Circle of Life

Jedna z věcí co mě zajímá a vždycky zajímala, jsou věci uvnitř nás, se kterými se snažíme pracovat a taky to vše velké mimo nás, co nemůžeme pochopit. Asi proto mám tak ráda vesmír, jsem tak citlivá k životu…. no a jsem  tak citlivá obecně. Tečka. Pamatuji si, když mi bylo asi pět nebo šest let a já si najednou uvědomila, že jsem, že existuji. Jak se to vůbec stalo. Biologicky to je jasný, ale jak to, že jsem to zrovna já  a nemůžu se vidět atd atd. Druhá myšlenka v vzápětí byla uvědomění si, že tady asi nebudu pořád. Nebudu vám lhát, strašně jsem se toho lekla. Jaký to vlastně je “nebýt”. No co Vám budu povídat, od té doby mám s konečností věcí strašný problém. Ať už se jedná o konec nějaké etapy jako školní docházka, práce nebo nedejbože vztahy. Jak může něco být a najednou nebýt. A strach ze smrti, o tom snad ani nemusím mluvit.

Včera jsem však objevila naprosto dokonalý seriál/dokument a hlavní aktér je tam můj milovaný Morgan Freeman. Jmenuje se The Story of God a porovnává v něm různá náboženství spolu s psychologií, biologií, astronomií. Nejlepší díl byl podle mého o posmrtném životě a pak taky o stvoření. Nebudu popisovat, co přesně v něm je, že ta která víra a věda říká, ale řeknu Vám, strašně mi pomohl. On ten věk 27 je prostě “nějakej divnej”. Vůbec se těm všem hercům a zpěvákům nedivím. Moje psychika byla posledních pár měsíců úplně tragická od naprostého vyhoření z toho, že se člověk pořád jen snaží a nikam ten život nevede, k tomu, že ležíte doma svítí sluníčko a vy byste prostě nevyměnili ani nejmenší detail toho, jak to teď je. Nejvíc ze všeho jsem asi byla unavená z toho, jak ten život letí, za chvíli třicet, děti ještě nemám, školu ještě nemám, nikdo si mě ještě nevzal :D. Teď už tedy školu mám a pomalu si ze svého seznamu úkolů odškrtávám. Ale to uvědomění si koloběhu života, to ještě chvíli potrvá.

Co jsem si ale po pár dílech odnesla a vlastně cítím, že jsem ten pocit vždycky někde v sobě měla, je to, že za a) většina náboženství říká to samé, jen jsou všichni vysazení na rýpání v detailech a b) nic nikdy nekončí – kupodivu i vatikánský kardinál co má “na starosti” vědu tvrdí, že vznik a zánik se ve vesmíru pořád dějí, že neexistuje, ve vesmírném měřítku, božím měřítku, definitivní konec. A možná i vědecky potvrdili existenci duše, ačkoli vůči tomu bych byla trochu skeptická. Ono je pro nás lidi možná jednodušší představit si vše konečné. Definitivní. Protože občas je ten život, práce, úkol, který zrovna máme, docela úmorný. Nicméně ta logika kruhu/cyklu prostě dává smysl. Země se točí, pořád okolo své osy, kolo Slunce. Kdyby se zastavila, tak by to byl  konec její fyzické existence, ale zase pak by z ní meteority mohly přispět ke vzniku života jinde, jako to bylo právě tehdy, když ta naše matinka vznikala. Neexistuje tedy konec, existuje jen změna. Prý když se všichni báli konce májského kalendáře, Májové tím nemysleli konec všeho, ale přechod do jiného cyklu.

asi příští tetování :))

Nevím jak u Vás, ale mě tahle logika fakt uklidňuje. Že nikdy nic nekončí, jen se to mění. Předchozí životní etapy se mění ve zkušenosti, lásky se mění ve vzpomínky a život se mění zase v život. Jako to poslední zní strašně deep, ale třeba ropa, no to je prostě život rozložený život před miliony let. No a teď nám dodává šťávu na cesty kolem světa i do obchoďáku ve vedlejším městě. Jejich život, který skončil, pohání náš život. Stejně tak jako dává sílu rostlinám v zemi, jiným živočichům. V duchovní rovině pak bytosti, které byly důležité v naší cestě žijí dál v nás a ovlivňují nás i když už nejsou. Fyzicky určitě taky přispívají do ekosystému, ačkoli to už je trochu morbidnější a nechci v tom moc šťourat, jak to přesně funguje. Já se třeba nechám jednou pohřbít do stromu, aby ze mě mohlo něco vyrůst.

Krom uklidnění, že nic nikdy nekončí to ve mě také vyvolává značnou dávku motivace, že nic není zbytečné, protože to, co udělám nebo změním dneska, se snad jednou někde odrazí. A té vděčnost. Za všechno, co mě potkalo, ovlivnilo, za všechny, co prošli mým životem. Nevím Vám tedy, asi budu pořád stejně přecitlivělá, co si budeme nalhávat, ale možná je ten můj vnitřní klid zas o trochu blíž 🙂

A tady střípků z našeho koloběhu života posledních měsíců.

medvídek Lily, ale už s námi bohužel není.

Katedrála v Liverpoolu, jedna z nejvyšších na světě

Výlet do Maroka v dubnu.

Rubinka byla moje největší pomocnice při psaní diplomky

zato Julča jen slízla smetanu a pózovala s hotovým výtvorem

Facebookpinterestby feather

Frusack stories

Léto nám oficiálně trvá týden, ale já nevím jak vy, za oknem vidím podzim :). Od posledního postu jsem odevzdala diplomku a už mám více méně hotovo. V září už snad budu oficiální magor. V některých ohledech už ale magor dávno jsem. V první řadě okolo zvířat. Odešla mi krom Lilinky ještě Rubynka aka Unicorn. Od minulého týdne ale máme 4 nové fazole. Říkáme jim fazole, protože čerstvě po narození tak opravdu vypadají, ačkoli nebojte, brali jsme si je už po měsíci a kousek života. V naší smečce je tedy nyní nově Momo, Freya, Pipit a Zassa aka Zuzanka. Holek mám tedy 8, ačkoli Julinka a Sayuri už jsou starší. S těmi všemi aférami ohledně týraných zvířat a chovu slepic jsem, řekla bych, ještě striktnější v tom co a kde jím a asi o tom budu více psát.

Druhá má nová vášeň je boj s plasty a plýtváním. Zdá se to jako dvě odlišné věci, ale nope. Plas o sobě není špatný, situace se zvrhla, protože jsme líní a bereme si na každou kravinu nový pytlík. nevím vůbec, jak se to stalo, že mě to osobně začalo úplně strašně vytáčet. Nicméně k svátku jsem tedy dostala nové koše na tříděný odpad (yay!) a pak jsem si udělala radost a koupila Frusack.

Kamarád furt nemohl pochopit, jak můžu chtít pytlík na pečivo, ovoce atd., který v přepočtu stojí stovku! Když jsem si ho pořídila, tak jsem hned příteli musela dát do práce svačinu v onom zázračném, rozložitelném pytlíku, aby se na něj podíval a od té doby začaly naše #frusackstories. každý den mu posílám, co jsme já a frusack zažili :D. Krom toho, že je průhledný a tudíž prodavačky vidí, co jsem si do něj naházela, tak je taky kompostovatelný, jelikož je z kukuřičného škrobu. Plus je super icebreaker na seznamování se :D. A to je důležitý, moji single kamarádi. Vždycky když někam jdu a řeknu, že to nechci do pytlíku/sáčku/krabičky, ale sem ( a ukážu frusack), hned se na mě všichni od prodavačky, přes další lidi ve frontě po ochranku v obchodě, usmívají, dávají se do řeči a prostě svět s ním bude čistší a ještě si budou lidi bližší :D. Jasně, kamarád Zdeno to zazdil tím, že jako úplně vidí tu balící hlášku ” Dobrý den, 15 deka poličanu a prosím tady mi to dejte do mého frusacku” 😀 ale jako jo! A nemusí chtít sbalit nutně paní v lahůdkách, může to být třeba slečna na brigádě ( o tom něco víme, viď Šáry). Úplně vidím, jak to může stejně fungovat s kovovým nebo bambusovým brčkem na barmana :D. ” Dám si jedno Cuba Libre, a bez brčka, fešáku, mám svoje” Prostě ideál. Snad to teda nebude číst Matěj, já nemám žádný úmysly s tím brčkem, co tak chci, neboj 🙂

A jako jo, stejně poslouží i ušitý pytlík z babčiných záclon, jak navrhla kamarádka. Určitě, je to taky ekologický a když to někdo jedou náhodou vyhodí, tak látka se ( pokud není 100% polyplast) taky jednoho dne rozloží. Já ale žádnou zbytnou látku nemám, s tou si poradí potkaní holky. A nápad, který je ještě k tomu z český hlavy, se mi strašně líbí. Pokud tedy taky máte frusack, budu ráda za jakékoli vaše #frusackstories. 

Takhle krásně vypadá v krabičce <3

 

Barevné krásky

S myší kamarádkou.

Facebookpinterestby feather

Mrtvo na netu, živo v životě a zas nějaký Adri kecy :))

Po nějaké době se opět hlásím :). Ahoj, ahoj. Možná jste si někteří všimli, že můj internetový život tak nějak upadl, ale určitě to není tím, že by ten reálný upadl. Spíš naopak. Dělo se od ledna, co jsem se naposledy ozvala, strašně moc negativních, ale zároveň milion krásných věcí. Veškerý čas jsem věnovala především konečně uzavření jedné dlouhé ( delší než jsem kdy plánovala) kapitoly mého života. Yep, chci už uzavřít tu studentskou, když už 4 roky pracuji. Celé dny teď tedy píšu a starám se o myšáky se kterými se ten náš společný čas už taky krátí protože už jim je většinově přes 2 roky, Lilinka už dokonce před měsícem šla za ten údajný Duhový most. Stihli jsme ale Maroko a Liverpool a snad nás zase něco brzy čeká. No a vy jste mi chyběli, těch Vás pár, co mě čte :).

Čím víc mě ten reálný, lidský život a jeho starosti a radosti, konce a začátky, potkává, tím víc se snažím si uvědomit, co je v životě důležité. Může to být pochopitelně pro každého jiné, ale já se opravdu stále víc odpoutávám od touhy po materiálních věcech a zároveň mi dochází,  jak moc potřebuji utíkat do přírody. Taky to je hodně tím, že studuji války a zbraně, takže zhnusení nad lidstvem je často …. no úplně katastrofální. Ale zase nebudeme úplně pesimističtí, žejo 🙂 Tahle epizoda od ledna do května mě, troufnu si říct, naučila pár věcí, tak bych se o ně s Vámi chtěla podělit.

  • Každý má svou cestu  Víte co, je mi 27, podle rodiny v Palestině už bych měla mít rodinu, děti a hotovou školu. Ale nemám. Místo toho mám dobrou práci. Cestuji. Dobrovolničím a mám zvířátka. Některé kamarádky jsou smutné že jsou ještě pořád samy……ehm, víme o kom mluvím :-P. Ale víte co? Rowlingová byla úplně švorc do 32 let, pak napsala Harryho a teď je z ní jedna z nejúspěšnějších ženských autorek v historii. Můj oblíbený kosmonaut Chris Hadfield musel po jedné škole studovat dál a dál, létat jako pilot, bydlet se třemi dětmi po základnách, než si konečně splnil sen a letěl do vesmíru. A pak znovu a znovu. A moje ségra se zas chtěla po maturitě hned vdávat a mít děti, no a tak to tak udělala. Nikdo Vám nemůže říkat, co je správně a co je špatně ve vašem životě. Musím přiznat že mě strašně štve lidská lenost, ale jestli jste líní a nestěžujete si na svět, tak oukej. Jestli se Vám furt něco nezdá a přitom nezvednete zadek a nesnažíte se něco udělat, pak alespoň podle mě nemáte nárok si stěžovat. Nikdo by Vám neměl diktovat jak chcete žít, ale zároveň nečekejte, že za Vás život někdo jiný vyřeší. Jo a k tomuhle jsem dospěla, když jsem se nervovala že to magistra třeba nestihnu a budu mít úžasný, světoborný titul až ve 28. No pak se zas ozvala moje kámoška skleroza, abych si teda řekla “okej Adri, snaž se, ale když to nevyjde teď, tak no a co?” 
  • Věci mají svůj čas – Tenhle bod se vlastně pojí s předchozím, každý jde po té své pěšince, která je určená jen pro něj a různý plody života prostě přijdou, když je ten správný čas. Já se furt cítím ve spěchu. Ať už je škola ready, abych třeba já nevím, mohla mít děti, ať je nemám až třeba budu jednou na vozíku nebo někde. Taky slýchám, kdy budu mít dobrou práci, kdy najdu chlapa/holku. Já prostě věřím, že když se snažíme, tak ty věci přijdou. A v tu správnou chvíli. Před 4 lety jsem chtěla změnit oblast zájmu, protože se mi vidina korporátu prostě nelíbila. V té době jsem u školy pracovala v jednom hotelu. Zrovna jsem myla podlahu, když mi volali, že jsem dostala práci na velvyslanectví. No a pak se to všechno změnilo. Po ekonomce jsem šla na mezinárodní vztahy a bezpečnost, protože jsem na ně už konečně měla peníze ( ačkoli hlavní důvod byl ten, že jsem potřebovala školu, kam můžu méně hodit). Tahle práce mi dala vztahy, peníze, možnost cestovat a jasně, že to trvalo, ale přišla. Dala mi i jiný věci, ale to je ještě brzy soudit 😛

