Blázen a jeho potvory

Ležím v posteli a koukám do stropu. Chce se mi brečet, ale nevím proč. Život je takový nějaký těžký. Chci utéct do lesa nebo si lehnout do vody. Chytám se za chvíle, co už nejsou a přemáhá mě strach. Zase mě navštívila moje nevítaná kamarádka a sedla si mi na prsa. A já nemůžu dýchat…..

Takhle nějak probíhaly, nebo spíš vždycky začínaly moje úzkosti. Nebudu lhát, bylo to na jednu stranu strašný, na druhou asi jsem “trpitel” a radši budu cítit opravdovou bolest, než necítit nic. Už mě ale chvilku nenavštívila ani jedna. Ačkoli vím, že třeba teď zrovna jedna klepe na dveře. Ale já už ta antidepresiva prostě nechci a nebudu si je brát. Zvládnu to. Ale jak?

Nevím čím to, ale za poslední dobu fakt dost slýchám, že spousta lidí taky má úzkost. Respektive záchvat úzkosti. Mě je vždycky vyvolá nějaká vzpomínka, ale vím, že se spouští i sami od sebe. Je to nepříjemný, člověk jakoby se fakt topil, někde uvnitř. Já ale fakt myslim, že jsem na ty mršky nevyzpytatelný vyzrála.

Největší lék ze všech, který bych si dala patentovat, kdyby to tak fungovalo, je příroda. No není to žádný objev, jasně. Ale vždycky, když cítím, že přichází kámoška úzkost, tak se sbalim a jdu do lesa, nebo do parku….. no a nejlíp k vodě. Zní to strašně hipísácky, sluníčkově a já nevim jak, ale ten chlorofyl všude a klid mají na úzkost asi nějaký odpudivý efekt. Já si prostě neumim představit co úzkost, nejen brečet v lese nebo u moře.

Už snad blázen nebudu :))

Druhý je pohyb. Není divu, že se autorka Persepolis, co jsem teď dočetla, sebrala a stala se cvičitelkou aerobiku, když se jí teda nepodařilo se ani jednou zabít ( tak špatně jsem na tom nikdy nebyla, ale tam prostě je ta spojitost…. asi). A protože je úzkost o tom, že se nemůžeš nadechnout a ztrácíš kontrolu, chceš tu kontrolu nějak získat. Dřív jsem vždycky chodila dokola nebo měla nutkání někam běžet, když už se to stalo. No ale běh s brekem mi moc nešel :D. No a tak už jsem když na mě jde splín, tak si jdu zacvičit….. no prostě si pustím youtube s Ewou Chodakovskou a cvičim podle ní. A už nejsme posera, co ten život nemá pod kontrolou, vždyť mě to moje tělo tak hezky poslouchá :).

No a pak je taky dobrý se z toho vypovídat. Ale ne každý Vás zvládne v takový chvíli poslouchat a vzít na sebe tu tíhu a břemeno. Tak si povídám sama se sebou z budoucnosti – píšu si, co se mi honí hlavou, jak se cítím, čeho se bojím. No a o nanosekundu starší Adriana, který si čte to, co její ruka píše, si říká, co to je sakra za kravinu, co se to v té makovici děje. Občas to neni o nanosekundu později, ale třeba o pár hodin, ale můžu se takhle na svůj výmysl podívat z pohledu druhý osoby, vidím problém vzdáleně a umím si říct, co by s tím bylo fajn udělat.

Asi se to dá aplikovat i na jiné strasti a starosti. Podle mě to je prostě taková univerzální medicína. Snad díky ní budu jednou ještě menší blázen…. jestli to jde :). Nechci si tady vylívat své divné stavy mysli, spíš mě napadlo, že to taky může být ku prospěchu věci. Říct, že tyhle zázraky léčí prostě všechno.

<3

Facebookpinterestby feather

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *