Za všechny rebely

Taky máte dny, kdy se cítíte jak úplný společenský odpadlík? Já věřím, že to tak odčas má spousta z nás, a to nemusíme být ve společenských měřítcích zrovna cizinci a “postižení”, ehm, že?

By Mischa Babel. Fakt na tom umim i jet 😛

Už nějakou dobu se peru s tím, že spousta společenských norem je mi vzdálených. Že nechápu, proč bych ve svém věku neměla to a měla ono. A obecně mi ta naše doba přijde taková, že by bylo nejlépe, kdybychom všichni byli bílí, jakžtakž vzdělaní, čtoucí blesk a řešící, kolikáté auto si zrovvna chceme koupit. Být trochu jiný, být rebel….ne-e. Zase asi víte, že já to prostě všechno moc řešim 😀

Kupodivu, ale vždycky když mě někdo zaujme svou inteligencí, talentem nebo velkým srdcem, tak je to zrovna nějaký takovýhle “rebel”. Hodně jsem si to uvědomila, když jsem slyšela nové Nickelback. Otevřeně ve svém písničce kritizují režim, resp. systém, který je nyní v Americe. A podle mého názoru často kvůli nezájmu a pohodlnosti spousty lidí. Taky jsem objevila úžasnou dvojici tatérů, kteří si udělali neziskovku a zadarmo předělávají všechna tetování mající různé rasistické, nacistické atp. významy, že prý chtějí nahradit nenávist uměním.

A před pár dny jsem našla dalšího, úplně srdcového, rebela. Tohodle baleťáka. Sergeie Polunina <3. To je prostě láska. Jen on to ještě neví, protože mě nepoznal 😀 Nejmladší ever hlavní hvězdu Royal Ballet. A ačkoli opustil taneční svět impulzivně, prý se někde zdrogoval nebo whatever, otázka zda je to vůbec pravda, protože svět má rád senzace…. tenhle člověk když mluví a tančí, tak Vám připadá, že jste spatřili bytost z jiného světa. Kupodivu fakt vlídnou, laskavou, inovativní a inteligentní. Teď má v plánu předělat balet tak, aby nebyl o skoro vojenském drilu, který zabíjí kreativitu.

Ono je to asi jednodušší, žít si ve své bublince. Sdílet názory jiných, nechávat se unést společenskými koncepty a tradicemi. Ale v době, kdy se prezident může chovat jak chce, může být sexista, rasista…. Někdo jiný může veřejně tvrdit, že ženy mají nižší inteligenci. V době kdy někteří, třeba i hodní přemýšlejí, jestli mytí nádobí v myčce není moc namáhavé a jestli nepotřebují plastové nádobí, tyjo asi budu radši ten rebel. Radši si to risknu, že mě někdo nebude někam chtít, protože je zažité že s tetováním něco nejde, že když jsi z pidi části cizinec, tak něco nejde. Tak já nevím, chcete být ovce v davu nebo radši vlk? :). Neříkám, že je to jednoduchý razit si svojí cestu. Spíš ne. Krom toho, že ji třeba nechápe okolí, často v sobě přemýšlíte, jestli byste fakt neměli žít jinak. Ale prostě pořád věřím, že každý máme svoji autentickou verzi a jak chceme žít je na nás. A vlastně, naše kultura stojí na rebelech. Coco Chanel byla taky rebel, ale její styl je teď považovaný za “klasiku”. A tak dál 🙂

Jinak mám novou myšičku! Původně byly dvě, ale jedný princezně jaksi po dvou dnech vylezly kuličky, takže jsme “holky” musely oddělit a princ se skyrýma kulkama už má novýho kamaráda u mé mamky. A moje malá rebelka s červenýma očkama, které i s amputovaným ocáskem leze všude možně, bude mít kámošku snad v úterý.

Zatím čau a pá

Facebookpinterestby feather

Světošlápek

V rámci hledání toho, jak zvládat samotu, jsem se rozhodla, že budu víc cestovat. Spíš častěji na kratší dobu, protože přeci jen mám nějaký potvůrky, který jsou na mě závislý a mají až moc krátký život, než abych byla furt v tahu, ale jestli můžu jmenovat  koníčky, co mě drží celý život, tak tanec, estetika, zvířata, Blízký východ a cestování.

Už jako malá jsem vždycky pročítala encyklopedie a koukala, co kde je, čím je to jinde jiný a zajímavý. Nikdy jsem nechtěla cestovat jako turista, ale vždycky jako dobrodruh. Prostě mě nikdy zas tak nelákalo ležet na letovisku na pláži, ačkoli když už jsem tam byla, tak jsem tam ležela opravdu dlouho, abych se pořádně připekla :D. Vždycky, když jsme se někam chystali, tak jsem si připravila brožurku k tomu, jak se tam mluví, co je tam za jídlo, jaký je hlavní město a tak.

Musím říct, že jsem ráda za rodiče, jaký mám, protože nás pořád někam brali. Skoro každý rok jsem od malička byla v cizině a to asi v devadesátkách nemohl úplně každý. my jsme se vždycky sbalili, sedli na vlak a někam jeli. Postupem času už jsme jezdili autem, létali a tak, ale většinou to byly spontánní akce. A já se vždycky strašně těšila, chtěla splynout s místními a hlavně nebýt turista.

Jsem ráda, že za prvé žijeme v době, kdy můžeme cestovat. Není to o penězích, je to o odvaze. Člověk může někam vyrazit i sám, musí chtít. Spousta blogerů už píše o tom, jak to jde, že není čeho se bát. A za druhé jsem ráda, že mám pořád tu chuť poznávat. Ačkoli ve světě je tolik krásných míst, na který bych se chtěla vracet.

Úchylka na fotky ze střech – Marakéš, Maroko 😀

S rodinkou – Mostar. Bosna a Hercegovina.

