuri je někde ve vlasech a na rameni je ségry Moana):

KH1_3217-copy

Julie – první potkánek, co jsme dostali “za promoci”. No jo, někdo dostane auto, někdo byt a my potkánka. Ale je skvělá, strašně vstřícná a starostlivá i k dalším holkám. Momentálně jí řikáme Gandalf, protože je to typ husky, což znamená, že pořád světlá, je největší a za zadkem má pořád malý černý hobity 😀

12688139_10205692022235466_151518350409712730_n

Rozárka – Náš Mickey Mouse. Typická tichá voda. Nejdřív byla strašně spící a tulící, ale když něco provede, tak to stojí za to. Taky je to největší skokan, co se ničeho, na rozdíl od plašana Julči, nebojí.

KH1_3332b

Lily a Sayuri – Naše nový přírůstky z takzvaných “Bažin”. Jsou to tuťíci. Lily je větší, správně “kanálová” a pořádný žrout. Při jejich parodování vždycky říkáme ” No no, I am not fat, I am just big boned”. Jako Cartman ze Southparku. Ale je hodná, akční a zvědavá. Sayuri je největší mazlíček. Pořád ještě malinká, strašně jemná a kontaktní. Zatím co, všechny ostatní se rvou o jídlo, ona vždycky přijde a nonšalantně si ho vezme a odnese.

KH1_3331b

Fotky všech potkánků vis karelhavlik.cz

IMG_3993

…. až na tuhle mojí mazanici 🙂

No nechtěli byste jejich obrázky mít po celým těle, abyste na taková stvoření nikdy nezapomněli? 😀

Facebookpinterestby feather