 

  • Život je moc krátký – jasně, teď to vypadá jako, že si protiřečím, ale nope. Podle mě je život moc krátký na to, abych ho zaplňovala blbostmi jako jestli je tohle tričko hezčí než tohle. Nebo na to abych si říkala, že se budu mít fajn až budu mít svůj byt, dům pozemek nebo nevím. Já se můžu mít fajn hned. Protože k fajn životu nepotřebuji vlastnit vlastně vůbec nic. Vždyť ani ten život nevlastním. Když se někdo tam nahoře rozhodne, tak už zítra nebudu.

 

  • Jsem součást celku – Znáte Motýlí efekt? Jako ten film byl extrém, ale jo. To co dělám, jak se chovám ovlivňuje věci a lidi v mém okolí. Proto aspoň trocha zodpovědnosti a ohleduplnosti je fajn. Však řidiči, Vám to nemusím povídat, jedna chyba z nepozornosti a můžete někomu zničit svět. nebo on Vám.  A víte co? Stejný to je, podle mého, s tím, co jíte, co vyhazujete a co komu řeknete. Lidi si ty věci mohou nést dlouho, celý život. Jen teda doufám, že synovci jednou dojde, že opravdu nejsem mořská víla a nebude z toho mít trauma 😀

No a nejdůležitější je HLAVNĚ NEPANIKAŘ! Ale to už můžeme vědět s tý příručky jak stopovat po vesmíru 🙂

(https://cs.wikipedia.org/wiki/Stopa%C5%99%C5%AFv_pr%C5%AFvodce_po_Galaxii)

 

Tak Báááái a já jdu psát! Držte mi palce :))

A tady videjko:

Facebookpinterestby feather

Simple path

Často přemýšlím, o co se vlastně na téhle stránce snažím. Proč si sem píšu. A pak se podívám na svůj život, jak když se chce, tak jde všechno jednoduše a člověk ve výsledku ani nic nepotřebuje. A tak tedy dneska o tom, co je pro mě jednoduchý život. Že je prostě a jednoduše o lásce.

Zní to jako slaďárna, ale není……Ačkoli vlastně i je. Lidi mají často takovou představu, že minimalismus je o tom, mít toho co nejméně. Já to beru tak, že nechci ve svém životě nic, k čemu nemám vztah. Není to tedy o tom mít co nejmíň, ale mít v životě to, bez čeho by ten život nebyl ono. Víte, od lidí až po věci. A investovat do toho, co mám ráda. A vážit si toho. Já tedy nemůžu říct, že bych měla oněch “minimalistických” 34 základních kousků, na druhou stranu vím, že jsem na úrovni, kdy mám vše co chci a potřebuji. Bude toho víc, protože mám dva styly – pracovní a “casual”. To víte, do práce nemůžu nosit trička Star Wars ( ačkoli dneska ho zrovna mám, je casual Friday, yay :D). Ale už jsem si třeba 3 měsíce žádný nový hadr nekoupila :D. Stejně tak nemám televizi, protože ji nepotřebuji a prostě k tupýmu čumění na to, co zrovna hraje nemám vztah, ale do počítače jsem klidně trošku investovala, protože ho chci mít co nejdýl to půjde. Doma mám všechno bílo-šedo-černo-modrý, protože se mi to tak prostě líbí, mám ráda věci jednoduchý, ale i kreativní. Jenže kreativita není jen o barvě, alespoň podle mě.

Nicméně nechci psát jen o materiálnu :). Každý má k věcem jiný vztah, třeba moje mamka sbírá vše retro a má tedy doma takové menší vetešnictví, ale zase myslím, že opravdu každou z těch věcí má ráda. Líbí se mi zkoumat lidi a jejich sny a cíle. Včera jsme se doma bavili o lidech a ” smyslu života”. Máte smysl života? Existuje smysl života? Kdyby přeci existoval nějaký univerzální, tak ho mají všechny bytosti a tak jsme došli k závěru, že smyslem života bude asi život sám. Ne hon za něčím. Penězi, kariérou, vidět víc zemí, mít lepší auto atd. Nepřijde mi totiž, že by se třeba zvířata za něčím takovým hodila a také mi přijde, že ti, co toho nejvíce dokázali se také méně zaobírali těmito věcmi. Co je v tomto, podle mého cílem i nástrojem, je právě LÁSKA. Což je v jistém ohledu i sobecký nástroj, ale ve většině případů slouží dobru, pokud je ve své čisté formě. Když budeme milovat život, budeme milovat lidi, zvířata, naši planetu. Povede nás to k tomu nevidět lidi podle barvy, věku, víry. Nevidět přírodu a zvířata jako něco, co je tady v prvé řadě k našemu užitku nebo dokonce ničení. Nevidět zábavu jen v tom, jít do kina ( a bacha, to říká mega sci-fi milovník), opít se atd. Může to být čistě jen o tom hezky si popovídat, přečíst si fajn knihu. Ale ano, může to být i o bláznivinách, pokud po nich opravdu toužíte. Já tady vlastně nechci kázat ( joo, vim že to furt dělám, hlavně doma :-D) ale tak nějak jsem objevila, že nejdůležitější je mít radost ze života tak, jak je a to prostě nejde bez lásky. Univerzální lásky, nejen té milenecké. Když se ta láska ke všemu dohromady totiž spojí, tak je to pak jednoduchý žít jednoduše :D. Univerzální láska totiž neni o chtíči a lpění. To je vlastně marnivost 🙂

Jestli je něco, čeho chci v životě víc, tak takových těch dětských chvilek, kdy tancujete v dešti, házíte žabky na rybníku, učíte se poprvé něco nového, objevujete něco nového, lezete po stromě. A víc přírody! To dělá život hezčí, ne víc peněz a kravin <3

Facebookpinterestby feather

Klidně budu zelená….. hlavně ne plastová

Minule jsem Vám psala, jak prostě už neumím jíst maso, protože si prostě vždycky uvědomím, že šlo o živou bytost a že je to vlastně fajn, protože tím pomáháme i té naší Zemi. Nad tou krásnou modro-zelenou bych se chtěla pozastavit i dneska. Dennodenně totiž na sociálních sítích sleduji, jaký odporný dopad na ni my lidi máme. V kombinaci s tím, že tento semestr studuji hodně bezpečnost mi je z nás lidí opravdu smutno a občas si i řeknu, že je škoda, že jsme nezůstali úplně debilní někde na stromech. Alespoň jsme neměli ty naše touhy – hromadit, chtít víc a lepší, být lepší než druhý.

Musím přiznat, že v poslední době mě to, jak žít v souladu s přírodou zajímá víc, než ty lidské světové konflikty, protože za ty si většinou všechny strany můžou do jisté míry sami.Ale sorry jako :-P, příroda nám nic neudělala. Nebudu to nazývat ekologie, nechci se řadit do nějaké škatulky a myslím si, že to právě není o té škatulce, ale o tom mít otevřené srdce a nebýt líný. Ta lenost je tam hodně důležitá. A ego. Nebýt pán tvorstva.

Jasný, řeknete si, proč mě to má zajímat, po mě ať přijde potopa, ale věděli jste třeba, že v Pacifiku je halda odpadků velká jako Francie? Francie! Jako seriously.Tady níž přikládám kratší video.

A víte, co je nejvíc pokrytecký? Že často letíme do nějaké tropické země a jsme naštvaní, že jsme zaplatili triliony a tam v moři plave takový hnus. Bylo mi tak strašně líto, že jsem přijela na Jávu a nádherná pláž, kde jsme byli byla po bouři plná odpadků. Hlavně mě to mrzelo, protože jsem chtěla, ať má Šárka krásnou dovolenou. Naštěstí Šárka neni blbá. Jiní si totiž řeknou, že je to hnusná země, že už tam nepojedou a život jde dál. Ale pozastavíme se nad tím, že taky spolutvoříme ten hnus?

Tahle nádhera byla jeden den plná odpadků. Není to škoda? Polevém boku jsou ještě zbytky vidět.

Ovšem, populace jako ta naše nemá v porovnání s takovou Čínou, Indií, Indonesií skoro žádný dopad, ale to by si pak mohl každý říct, že je to vlastně úplně jedno. A vzhledem k tomu, že letos vyprodukujeme 300 milionů tun odpadků, pak pak zase a zase, tak naše vnoučata asi budou chodit v haldách bordelu ( vidět jste teď někdo Ragnarok? Pokud jo tak víte jako to může vypadat).

Chvíli nekoukejte na Thora 🙂

No, ale vote, pasty jsou taky v našem oblečení ( o oblečení asi příště :)), pracích prášcích, zubních pastách. Všude plasty prostě. ACh jo. Plast sám o sobě není zlý. Já myslím, že člověk, kdo ho vynalezl si řekl “yes” teď můžeme mít hrnek po generace a on se nerozbije. Igelitka se dá používat furt dokola. Tak proč sakra néé? Proč tedy ty plasty nepoužíváme pořád dokola? Ona to je ale PRÁCE nosit si tašku z domova, lahev z domova a v ní čistou vodu, kterou tady všichni máme, žejo :-P. Ok, plast sám o sobě uvolňuje mikročástečky,  který jsou taky trabl, ale když už nic jiného, nosit stejnou lahev, i z plastu, stejnou krabičku, z plastu, je pokrok. Ale já si myslim, že o to přesně jde. Práce navíc. Jsme moc líní, žejo. Už máme obchody typu Bezobalu, kde si člověk může nabrat co potřebuje do vlastní nádoby, ale to bysme si ji museli donést. A v tom je ten háček.

Pokud ještě čtete, tak tady je pár tipů, jak, pokud nejste líní můžete zkusit snížit množství plastů, co produkujete (zkusím být trochu originální, abyste si třeba přečetli něco nového):

  • Bambus!– podle mě plodina budoucnosti. V Asii roste skoro jak plevel. Roste fakt rychle, ale je přírodní, takže se rozloží, viď. Můžete z něj mít kartáček ( u toho jste si určitě řekli, že ten potřebujete :-P), já z něj mám i váhu. Můžete z něj mít nábytek, oblečení. Roste rychle, takže to není pro Zemi tak náročné, jak těžba dřeva.
  • Mýdlo – věřím, že stejně tak, jako si každý čistí zuby se i každý čas od času umyje. Obaly od sprcháčů a šamponů jsou tedy taky nedílnou součástí skoro každý domácnosti. No ale nemusí. Víte, že jeden z nejlepších pracích prášků je Marseillseké mýdlo? Které ano, vymysleli ještě než existovaly plasty a “chemie” byla na přírodní bázi, ve 14. století. A to nemluvím o třeba Alepském mýdle, které je úplně multifunkční
  • Vař si doma – Jo, já vím, bude to vyžadovat aktivitu :). Ale když si budeme vařit doma a nosit si jídlo ve stále stejné jedné ( nebo dvou) krabičce, budeme za a) jíst zdravěji, za b) naše odpadková stopa se hodně sníží
  • Vodu máš v kohoutku – Američani se mi vždycky smějí, že tady v Česku máme vodu dražší než pivo, ale já se tomu zas tak nedivim, vždyt voda nám teče z kohoutku, proč bychom si ji měli kupovat balenou? Jestli ji potřebujete sladkou, to už si radši kupte ten sirup i když jooo, éčka atd., ale existují i přírodnější verze. Nebo si do té vody taky můžete třeba dát ovoce, hm?
  • Kup si hezkou plátěnku – Někteří lidé třeba nenakupují plánovaně, tak pak se jim igelitka v obchodě hodí, protože nemají věci kam dát, ale taková hezká plátěnka nezabere žádné místo, dá se složit i do menší kabelky, takže to zas taková práce navíc neni
  • Třiď odpad – ale to neni žádná novinka, to slyšíte všude 🙂

Kromě tohoto, co jsem napsala je fajn taky nakupovat ve specializovaných obchodech, kde se dají suroviny nabrat do vlastních nádob nebo alespoň ve větším množství trvanlivé potraviny, a po jejich dokončení obal buď zužitkovat na něco jiného nebo alespoň dát do recyklovaného odpadu. Co se týče všech hygienických a lékárenských potřeb, tak chápu, že tam je třeba být sterilní, ale třeba ženské potřeby už jsou vychytané a je asi lepší mít v onom krásném týdnu v kabelce jeden kalíšek a ne miliardu vložek a tamponů 😀

S čím mi ale můžete poradit vy je, jak snížit plasty okolo domácích mazlíčků. Jejich krmení je v plastu. Ačkoli jsem nedávno zjistila, že jsou něo jako burzy, kde si můžu taky věci nakoupit ve větším a nabrat sama. Všechny doplňky do klecí jsou v plastu, protože dřevo drží moč. No jo, ale když chováte hlodavce, tak s tím co dělají? No hlodají. Víte o něčem přírodním, v čeho se dají udělat patra a prolézačky a nesmrdí to? A taky co můžu dělat s látkama, který jsou rozkousaný ale opravdu na kousíčky. Recyklují se někde zbytky látek?