Karibik ve Francii – ostrov Porquerolles. Promin, Eli 😀

Jedna z největších mešit na světě, mešita Hassana II – Casablanca, Maroko

Takhle vypadají muzea v Ubudu, Bali 🙂

Olypijský stadion v Innsbruku, Rakousko. Museli jsme tam, protože ségra studuje architekturu a navrhovala ho Zaha Hadid.

Red Island, Východní Jáva <3

Kdysi dávno se ségrou v na “train tripu” v Itálii – tohle zrovna v Římě.

Z jedné z návštěv Benátek. Ty lampy prostě žeru.

 

Krásný Brighton, UK. Mohla jsem vám ukázat město, ale tohle ohořelý molo je prostě krásný.

 

 

Moje srdcovky jsou většinou ty nejdivočejší země. Maroko, Indonésie, z Evropy asi Bosna, Skotsko a Sicílie.  Tak nějak prostě nechci jezdit tam, kde je to stejný :D. A kde je to…jak to popsat… klidný? A myslím tím asi hlavně ráz krajiny a taky mám ráda temperamentní lidi. Nejvíckrát jsem byla asi v Itálii a Francii. V Itálii jsem napočítala, že snad dvacetkrát, ale stejně bych mohla znovu a znovu. Třeba bych se jednou ráda vrátila na Sardinii :), ze který mám první jizvu v životě, jak jsem tam jako dítě spadla na šutr. Teď na jaře mě čeká sever – Finsko a Island. Tam asi lidi nebudou úplně tak temperamentní, ale už jsem o nich slyšela spoustu spoustu úžasných věcí a pak hlavně všude ta příroda! Nejsem ani zimní, ani letní typ. Všechno prostě má svoje kouzlo. Už se těším na islandský horký prameny!

Rejvíz – Elfí místo v Jeseníkách 🙂

Zlaté oči, Lipnice nad Sázavou. Prostě magic <3

Když si zrekapituluju poslední dva roky, tak jsem vždycky navštívila tak 4 země. Není to cestovatelsky zas tak extra, ale něžiju tak, abych si jen odškrtávala kde jsem byla. Chci prostě poznávat. A kolem a kolem, ono se krásně poznává i v Česku, kde jsem za poslední roky navštívila opravdu spoustu míst, třeba teď o víkendu Hrádek nad Moravicí. Miluju Svatého Jana pod Skalou, Severní Moravu, Hřensko a tak bych mohla pokračovat. Prostě dobrodružství je všude. V Číně i na Vysočině.  Chtěla bych od teď krom svých úvah taky přidávat informace o místech, kam jsem se zrovna vypravila. Vím, že musím ještě dodělat Maroko a Indonesii :D. Asi bych mohla psát i český výlety. Tak nějak mám ráda i spoustu našich ošklivých komunistických měst, třeba Ústí :D. ….Tak postupně :D. Jaký jsou vaše oblíbený místa? Doma i ve světě? Kam se rádi vracíte a měla bych se podívat? 🙂

 

Facebookpinterestby feather

Cesta samotou

Čau lidi,

dneska se s Vámi nebudu dělit o svoje rady ani postřehy. Spíš si tak trochu vyliju srdíčko a zeptám se na radu. Od sobotního odpoledne, budu žít poprvé…(ok, s malou pauzou v 18 letech, kdy mi cvaklo v hlavě a pronajala jsem si sama byt)… úplně sama. Se třema plyšákama.

Jsem introvert, nevadí mi samota. Ráda si čtu, píšu kreslím, sním o tom, jak budu tajný agent nebo cestuji, ale bojím se že vzhledem k odchodu Rozárky a taky kvůli tomu, že budu na nějaký čas bez svýho BFF :-P, jak si z nás dnes dělal srandu, se budu cítit hlavně osamělá. Je mi jasný, že osamělý a smutný duše toho spoustu vymyslí a mohou mít tu nejlepší fantazii. Ale osamění ve mě působí prázdno. Už jsem to jednou zažila. Bylo mi 18, ležela jsem po prvním srdcebolu v tom svým pronajmutým bytě a koukala na Barryho Lyndona od Kubrica. A najednou se do mě nalila neuvěřitelná vlna samoty. Osamění, že nikdo tu se mnou není pro můj pláč. Nikdo neví, jak se cítím. A že všechno jednou pomine a tak…. No prostě jsem se sbalila a odstěhovala zase k taťkovi.

Teď ale nechci nikam utéct. Chci se naučit zvládat samotu, protože nakonec přeci jen, celý život prožíváme sami, nikdo není v naší hlavě, jak náš hlas a naše city. Co tedy děláte, abyste se necítili osaměle?

Moje kérka od TerriEmi

Jinak mám nový tetování a letenky do Finska a na Island. Možná jsem prdlá, že mám kérku na ruce, ale když budu chtít, můžu mít sako nebo košili. Chtěla jsem růži, abych si na tu výjimečnou bytost, co mě opustila, navždy pamatovala a asi abych si vždycky připomněla, že odcházení bolí, ale nejdůležitější je ten čas, co člověk spolu s někým prožil. Možná jsem slabá, možná tímhle tempem budu jednou celá pokreslená. Možná jsem si zavřela dveře do některých prací. Ale až budu jednou já odcházet, tam někam, tak si chci říct, že jsem žila tak, jak jsem chtěla, ne tak, jak to bylo praktický a dávalo smysl 🙂

 

Facebookpinterestby feather

Aurora, 2020 a Diamant

“Diamant je jen kus uhlí, co zvládlo stres obzvlášť dobře”

To bylo její motto do nového roku. Bude diamant. Ovšem, že nikdo není dokonalý a život bude stále přinášet problémy, ale ona jim nepodlehne. Nechá se přetvořit v diamant….. Jako když v Japonsku rozbité nádobí slepují roztaveným zlatem. Za jizvy se totiž nemusíme stydět. Tvoří z nás šperky, kterými jsme.

Bude nosit své rány hrdě. A konečně by se měla naučit nosit své jizvy ze souboje s životem hrdě. Tento rok, 2020, bude pouze o ní. A i ta blbá nemoc ať je nástroj, co jí pomáhá se přeměnit. Protože bolest je nevyhnutelná, utrpení je volba. Žejo, Murakami.

Diamant by nebyl tím, čím je, bez nepříjemných zemských procesů a precizní lidské práci. Prostě všechno, co stojí za to musí zvládnout hodně a být za tím hodně práce…..Asi.

To si Aurora říkala, když myslela, že už ten chaos ve své hlavě prostě nemůže zvládnout. Vesmír jí položil otázku. “Čím chceš být? Uhlí? Které je pro lidi sluha a v jejich rukách taky ničí svět (:-P ) a nebo něco krásného, odolného a věčného?”

Tak jasně, že hned věděla. Jasně, že chce být diamant. Ať si třeba společnost padesátkát říká, že na to nemá, že to nezvládne a že má sedět doma a naučit se vařit. Nechat si vnutit sny, které jí nejsou vlastní. Dvacet devět let na to pořád neměla koule. Teď už ale ví, co chce být. Že se za svoje chyby nemusí stydět, že člověk je celý balíček. To špatný i to dobrý. Neni jakou boty nebo hadry. Je buď všechno nebo nic.

Třeba je v jinym světě jiná Aurora fakt ta biomedicínská inženýrka, co zachraňuje lidi. A je šťastná. A tomhle světě ale taky bude. Protože díky tomu všemu, co se děje, bude jednou diamant…..Nebo radši safír, to je fuk. A bude lidem ukazovat, že jizvy a nedostatky jsou krásné. Tvoří nás. Ukazují naše zlomená srdce, probrečené noci, prohrané zápasy. Ale také trpělivost, odhodlanost jít dál. Překážky, co jsme zvládli a moudrost, co jsme po cestě získali.

Facebookpinterestby feather

Ta, co si hraje s ohněm

Před chvílí byl Valentýn. Všude srdíčka, růže a já nevim co. Ale víte, co já nejvíc řeším? Že musíme taky milovat sami sebe.

Když jsme byli na Bali, tak jsem se dala do řeči s jedním člověkem, co hodně rozumí spirituálním věcem a hezky mě dopodrobna rozpytval. A ve všem měl pravdu. Každý člověk má svůj element a hádejte, co mám já. Nikdo by to asi nečekal (ironie), mám oheň. A jo, jsem praštěná, ráda tančím, jsem spontánní, ale když mě někdo umí zkrotit, můžu pomoci, být u prospěchu a tak. Vím, že teď, když jsem smutná mě dokáže nakopnout hlavně taneční hudba a povídání si s kámoškama o těch nejšílenějších věcech, co jsme zažily. Asi měl tedy onen guru pravdu, když říkal, že můj největší úkol pro příští rok je najít svojí rovnováhu. Že se jí snažím dát všem, ale musím hlavně sobě, protože když se oheň neni pod kontrolou, tak je to v háji, žejo 😀

Co jsem se vrátila z Bali, tak jakoby mi tim tenhle guru něco předpověděl, protože mám v životě totální chaos a snažím se najít nějakou “rovnováhu”. Ale asi špatnou k tomu, jaká jsem. Bylo mi 26 a moje mladší ségra má druhý dítě. Přítel se mi stěhuje do ciziny. A jiní nápadníci? Daleko, mladší nebo moc šílení….  I z koťat mě vždycky má rádo to nejzlobivější, žejo :D. Ale asi jsem se na to koukala blbě. To, že mi je 26 asi neznamená, že už musím podléhat tlaku, že o něco přicházím, že bych měla řešit rodinu a hypotéku a svatbu. Asi taková prostě nejsem a musím najít hlavně sama sebe.

Jsme si tak včera seděli na Valentýnském sushi a kecali, co se kdo poslední dobou naučil od života. A já říkám, že jsem si konečně začala věřit…. Nebo tedy, že to už říkám dýl, ale že to zase trošku graduje. A Kája říká: “Takže už jsi na sebevědomí 0%?”….A jako asi jo, ale dostat se na nulu z toho, kdy si vůbec nevěřim. Juchůůů! Jsem divná, blázen, moc brečim, jsem moc empatická a neumím plánovat. A úplně jsem si nevybrala být taková, ale stalo se. A v jedný písničce se říká, že “vesmír se nemýlí”, tak mě takovouhle asi prostě chtěl.

Moje články jsou často jako eseje co nějaký teenager píše do bravíčka “Jak být sama sebou”. Ale proč to řeším pořád i s dalšíma lidma mýho věku, když je to téma do bravíčka? Možná proto, že je to těžký. Okolo nás jsou pořád ideály toho, jak by to mělo být správně. Jak by měla vypadat a chovat se správná přítelkyně, studentka nebo prostě obecně ženská. Lidi ti budou řikat, že někdo tě bude mít rád takovou jaká jsi, ale je to fakt těžký.

Nicméně věřím, že být sám sebou, vážit si sám sebe a mít se rád. A tak hledám svojí rovnováhu a hodnotu. Snažím se naučit, že moje hodnota není o tom, kolik mi je, jakou mám školu, jak vypadám, kolik mám peněz a hlavně, jestli někoho mám nebo zrovna ne. A tak mi držte palce. Protože myslím, že milovat život je jednoduchý, ale mít rád sebe úplně tak ne 🙂

Facebookpinterestby feather

Děkuji ….. živote, Rozárko

Někteří lidé jsou asi předurčeni pro komplikovaný život. Nebo to si alespoň říkám, když přicházejí další a další výzvy v mém životě. Co jsem přiletěla z Indonésie, tak se pořád něco děje. Samé věci, co navždy změní můj život.

První ze všeho je, že se můj nejlepší parťák stěhuje do Finska. Když máte někoho rádi, tak ho asi nechcete držet ve zlaté kleci, ve které nic nemůže, ale chcete ho naopak podpořit v jeho snech. Co když jsou ale jiné od těch Vašich? Co když vy zrovna milujete mezinárodní vztahy a Blízký východ a nevíte, jestli v tomhle oboru najdete tam někde na severu práci? Na druhou stranu ta Aurora Borealis…. No a tak prostě to nějak bude 🙂

Největší lekce poslední doby byla Rozárka. Moje malá, černobílá chlupatá princezna odešla. Tam někam, kde doufám, že ji zase jednou potkám. Je pro mě těžký, že už jsi nemůžu pohladit, ale dala mi zároveň sílu se pořád snažit, jelikož do posledního dne svýho krátkýho života, i přes nožičky, který už nefungovaly, jak byla nemocná a unavená, pořád se snažila někam cupitat, něco dělat, utěšovat mě, jíst a mazlit se. Díky ní vim, že chci bojovat do poslední chvíle. Že chci být víc jako ona, i když je to myška. U doktora vždycky místo pištění všechny olizovala, protože věděla, že jí chceme pomoct a ne trápit. Vždycky byla hodná a ukazovala lásku, která mě častokrát rozbrečela, protože jsem to prostě vůbec nechápala. Snad se máš Rozárko krásně. Všichni na tebe vzpomínáme, zatím co spinkáš pod jabloní s kamarádkou Marylin a nebo si hrajete někde za oným duhovým mostem a ty se určitě krásně staráš a olizuješ nový kamarádky, co tam máš.

Po vzoru Rozárky chci pořád bojovat za život. Chci se pořád pohybovat kupředu a být vděčná za každý další den. Nevím, zda budu žít  budoucnosti v Čechách nebo ve Finsku nebo úplně někde jinde, ale vím, co mě baví a naplňuje. Mám ráda zajímavý lidi. Asi čím zvláštnější a jinačí, tím radši je mám. Začala jsem psát knihu. Asi bude komplikovaná jako můj mozek, je o druhý šanci pro všechny promarněný příležitosti, který se můžou odehrávat v paralelnách vesmírech. A učím se konečně zase arabsky, protože co je  studium Blízkého východu bez jazyka, žejo :). A taky nejím maso. Moje empatie už se dostala do takové fáze, že to prostě nedávám, takže můžu házet čas od času nějaké vegetariánské recepty.

Protože životy jen nekončí, ale také začínají, včera se nám do rodiny narodil Vilík. Můj druhý synovec. A jak stárnu, tak to prožívám zase o trochu víc. Tak jsem zvědavá, co z tebe, kluku, vyroste 🙂

A tak ti živote děkuji, za vše, co nám dáváš a za vše, co nám bereš. Za všechny ty krásné i šedé chvíle. A děkuji Ti, Rozárko.

Facebookpinterestby feather

Co mě naučila Indonesie

Z mého indonéského spamování asi víte, že jsem na přelomu listopadu a prosince byla na Bali a Východní Jávě. Napsala bych, že to byla cesta, co mi změnila život, rozšířila obzory, ale popravdě, alespoň u mě je taková každá cesta:). Vždycky mám pocit, že bych už nechtěla nikde jet nikam jinam, jen se dokola vracet k tomu, co jsem poznala a mám ráda. Ale mám to tak pokaždé. Maroko a Indonésie ale mají speciální místo v mém srdci 🙂

Ubud, Bali.

Věřím, že pokud chcete doporučení co vidět a dělat v Indonésii, najdete takových blogů hodně. My ani popravdě neměly úplně turistickou cestu, vzhledem k tomu, že jsme byly se Šárkou většinu času s místními a taky mi přijde, že jsme tak trochu punkáči :D. Chci proto psát hlavně o tom, co jsem se na konci světa naučila.

  • První poznatek se stále dokola objevuje na motivačních stránkách, ale je pravdivý – “it seemed impossible, until it was done”. – Spousta věcí nám připadala nemožná. Zaprvé vůbec to, že budeme na druhém konci světa. Vylezly jsme po deštivé Číně do počasí jak v pavilonu plazů a bylo to super :). Potápěly jsme se u válečného vraku a ty ryby velký jako kráva nás nesnědly! No a pak se žraloky! Říkali jsme si, že všichni říkají, jak jsou koráloví žraloci neškodní, ale určitě to je kec a jsou taky nebezpeční. A hele, nic nám neudělali! Přežily jsme. Člověk si často myslí, že něco nezvládne, je to pro něj moc velký sousto (viď, Šáry), ale jakmile sebere odvahu, udělá ten krok do neznáma, tak zjistí, že to tak strašný nebylo, často právě naopak. A často se pak cítí jak doma, ačkoli je na druhym konci světa 🙂

Jižní Bali

  • Společenský škatulky si vytváříme sami – Sedí u stolu žid, arab, cikán a dva jávanci. Zní to jak začátek nějakého blbýho vtipu, ale takhle často vypadali naše večery. Plus jeden z osazenstva byl muslim. A ten arab to nebyl. Indonésie je největší muslimská země na světě. Tady u nás z muslimů všichni šílíme, ale se Šárkou jsme říkali, že by všichni, hlavně z Teplic, měli jet sem, aby viděli, že není muslim jako muslim. Čtyři dny jsme byli u rodičů našeho jávanského kamaráda Yusufa na východní Jávě a bylo to super. Nebylo nic, čeho bychom se mohli bát. Všem bylo fuk, že máme kraťasy. Že mám kérku. Že pijeme pivo. Mezi sebou navzájem jsme si dělali srandu jeden z druhýho, že Honza má svoje židovský manýry a počítá všechno do halíře, že my se Šárkou jsme tu bílý, konečně někde ( kecám, jsme obě jen z poloviny cizí) 😀 :D. Zahalený holky za námi běhaly na pláži, jestli se s námi můžou vyfotit. A tak si tak nějak říkám, lidi, vykašlete se na to, kdo je jakej, vnímejte se hlavně jako lidi :). Jestli je jeden modrej a druhý věří v intergalaktický monstrum, nemusí to nutně znamenat, že jsou špatní 🙂

Balijec Made na rodinné ceremonii

Maduranská rodinka na Jávě

Všichni jsme “cizí” ačkoli jen napůl 😀


  • Planeta je nás všech. – Dělám, jak nejsem zenový člověk, ale vždycky mě strašně vytočí, když někdo řekne. Fuj, tam to vůbec nebylo hezký, všude samý odpadky. A pak vidíš doma, že jim je úplně jedno, co je plast, co je papír. Všechno hází dohromady. Na dovolenou pojedou jen do resortu, kde jim každý den vyčistí pláž a vyřešeno. Jenže, ony ty problémy nezmizí jen proto, že je budeme ignorovat. V zemích, jako je Indonésie, troufnu si říct i Thajsko nebo Srí Lanka nám prostě dají na pivo igeliták, i když bychom to mohli odnést v ruce. Spoustu věcí nám dají v plastových nádobách nebo na plastových talířcích, protože bychom si mohli myslet, že jejich nádobí není dost čisté. Hlavně aby byl bílý člověk spokojený. A taky… nebudeme si nic nalhávat, na spoustě místech světa lidé zase asi nevědí, že se ten obal od sušenky nerozloží v zemi jako ten palmový list nebo jim to je možná jedno, ale prostě ty plasty už mě štvou. Srdcervoucí pro mě byla takhle krásná pláž, vedle které je řeka. A jak se tak stává, v období dešťů hodně prší a řeka pak přinese bordel odevšud, kde plyne, takže bohužel naše první setkání s Red Island Beach bylo plné plastů.

Pulau Merah ( Red Island) Jáva

Moje milovaný balijský srnko-krávy 🙂

  • Když něco neznáš, neznamená to, že je to špatný a musíš to zabít. – Občas se cítím naivní a strašný obránce všeho živého, až si často připadám jako blázen. Ale tak trochu mi přijde, že máme zkreslené představy o mnoho věcech a neprávem je považujeme za nebezpečné, resp. tak nebezpečné, že žádný kontakt s nimi není vítán a měli bychom je vyhnat a nejlépe vyhubit. Vždycky bych tyto věci a bytosti pak chtěla strašně přitulit a neučit se o nich víc, protože mi přijde, že spoustu zla si tvoříme na základě mediálních dezinformací. Hlavně mě v tom utvrdili žraloci. Jsou to tak nádherná zvířata! V Jejich světě je tolik zajímavostí! Od toho, že žralok grónský dospívá ve 150 letech a žije 400 let, přes to, že jim (všem žralokům) mohou do nekonečna vypadávat a dorůstat zuby, že aby mohli dýchat, tak musí plavat, až po to, že teď, když některé druhy jsou v ohrožení, mohou samičky sami oplodnit svá vajíčka, aby populace rostla. Nooo, ale my viděli Čelisti a žraloci jsou prostě fuj a příšery, takže je ok, když se loví pro čínský a japonský impotenty, aby z jejich ploutví mohla být afrodiziaka. A nejlíp jim jen odříznout ty ploutve do vody, protože z těch se to vyrábí, a pak potvoru hodit zpět, ať se udusí. Proč ne…:(. Přitom plavat s nimi, dotknout se jich, vidět, jak jsou zvědaví, ladní a když nemají hlad a není jim ubližováno, tak třeba i přítulní, byl ten nejkrásnější zážitek…. asi co jsem v životě zažila. Tak věřím, že i jiný zvířata nebo dokonce národy, o kterých máme takovýhle představy nás mohou překvapit.

Černocípý korálový žralok

Vodní Buvol v Národním parku Baluran, Jáva

Mrzí mě, že svět je dneska postavený proti těm všem věcem, co zmiňuji. Globální oteplování a ekologické problémy prý neexistují. Rozdílný lidi nás mohou ohrozit a měli bychom se s nimi setkávat co nejméně, nejlépe aby vůbec nezískali přístup k nám… do Evropy, na “západ”. A to, co se zdá nebezpečné zabít. To nevadí, že o tom nic nevím.

Pojmenovala jsem blog simplepath, protože je pro mě jednoduché být šťastná z pouhé existence na tomhle kulatém tělesu, plného láva letícího vzduchoprázdnem. Ale chápu, že to tak spousta lidí nemá, že potřebují ty tři auta a aby jim někdo pomohl s jejich těžkým životem, který ničí imigranti a sluníčkáři. V ledasčem to pak není jednoduché ani pro mě, protože nechápu, že lidi nejsou více vděčni za to, co mají. V Indonésii spousta lidí nemá nic. Nemá ani vzdělání, ani zdravotnictví, nebyla ani na vedlejším ostrově. A přesto jsou tak pohostinní, otevření a rozdali by se. Kéž by tohle mohl vidět každý a odnést si tu radost a pokoru z prostého bytí.

cestování pomáhá člověku tohle poznat. Ačkoli záleží na tom jak a kam člověk cestuje. Jsem moc ráda, že jsem mohla vidět tropy, úžasnou přírodu a pohostinné lidi. Příští cesta bude na Island. Tam je asi taky důležitá pokora. Před přírodou. A kam dál? Znovu Maroko? Írán? Finsko? Nevím. Člověk může objevovat a učit se i doma, jen musí mít oči otevřené 🙂

Facebookpinterestby feather

Jsem se sílou, síla je se mnou… ten hororový rok 16

Určitě Váš facebook v posledních dnech zaplavily všechny ty šílený zprávy o tom, kdo všechno umřel. A pak taky Trump v listopadu, žejo. Ale byl ten rok 2016 ale opravdu tak hrozný i z našeho osobního hlediska? Jako jo, z toho globálního hlediska se stalo opravdu hodně průserů, ale co my?

Pře mě osobně byl rok 2016 čas, kdy jsem se konečně naučila vystoupit z komfortní zony. V lednu jsem se učila znovu normálně chodit a u toho se snažila dělat zkoušky. V únoru už jsem chodila, ale ne všechny zkoušky mi vyšly.

Jaro bylo hodně o střídání léků, jaterních dietách a s nimi spojenou únavou a váhou jak na houpačce. Taky se náš životní rytmus krapet změnil, protože Kája začal pracovat jako analytik, pořídili jsme další 3 myší případy a máme od tý doby naší chlupatou rodinku.  No a pak jsem si udělala svoje první tetování….. a za chvilku potom druhý.

Léto jsem si užila, v klídku a pohodě. Léto je prostě vždycky nejlepší. Akorát ty zkoušky, no. Školu mám však ráda, tak to nevadí. Taky jsem se konečně (trochu) naučila na longboardu a druhé z mých přání bylo splněno.

No ale podzim, ten byl tento rok nejkrásnější. bylo dlouho teplo, jezdili jsme na výlety a vinobraní, hráli si s myškama, slavili narozeniny všech možných členů rodiny a v listopadu jsme se Šárkou jeli do vysněné indonesie.

2016-11-28-17-24-16

Asi to píše spousta lidí vždycky, když se od někud vrátí, ale těch pár týdnů tam opravdu změnilo můj život. Jela jsem na druhý konec světa, ale připadala si, jak doma. Lidi by měli víc jezdit do takovýhle multikuilturních a méně rozvinutých zemí. Uvidí, že ne každý muslim je zlý. Uvidí, jak náš přístup k přírodě ničí naši planetu a po zkušenosti s plavání se žraloky jsem se málem rozbrečela nad tím, jak si ospravedlníme zabíjet některé tvory, jen, protože můžeme a podle pár přiblblých filmů nám přijdou nebezpeční. Tvorové na světě nejsou proto, aby nám buď sloužili a nebo se nás snažili zabít….

 

white-tipped-reef-shark-1

ťutíček žraločí

 

2016-12-03-14-31-47

svět patří bláznům

No a už je mi 26. Za poslední rok jsem se myslím změnila v tom, že už se nebojím být sama sebou. Našla jsem větší odvahu věřit sama sobě. Víte, já jsem ten typ člověka, co se snaží vždycky všem zavděčit a s každým vycházet dobře. Ale to nejde. protože ti, co Vás mají rádi, Vás budou spíš mít radši, když ze sebe nebudete dělat něco jiného. A ti ostatní, pro který se musíte přetvařovat nebudou asi nikdy spokojení s jakoukoli vaší verzí.

Hororový ale asi byl návrat a prosinec. Vrátíte se z ráje a víte, že se Váš život asi bude brzy měnit. Nevíte co od budoucnosti čekat. Chcete všem říct, co jste zažili, ale před Vánocemi mají lidi spoustu svých starostí. No a tak se mi párkrát vrátila moje úzkost z budoucnosti, z toho že nevim, jak co bude, v jaký zemi budu žít a jestli už nejsem moc “stará” a neměla bych začít řešit svatbu a rodinu a takový věci……. Do toho ty všechny mrtvý celebrity. Třeba princezna Leia. Jako by se zavírala nějaká kapitola. Ale naštěstí jsem viděla novýho Dokrora Who a ten tam řekl něco jako, že konce jsou bolestivý, ale věci i začínají a to je skvělý….. A potom taky, čas a roky, jsou jen čísla, který jsme si my lidi vymysleli, takže jestli říkáme, že jeden rok byl špatný, může to být prostě jen náhoda. Asi jsem přecitlivělá a řešim “blbosti”, ale už teď je na obzoru spousta změn k vypořádání se. Ale Vánoce byly super! Moc.

15069098_10207705172562966_1705363092325660399_o

moje vitamínky 🙂

Teď, předposlední den roku, jsem strašně unavená. Může to být tou virozou, co na mě zrovna dolehla, ale taky to bude tím věčným přemýšlením nad budoucností a rekapitulováním. Ale on člověk stejně nic nevymyslí a vědci už opravdu zjistili, že žijeme nekonečnou sérii věčných Teď. Tak buďme silní a čekejme, jaké bude to další teď. Přeci jen, jsem se sílou a síla je se mnou. Zvládnu cokoli, co bude :-). A přeji Vám do dalšího roku, ať to máte taky tak.

Facebookpinterestby feather

5 tipů jak si zjednodušit život

Jak asi spousta z Vás ví, snažím se dělat si život jednodušší. V životě jsem se dostala do bodu, kdy mě opravdu štvalo být zavalená věcmi, mít potřebu pořád něco kupovat dokolečka, nestíhat svých padesát tisíc povinností a řekla jsem si, že už to tak nechci. Neříkám, že teď je ze mě nějaký ultra guru, pořád mám asi víc oblečení, než spousta mých kamarádek, ale snažím se aplikovat pár typů do života, abych mohla být v klidu 🙂

  • Dělěj věci hned

Kája by se asi smál, že to sem dávám, protože většinou to se mnou bylo tak, že se mi nádobí teď hned nechce, uvařit se mi teď hned nechce, ale zjišťuji, hlavně v práci, ale i doma, že nejlepší je udělat to, co je potřeba hned. Jasně, někdy jsou větší věci, co je potřeba si naplánovat a taky nechceme jet jak křeček v kolečku a pořád jen plnit nějaký úkoly, ale slyšela jsem o něčem, čemu se říká pravidlo jedné minuty a to je, že pokud je něco, co musíme udělat a proces nám nezabere víc, než minutu – třeba ustlat, poslat ten email už, zavolat k doktorovi, měli bychom to udělat hned. Nebudeme na to muset pořád myslet v hlavě a dá nám to klid. Proto vždycky, když přijdu do práce, udělám si čaj, otevřu mail a odpovím na vše, co je potřeba, případně zavolám všude, kam musím. Dá mi to potom čas na důležitější věci a nemusím na to myslet celý den. Ještě si tohle pravidlo zapamatovat s naší aplikací na domácí účetnictví, lehčí domácí účetnictví už asi nikdo mít nemůže 😀

  • Síla zvyku

Další bod, u kterého by se asi spousta lidí smála, ale zjišťuju, jak důležitý je udělat si u některých věcí rutinu a pak už vám ani nepřijde, že je děláte. Naučila jsem se prostě ráno po příchodu do práce zkontrolovat vše, co ten den přišlo, udělat ty nejhorší věci, co mě čekají hned a pak je člověk raz dva líp připravený na to, co se ještě může pokazit v průběhu dne. Líp se řeší kraviny, co se vyrojí, když nemusíte řešit nic jinýho urgentního, než když máte kupu dalších, odložených kostlivců. Stejně tak doma, nádobí už myju hned po jídle. Zametám hned po vaření. Zrcadlo v koupelně čistím každé ráno, klec utírám myškám ob den, velké čištění jednou za týden. Když to takhle prý člověk udělá 12x, stane se z úkonu zvyk, budete ho dělat automaticky, zabere Vám chvilku a hlavně nebudete nikdy nad ničím ( úklidem, čištěním) sto let, protože více méně nebude co uklízet.

  • Posečkej chviličku

Tady si neprotiřečím s prvním bodem. Tento bod se týká toho, jak nepropadnout konzumnímu smýšlení a nedělat ukvapená rozhodnutí. Všichni bychom chtěli spoustu oblečení, kosmetiky, elektroniky a tak podobně. Pak se nám věci nevejdou, tak chceme větší bydlení, více místa. Je proto dobrý s nákupy věcí hned nekupovat věc, co se mi líbí, jen proto, že se mi v ten daný moment líbí, ale je lepší odejít, promyslet si to, vyspat se na to, a pokud nám věc bude dál ležet v hlavě, asi ji fakt chceme. Pokud ne, tak to nestálo za to. Doma to tak děláme i s jinými rozhodnutími, jako třeba s pracovní nabídkou a tak. Necháváme věci přes noc uležet, abychom se vyvarovali unáhlené koupi. Člověk pak má jen to, co v životě skutečně chce.

23d52daba6eb7c7fbd3da416779a6d76

  • Mluv nahlas

Určitě je dobré mluvit nahlas vžycky, když něco říkáme, protože když kuňkáme a bojíme se něco říct, tak nám druhý nemusí rozumět. Ale to neni to, co mám v tomhle případě na mysli. Jde o to přiznat si problém a říct ho nahlas. Někomu. Svěřit se. Já s tím vždycky měla problém, ale život mě postupně naučil, že srajdy většinou vždycky vyjdou na povrch a doženou nás a pak můžeme být zklamaní sami za sebe a zároveň zklameme ostatní. Ne kvůli tomu, že se to děje, ale kvůli tomu, že jsme lhali. Mě vždycky tak spadne kámen ze srdce, když se můžu svěřit s problémem. Často pak ani nezní tak strašně, jako zněl v mé hlavě. I nápady je fajn říkat lidem nahlas, spousta věcí zní nahlas jako úplná blbost, ale v hlavě to byl ten nejgeniálnější plán :D. Já se často i doma modlím nahlas, nelítají mi myšlenky pryč. Učím se nahlas, protože tak taky zjišťuji, jestli vůbec chápu o co jde. Mluvme tedy nahlas!

  • Medituj

Může se zdát divný, že se můžu modlit a zároveň meditovat, což si v mnoha myslíš může odporovat. Myslím ale, že modlitba je dialog s něčím vyšším, podle toho čemu kdo věří. Někdo se nemodlí, protože nemá k čemu. Meditovat ale může každý, protože meditace není dialog, meditace je o tom úplně vypnout, nad ničím nepřemýšlet, uvolnit se. Občas je pro lidi težké nad ničím nepřemýšlet, ale urputná snaha o nepřemýšlení nás odvádí od relaxace naší mysli, takže klidně nechme občas nějakou myšlenku vlézt do naší mysli, když se jí nechytíme, tak zase odpluje. Já si vždycky pustím nějakou fajn hudební kulisu, jako můj oblíbený Buddha Bar, handpans nebo Abela Korzeniowsky. A jen jsem, vypnu a na nic nemyslím. Je to fajn dělat třeba i když máme nervy v práci, ve škole, na partnera. V práci jde třeba na chvilku (stačí minuta) zavřít mail, někam zalézt, třeba si pustit něco fajn do uší nebo v koupelně pustit kohoutek, zavřít na tu chvilku oči a na nic nemyslet, jen poslouchat dech, vodu, melodii.

bf025e5ed66f868cb902f86ccd276055

Tak snad Vám něco z toho, jak já se snažím žít, pomůže k tomu, žít jednodušeji. A protože vím, že spousta lidí má problém se čtvrtým bodem a nemají komu se svěřit se svými nejhlubšími myšlenkami a problémy, místo toho žijí jen ve světě “jak se máš a co jsi dělal o víkendu”, klidně mi napište, domluvíme se a můžeme si popovídat :-). Zjišťuji, že je to taková moje “superschopnost”, že se mi lidé chtějí svěřovat, tak to ráda využiju a budu tady pro Vás 🙂

Facebookpinterestby feather

Kde se Afrika mísí s Evropou a hory s pouští

Je podzim, sedím doma pod chlupatou peřinou, poslouchám aktuální Buddha Bar objev – Back to Marrakech a piju chai čaj z mé vlastní “marocké” tvorby. Je proto čas odložit na chvíli studium afghánských kmenů a napsat článek o Maroku.

img_5103-2

Tohle není Maroko, jen moje inspirace k tvorbě :)…. pyramidy v Sudanu 😛

Už to jsou tři roky, co jsme se rozhodli tuhle úžasnou zemi navštívit. Jeli jsme v březnu, protože jsme se chtěli vyhnout těm největším vedrům a tak nějak nám připadalo, že by to mohlo být fajn období. Jelikož to byla naše první cesta mimo “západní” civilizaci, rozhodli jsme se vyhnout odlehlejším místům a navštívit pět tzv. Královských měst – Marakéš, Casablancu, Rabat, Meknés a Fez.