Téma je to obsáhlé. Stejně jako u jídla, jsme jenom lidi, ale myslím, že je to téma, které časem pocítíme čím dál více. Ale jestli nechcete, nedělejte nic. Příroda to zvládne. Pro ni je as jiný, než pro lidstvo. My lidi se tu možná plastem zahubíme, zničíme krásné rostliny a zvířátka, ale příroda se za pár tisíc let vzpamatuje nějak ( i když ten plast je skoro věčný). Ale bez lidí, možná naštěstí.

Facebookpinterestby feather

Předsevzetí?

Tak jsem se po sto letech zase rozhodla něco napsat :). A taky vlastně na pár věcí zeptat. Tématem jsou předsevzetí. Dáváte si stále někdo předsevzetí, nebo jste si, tak jako já, řekli, že je to kravina, že to stejně vydrží jen chvíli a pokud člověk chce začít, tak může začít hned a ne na Nový rok, první den v měsíci nebo v pondělí?

Ať tak či tak, určitě je dobré dávat si cíle. Nemyslím cíle typu příští rok budu ve Forbes 30 under 30 a nebo být televizní hvězda, ale prostě mallinké krůčky někam dál. A tak Vám tedy povím, co jsou ty moje nové cíle. Ne na příští rok, měsíc, týden, ale prostě obecně.

Nechápu kdy ani jak se to stalo. Nepamatuji si nikdy, že bych byla až takový zvířátkofil. Vždycky, když nám nějaký chlupáč umíral, tak to Adriana jela na veterinu řešit, protože Adriana jediná nebrečí. Je to taková železná lady……. A světe div se, Adriana teď brečí z každýho poraněnýho holoubka, v pátek večer spěchá domu z akce za chlupáčema a nejradši by jednou měla doma útulek. Moje předsevzetí a možná i apel na ostatní tedy je, jíst míň masa živočišných výrobků. Těch důvodů je hned několik a myslím, že citlivka i přísný logik si mezi nimi nějaký najde, budeli chtít. Nebudu lhát, pro mě je asi hlavní to, že jsou to živá stvoření, stejně jako my nebo  jako ta číča, co se Vám válí na židli a pejsek na koberci. Proč nám přijde hnus, že ve Vietnamu jedi psi, ale prasátka si tady budeme jíst úplně jak se nám zachce? Je to prase horší než pes? Věděli jste třeba, že “blbá” slepice má geneticky ze všech zvířat nejblíž k T-Rexovi? To už neni tak úplně blbá, žejo 🙂

Kámoš Kilián

Co si budeme nalhávat, ono to není tak jednoduché nejít maso, když jsme si na něj navykli a jak řešíme s kamarádkama, v některých případech je to maso potřeba. Ale! Určitě není fajn v takovém množství, v jakém ho tahle společnost konzumuje. Prostě argument, že lidi vždycky jedli maso zde podle mě až tak neplatí. Ulovil ten neandrtálec mamuta snad každý den? Nejedly naše babičky maso jen v neděli nebo při oslavě? Nejsem doktor, nemůžu říct, jak něco je a neni zdravý. Já se bez masa cítím lépe ( když ho nenahrazuju zrovna hranolkama, vid :)). Na co ale už mám názor je to, jak ta naše spotřeba masa ovlivňuje planetu. Ono asi 7,5 miliard lidí, sní hodně krav a prasátek. Ty potřebují jíst, někde žít ( o podmínkách chovu se radši ani nebudu rozepisovat) a celkem dost toho vyprdí do vzduchu. Prostě ty naše kravičky taky dost přispívají k tomu, že máme hnusnou mokrou zimu, místo sněhu 🙂 ( Ačkoli neříkám, že oteplování musí být čistě jen naše vina, ale o tom jindy).

… a jedna Balijská srnko-kráva

Já se teda snažím úplně bez masa a živočišný produkty jen tak, aby nebyly z velkochovů atd atd., ale nebudu lhát, i tak občas “ujedu” koupim první vejce co vidím nebo včera, když jsem doučovala v KFC a měla jsem fakt mega mega hlad, tak jsem si s výčitkama ( ale asi ne dostatečnýma) to kuře dala. Prostě si ale myslím, že omezení spotřeby zvířátek a jejich produktů prospěje jim, nám i tý naší Zemi modrý……… Mi prostě tak přijde, že je čas opustit myšlenku, že jsme páni tvorstva, nadřazený všemu a spíš si říct, že jsme spoučástí toho všeho, ne lepší ani horší.

A taky ty zvířátka jsou prostě úplně cute. Třeba tady Hank:

Tak co, zkusíte jíst míň maso?

Facebookpinterestby feather

Severní cesty – Finsko

Jak se nám zase ochlazuje, listy padají a ráno je nehorázná kosa, tak si tak nějak říkám, jestli mi vlastně tenhle rok bylo teplo :D. No, ale pak mi došlo, že vlastně vim proč, vždyt já jsem tenhle rok lítala pořád na sever :D. 2x do Finska, jednou do Berlína, a jednou na Island. Ale zase jsem skoro ob měsíc někde byla. Už chápu ale, proč mi nikdy nebylo teplo :D.

Chtěla bych Vám tedy dneska sepsat zážitky z mých severních cest.

Finsko jarní a letní

Ve Finsku jsem byla letos v dubnu a poté v srpnu. Jednou tedy vlastně ještě v zimě, po druhé na sklonku léta. Poprvé pouze v Helsinkách a okolí, podruhé jsme s kamarádkou jely hlavně do jezerní oblasti na rusko-finské hranici. Musím přiznat, že jsem ten typ člověka, co ho Skandinávie nikdy moc nezajímala, vždycky spíš nějaká jižní divočina. Osud ale tomu chtěl tak, že se na jeden čas Skandinávie stala vším, co jsem řešila. Konkrétně Finsko. Přemýšlela jsem o stěhování. To víte, na cesty se líp šetří z finského platu než toho českého. Věci se pak však udály jinak a já jsem ráda, že jsem alespoň jako cestovatel mohla tuhle krásnou a mírumilovnou zemi objevit.