Divočina a temperament

Přiletěli jsme do Marakéše, bus, který měl jezdi do Djemaa el – Fna nikde, tak jsme si vzali taxík. Ten nás pěkně oškubl což jsme zjistili ale až zpětně. Po výstupu z něj nám nějaký týpek nabídl, že nás vezme do Riádu (ubytování typu hostel, kde jsme bydleli), ale já věděla, kde je, takže jsme nechtěli. No stejně šel krok před námi a pak za to chtěl peníze, žejo 😀

Jinak jsem ale z Marakéše byla nadšená. Opravdu jiný svět. Po cestě z letiště vidíte všechno cihlovo béžové, na obzoru poušť a pak… no ne, takový vysoký zasněžený hory! Neuvěřitelná scenérie. Podél cesty černoši a Maročani s čepičkama na hlavě, opičkami na rukou a velbloudí trhy. Djema el-Fna – hlavní náměstí – je naprostý mumraj. všude stánky, berbeři v tradičním oblečení Vám nabízí, že se můžete vyfotit s opicí, já se hned nechala zlákat na henu na ruku. Doprava tady nemá žádná pravidla, ale kupodivu nikde žádný ťuklý auto. Ani osel, kterých tu vedle rolce royců bylo taky spousta. No a to jídlo! V Maroku se jedí hlavně dvě jídla  – tajine a v pátek kus kus. Tajine je většinou směs zeleniny a masa vařená ve speciálním hliněném hrnci nebo jak to nazvat, ve kterém se všechny šťávy hezky promíchají a je to prostě mňamka. Jedno jídlo stálo asi 40 dirhamů, což bylo v té době myslím 120 korun. ale k tomu je ještě kupa pita chleba a dokonalý marocký mátový čaj v ceně. Nejlepší je Djemaa el – Fna v noci, kdy to všude svítí, náměstí se zaplní stánky s občerstvením a je z čeho vybírat. Jo a střevních potíží bych se nebála, nic se nám za celou dobu nepřihodilo 🙂

Co se týče památek, tak těch je v Marakéši opravdu spousta. Na ně si přečtěte průvodce. Ale člověku hned připadá jako by se ocitl v pohádce Tisíce a jedné noci. Plus si člověk řekne, jak jak moc jsme domýšlivý, když nadřazujeme naší evropskou kulturu jiným a myslíme si, že jsou všude barbaři. Ty paláce, chrámy a ta geometrie všude už v dobách, kdy my jsme si tady v Evropě neuměli pomalu ani utřít zadek a mysleli jsme si, že na veškerý naše nemoci nám pomůže svěcená voda, ty mě posadily na zadek 🙂

10420254_10203643526864362_8050121720694300332_n

10354161_10203643563105268_2848469718634422362_n

10176009_10203660936459591_7092112104407299031_n

10686883_10203660939659671_1677369469753153362_n

place_jemaa_el_fna_by_paulricard06-d5gne1j

374430_4641304426250_677250190_n

531714_4641309466376_1474503218_n

The old city walls and snow capped Atlas Mountains, Marrakech, Morocco, North Africa, Africa

Jenom film a mešita

Město, kterýmu jsme věnovali zbytečně moc času byla Casablanca. Ačkoli spousta lidí sní o Casablance, protože zná ten slavný film, kromě malinké Mediny ( tak se označuje historické centrum, neboli “město”) a předražené Rickeyho restaurace z filmu tam nic není. Jen Číňani teď staví přístav. A moře s úžasnýma vlnama, to můžu :-). Fučelo tak, že jsme ani nepostřehli, že jsme si spálili obličej.

Jo a mešita! Ta je nádherná. Mešita Hassana II, což byl jejich předchozí král, je jedna z největších mešit na světě. Je nádherně modrá a stojí hned vedle studeného Atlantiku, který má tam mocný odliv, že když nastane, je možné se od ní projít dalších 200 metrů po dně moře. V Casablance jsme ale měli naprosto dokonalou snídani. marocká snídaně je kombinace arabské a francouzské, tedy arabský chléb, bageta, máslo a mátový čaj a hlavně pomerančový džus a pomerančová marmeláda. Další věc pro Maroko typická. Pomeranče a jejich vůně všude :-).

Zjistili jsme tam taky, že Maročani znají Českou republiku a vědí, že to už neni Československo. Jak? Hrajeme fotbal.

Po dni v Casablance jsme vyrazili do hlavního města a druhého surfařského města Maroka – Rabatu. Cestovali jsme vždycky vlakem a ty tam tedy jsou lepší než u nás, plus všechen personál vždycky chodí nádherné, nádherně oblečený….. a prostě snědí chlapi, žejo 😀

10450830_10203643381660732_5437665649818544852_n

10384034_10203643384620806_6293211037031989890_n

10940526_10203643389820936_364735797527787837_n

10940542_10203643393941039_5606316596129262012_n

374562_4641257185069_1510113899_n

O Rabatu, Méknés a Fezu zase příště. Protože je toho hodně. O tom, jak jsou arabský domy blbý, když prší. Jak jsme poznali Berberskou rodinu, kdo jsou berbeři, že i v Africe to může vypadat jak v Irsku a o tom, jak jsme ve Fezu brečeli a jak se nejdražší kůže louhuje v ptačích hovínkách 🙂

Tak zatím ahoj!

Slečna Abu <3

Facebookpinterestby feather