Trochu wiki fakta: Věděli jste, že Helsinki jsou druhé nejsevernější hlavní město na světě? První je Reyjkavík žejo :)), o tom později. Taky by mě zajímalo, zda víte, že má nejlepší vzdělávací systém na světě. O finech najdete na 9gagu mnoho vtipů, jak jsou strašně introvertní, jak fungují finská přátelství a rozhovory…… no asi budou uzavřenější, ale zato opravdu milí, vstřícní, všímají si toho, co se kolem nich děje. Jako třeba jen když na zastávce koukáte, kde je odpaďák a hned Vám tři lidi ukazují, kam můžete obal od nejlepšího muffinu z Kauppahalli vyhodit.

 

Občas mi taky připadalo, že ta švédka napsala Mumínky o Finech…. protože spousta finských, hlavně holek, fakt vypadá jako mumínci, nevím proč, ale jo :D. Asi tím, že jsou většinou bílé, blond a takové trošku fluffy…. já vím, zrovna ode mě to sedí 😀

Helsinki jsou jako taková velká vesnice. Je tam jedna linka metra, spousta krásných kavárniček. Nejkrásnější je Regatta u Sibeliova pomníku. Všude je spousta racků, holky chodí opravdu pěkně oblečené….. A hlavně to moře. Voda všude. Chtěla bych jednou jezdit do práce na lodi. Člověk občas neví, jestli je to jezero nebo moře, protože v Helsinkách a Finsku obecně je strašně moc zátok… ale i těch jezer.

 

Ve větrných Helsinkách za to určitě stojí Sibelius Monument a pak ta kavárna Regatta, co je hned vedle. Senate Square s nádherným luteránským kostelem. Protestantský kostel, který je z venku hezký, ale vevnitř jsem nebyla……a já teda měla ráda i ledoborec co parkoval kousek vedle kostela, ale v srpnu už byl v servisu prý před začátkem sezony :D. taky běžte na  Kauppahalli v přístavu, mají velkou spoustu lososových dobrot, skvělé muffiny a skořicové rolky. Kousek z Helsinek lodí je pak super ostrov s opevněním – Suomenlinna, kde člověk může sedět na skále, úplně vypnout a jen tak koukat na Balt a snít, co je asi tam na druhé strane ( FIY je tam Tallin :)). Všude jen voda, kameny a břízy…. Dělala jsem si výzkum a to proto, že ty (břízy) zvládnou mokrou půdu a Finsko znamená Finsky bažina 🙂

 

Jestli je něco, co bych chtěla Finům vytknout, tak je to kafe. Pijí překapávané, to je fajn, to mi neva. Ale když ho pijete pár dní po sobě, zjistíte, jak moc je všude kyselé. Další wiki fakt – Finové mají nejvyšší spotřebu kávy na světě! Taky nám připadalo, že krom teda tmavého chleba, je všechno pečivo prostě jen bílé kynuté, často mastné. To hlavně dál od Helsinek směrem na venkov. Na východě u jezer jsme vlastně objevily spoustu kulinářských kuriozit.

No a pak Salmiakki….. Z bonbonů mi nejdřív natáhlo, teď už je mám i doma. Nejvíc mi chutnají ty, co vypadají jako rybičky. Vodku jsem naštěstí neměla, ale zato zmrzlina <3, ta mi z týhle divný slaný lékorky fakt chutnala.

V srpnu byla naše druhá zastávka Porvoo. Jely jsme tam lodí juchůů. Jedná se o takové malé roztomilé městečko. No stačí Vám na něj dvě hoďky a stihnete i finskou lososovou polévku. Barevné skandinávské domečky jsou ale opravdu cute. Nejvíc se mi líbí červené a světle modré. Vtipné však byly popisky v mapě: “Tenhle dům je velmi důležitý, tady spal car Alexandr jednu noc” “Tenhle taky, před ním měl projev”. Prostě roztomilost nad roztomilost.

Z Porvoo jsme pokračovaly dál na východ do oblasti jezer, až k ruským hranicím. K jezeru Saimaa. Všechny další zastávky byly vlastně u Saimaa, protože je to 4. největší jezero v Evropě s asi 12 tisíci ostrůvky. Wiki fakt: je takhle členité, protože je pozůstatek ledovce, který do krajiny vyryl různé kotliny, z nich některé se zaplnily vodou, jiné ne, má tedy jedno z nejčlenitějších pobřeží na světě. Na pobřeží Saimaa jsme byly konkrétně ve městech Lappeenranta a Savonlinna. Lappeenrata je takové pidi univerzitní měto, sice druhé nejnavštěvovanější ve Finsku, ale velké jak to moje Ústí nad labem, viď. No, Savonlinna, to je nádhera!! Nachází se zde nádherný středověký hrad, ze všech stran obehaný jezerem. Byly jsme dokonce 2x na plavbě po okolí, prozkoumat jednotlivé ostrůvky a přírodu kolem. Měla jsem zde Salmiakki zmrzlinu <3, neúmyslně si v jezeře zaplavala ( spadla z loďky) a bohužel neviděla sladkovodního tuleně, kterých tu žije 300, ale tak já se jim nedivím, že se schovávají, když jich je takto málo. Karelii (oblast okolo)  a jezero Saimaa jsem si opravdu hodně užila a zamilovala. Všude pouze modrá a zelená, voda a les. Jsem z toho teď úplně na měkko.

 

 

Krom té romantiky u vodní hladiny nás zde s Barčou ale potkala asi nejbizardnější pizza v životě. Já si objednala pizzu Toscana. Řekli byste třeba nějaká mozzarela, rajčátka… ona to byla spíš taková vylepšená Havaj. Vylepšená hektolitry oleje, česněku a krevetami :D. Takže jsem  měla pizzu se šunkou, ananasem, česnekem a krevetami :D. Barča měla podobně zajímavou pizzu. Hlavně ten olej… ale asi příprava na zimu, věřím, že ta tu bude krušná.

Na Finsko teď vzpomínám hodně, hlavně když se prodírám pražskými davy. Ono to tam bylo všechno hezky prázdné, plné zeleně a klidu. Podruhé jsem si tam už připadala jako doma, protože není moc kde se ztratit. Všechno je hezky organizované, takže tak nějak máte pocit, že víte kde jste. Ještě bych jednoho dne chtěla vidět úplně zimní, tmavé Finsko, konkrétně Laponsko a Auroru Borealis. Tak snad jednou.

Ačkoli, Finsko, nakonec nejsi mým novým domovem, v srdci tě mám, ty klidná milá země <3

 

Facebookpinterestby feather

Blázen a jeho potvory

Ležím v posteli a koukám do stropu. Chce se mi brečet, ale nevím proč. Život je takový nějaký těžký. Chci utéct do lesa nebo si lehnout do vody. Chytám se za chvíle, co už nejsou a přemáhá mě strach. Zase mě navštívila moje nevítaná kamarádka a sedla si mi na prsa. A já nemůžu dýchat…..

Takhle nějak probíhaly, nebo spíš vždycky začínaly moje úzkosti. Nebudu lhát, bylo to na jednu stranu strašný, na druhou asi jsem “trpitel” a radši budu cítit opravdovou bolest, než necítit nic. Už mě ale chvilku nenavštívila ani jedna. Ačkoli vím, že třeba teď zrovna jedna klepe na dveře. Ale já už ta antidepresiva prostě nechci a nebudu si je brát. Zvládnu to. Ale jak?

Nevím čím to, ale za poslední dobu fakt dost slýchám, že spousta lidí taky má úzkost. Respektive záchvat úzkosti. Mě je vždycky vyvolá nějaká vzpomínka, ale vím, že se spouští i sami od sebe. Je to nepříjemný, člověk jakoby se fakt topil, někde uvnitř. Já ale fakt myslim, že jsem na ty mršky nevyzpytatelný vyzrála.

Největší lék ze všech, který bych si dala patentovat, kdyby to tak fungovalo, je příroda. No není to žádný objev, jasně. Ale vždycky, když cítím, že přichází kámoška úzkost, tak se sbalim a jdu do lesa, nebo do parku….. no a nejlíp k vodě. Zní to strašně hipísácky, sluníčkově a já nevim jak, ale ten chlorofyl všude a klid mají na úzkost asi nějaký odpudivý efekt. Já si prostě neumim představit co úzkost, nejen brečet v lese nebo u moře.

Už snad blázen nebudu :))

Druhý je pohyb. Není divu, že se autorka Persepolis, co jsem teď dočetla, sebrala a stala se cvičitelkou aerobiku, když se jí teda nepodařilo se ani jednou zabít ( tak špatně jsem na tom nikdy nebyla, ale tam prostě je ta spojitost…. asi). A protože je úzkost o tom, že se nemůžeš nadechnout a ztrácíš kontrolu, chceš tu kontrolu nějak získat. Dřív jsem vždycky chodila dokola nebo měla nutkání někam běžet, když už se to stalo. No ale běh s brekem mi moc nešel :D. No a tak už jsem když na mě jde splín, tak si jdu zacvičit….. no prostě si pustím youtube s Ewou Chodakovskou a cvičim podle ní. A už nejsme posera, co ten život nemá pod kontrolou, vždyť mě to moje tělo tak hezky poslouchá :).

No a pak je taky dobrý se z toho vypovídat. Ale ne každý Vás zvládne v takový chvíli poslouchat a vzít na sebe tu tíhu a břemeno. Tak si povídám sama se sebou z budoucnosti – píšu si, co se mi honí hlavou, jak se cítím, čeho se bojím. No a o nanosekundu starší Adriana, který si čte to, co její ruka píše, si říká, co to je sakra za kravinu, co se to v té makovici děje. Občas to neni o nanosekundu později, ale třeba o pár hodin, ale můžu se takhle na svůj výmysl podívat z pohledu druhý osoby, vidím problém vzdáleně a umím si říct, co by s tím bylo fajn udělat.

Asi se to dá aplikovat i na jiné strasti a starosti. Podle mě to je prostě taková univerzální medicína. Snad díky ní budu jednou ještě menší blázen…. jestli to jde :). Nechci si tady vylívat své divné stavy mysli, spíš mě napadlo, že to taky může být ku prospěchu věci. Říct, že tyhle zázraky léčí prostě všechno.

<3

Facebookpinterestby feather

Za všechny rebely

Taky máte dny, kdy se cítíte jak úplný společenský odpadlík? Já věřím, že to tak odčas má spousta z nás, a to nemusíme být ve společenských měřítcích zrovna cizinci a “postižení”, ehm, že?

By Mischa Babel. Fakt na tom umim i jet 😛

Už nějakou dobu se peru s tím, že spousta společenských norem je mi vzdálených. Že nechápu, proč bych ve svém věku neměla to a měla ono. A obecně mi ta naše doba přijde taková, že by bylo nejlépe, kdybychom všichni byli bílí, jakžtakž vzdělaní, čtoucí blesk a řešící, kolikáté auto si zrovvna chceme koupit. Být trochu jiný, být rebel….ne-e. Zase asi víte, že já to prostě všechno moc řešim 😀

Kupodivu, ale vždycky když mě někdo zaujme svou inteligencí, talentem nebo velkým srdcem, tak je to zrovna nějaký takovýhle “rebel”. Hodně jsem si to uvědomila, když jsem slyšela nové Nickelback. Otevřeně ve svém písničce kritizují režim, resp. systém, který je nyní v Americe. A podle mého názoru často kvůli nezájmu a pohodlnosti spousty lidí. Taky jsem objevila úžasnou dvojici tatérů, kteří si udělali neziskovku a zadarmo předělávají všechna tetování mající různé rasistické, nacistické atp. významy, že prý chtějí nahradit nenávist uměním.

A před pár dny jsem našla dalšího, úplně srdcového, rebela. Tohodle baleťáka. Sergeie Polunina <3. To je prostě láska. Jen on to ještě neví, protože mě nepoznal 😀 Nejmladší ever hlavní hvězdu Royal Ballet. A ačkoli opustil taneční svět impulzivně, prý se někde zdrogoval nebo whatever, otázka zda je to vůbec pravda, protože svět má rád senzace…. tenhle člověk když mluví a tančí, tak Vám připadá, že jste spatřili bytost z jiného světa. Kupodivu fakt vlídnou, laskavou, inovativní a inteligentní. Teď má v plánu předělat balet tak, aby nebyl o skoro vojenském drilu, který zabíjí kreativitu.

Ono je to asi jednodušší, žít si ve své bublince. Sdílet názory jiných, nechávat se unést společenskými koncepty a tradicemi. Ale v době, kdy se prezident může chovat jak chce, může být sexista, rasista…. Někdo jiný může veřejně tvrdit, že ženy mají nižší inteligenci. V době kdy někteří, třeba i hodní přemýšlejí, jestli mytí nádobí v myčce není moc namáhavé a jestli nepotřebují plastové nádobí, tyjo asi budu radši ten rebel. Radši si to risknu, že mě někdo nebude někam chtít, protože je zažité že s tetováním něco nejde, že když jsi z pidi části cizinec, tak něco nejde. Tak já nevím, chcete být ovce v davu nebo radši vlk? :). Neříkám, že je to jednoduchý razit si svojí cestu. Spíš ne. Krom toho, že ji třeba nechápe okolí, často v sobě přemýšlíte, jestli byste fakt neměli žít jinak. Ale prostě pořád věřím, že každý máme svoji autentickou verzi a jak chceme žít je na nás. A vlastně, naše kultura stojí na rebelech. Coco Chanel byla taky rebel, ale její styl je teď považovaný za “klasiku”. A tak dál 🙂

Jinak mám novou myšičku! Původně byly dvě, ale jedný princezně jaksi po dvou dnech vylezly kuličky, takže jsme “holky” musely oddělit a princ se skyrýma kulkama už má novýho kamaráda u mé mamky. A moje malá rebelka s červenýma očkama, které i s amputovaným ocáskem leze všude možně, bude mít kámošku snad v úterý.

Zatím čau a pá

Facebookpinterestby feather

Světošlápek

V rámci hledání toho, jak zvládat samotu, jsem se rozhodla, že budu víc cestovat. Spíš častěji na kratší dobu, protože přeci jen mám nějaký potvůrky, který jsou na mě závislý a mají až moc krátký život, než abych byla furt v tahu, ale jestli můžu jmenovat  koníčky, co mě drží celý život, tak tanec, estetika, zvířata, Blízký východ a cestování.

Už jako malá jsem vždycky pročítala encyklopedie a koukala, co kde je, čím je to jinde jiný a zajímavý. Nikdy jsem nechtěla cestovat jako turista, ale vždycky jako dobrodruh. Prostě mě nikdy zas tak nelákalo ležet na letovisku na pláži, ačkoli když už jsem tam byla, tak jsem tam ležela opravdu dlouho, abych se pořádně připekla :D. Vždycky, když jsme se někam chystali, tak jsem si připravila brožurku k tomu, jak se tam mluví, co je tam za jídlo, jaký je hlavní město a tak.

Musím říct, že jsem ráda za rodiče, jaký mám, protože nás pořád někam brali. Skoro každý rok jsem od malička byla v cizině a to asi v devadesátkách nemohl úplně každý. my jsme se vždycky sbalili, sedli na vlak a někam jeli. Postupem času už jsme jezdili autem, létali a tak, ale většinou to byly spontánní akce. A já se vždycky strašně těšila, chtěla splynout s místními a hlavně nebýt turista.

Jsem ráda, že za prvé žijeme v době, kdy můžeme cestovat. Není to o penězích, je to o odvaze. Člověk může někam vyrazit i sám, musí chtít. Spousta blogerů už píše o tom, jak to jde, že není čeho se bát. A za druhé jsem ráda, že mám pořád tu chuť poznávat. Ačkoli ve světě je tolik krásných míst, na který bych se chtěla vracet.

Úchylka na fotky ze střech – Marakéš, Maroko 😀

S rodinkou – Mostar. Bosna a Hercegovina.

Karibik ve Francii – ostrov Porquerolles. Promin, Eli 😀

Jedna z největších mešit na světě, mešita Hassana II – Casablanca, Maroko

Takhle vypadají muzea v Ubudu, Bali 🙂

Olypijský stadion v Innsbruku, Rakousko. Museli jsme tam, protože ségra studuje architekturu a navrhovala ho Zaha Hadid.

Red Island, Východní Jáva <3

Kdysi dávno se ségrou v na “train tripu” v Itálii – tohle zrovna v Římě.

Z jedné z návštěv Benátek. Ty lampy prostě žeru.

 

Krásný Brighton, UK. Mohla jsem vám ukázat město, ale tohle ohořelý molo je prostě krásný.

 

 

Moje srdcovky jsou většinou ty nejdivočejší země. Maroko, Indonésie, z Evropy asi Bosna, Skotsko a Sicílie.  Tak nějak prostě nechci jezdit tam, kde je to stejný :D. A kde je to…jak to popsat… klidný? A myslím tím asi hlavně ráz krajiny a taky mám ráda temperamentní lidi. Nejvíckrát jsem byla asi v Itálii a Francii. V Itálii jsem napočítala, že snad dvacetkrát, ale stejně bych mohla znovu a znovu. Třeba bych se jednou ráda vrátila na Sardinii :), ze který mám první jizvu v životě, jak jsem tam jako dítě spadla na šutr. Teď na jaře mě čeká sever – Finsko a Island. Tam asi lidi nebudou úplně tak temperamentní, ale už jsem o nich slyšela spoustu spoustu úžasných věcí a pak hlavně všude ta příroda! Nejsem ani zimní, ani letní typ. Všechno prostě má svoje kouzlo. Už se těším na islandský horký prameny!

Rejvíz – Elfí místo v Jeseníkách 🙂

Zlaté oči, Lipnice nad Sázavou. Prostě magic <3

Když si zrekapituluju poslední dva roky, tak jsem vždycky navštívila tak 4 země. Není to cestovatelsky zas tak extra, ale něžiju tak, abych si jen odškrtávala kde jsem byla. Chci prostě poznávat. A kolem a kolem, ono se krásně poznává i v Česku, kde jsem za poslední roky navštívila opravdu spoustu míst, třeba teď o víkendu Hrádek nad Moravicí. Miluju Svatého Jana pod Skalou, Severní Moravu, Hřensko a tak bych mohla pokračovat. Prostě dobrodružství je všude. V Číně i na Vysočině.  Chtěla bych od teď krom svých úvah taky přidávat informace o místech, kam jsem se zrovna vypravila. Vím, že musím ještě dodělat Maroko a Indonesii :D. Asi bych mohla psát i český výlety. Tak nějak mám ráda i spoustu našich ošklivých komunistických měst, třeba Ústí :D. ….Tak postupně :D. Jaký jsou vaše oblíbený místa? Doma i ve světě? Kam se rádi vracíte a měla bych se podívat? 🙂

 

Facebookpinterestby feather