Aurora, 2020 a Diamant

“Diamant je jen kus uhlí, co zvládlo stres obzvlášť dobře”

To bylo její motto do nového roku. Bude diamant. Ovšem, že nikdo není dokonalý a život bude stále přinášet problémy, ale ona jim nepodlehne. Nechá se přetvořit v diamant….. Jako když v Japonsku rozbité nádobí slepují roztaveným zlatem. Za jizvy se totiž nemusíme stydět. Tvoří z nás šperky, kterými jsme.

Bude nosit své rány hrdě. A konečně by se měla naučit nosit své jizvy ze souboje s životem hrdě. Tento rok, 2020, bude pouze o ní. A i ta blbá nemoc ať je nástroj, co jí pomáhá se přeměnit. Protože bolest je nevyhnutelná, utrpení je volba. Žejo, Murakami.

Diamant by nebyl tím, čím je, bez nepříjemných zemských procesů a precizní lidské práci. Prostě všechno, co stojí za to musí zvládnout hodně a být za tím hodně práce…..Asi.

To si Aurora říkala, když myslela, že už ten chaos ve své hlavě prostě nemůže zvládnout. Vesmír jí položil otázku. “Čím chceš být? Uhlí? Které je pro lidi sluha a v jejich rukách taky ničí svět (:-P ) a nebo něco krásného, odolného a věčného?”

Tak jasně, že hned věděla. Jasně, že chce být diamant. Ať si třeba společnost padesátkát říká, že na to nemá, že to nezvládne a že má sedět doma a naučit se vařit. Nechat si vnutit sny, které jí nejsou vlastní. Dvacet devět let na to pořád neměla koule. Teď už ale ví, co chce být. Že se za svoje chyby nemusí stydět, že člověk je celý balíček. To špatný i to dobrý. Neni jakou boty nebo hadry. Je buď všechno nebo nic.

Třeba je v jinym světě jiná Aurora fakt ta biomedicínská inženýrka, co zachraňuje lidi. A je šťastná. A tomhle světě ale taky bude. Protože díky tomu všemu, co se děje, bude jednou diamant…..Nebo radši safír, to je fuk. A bude lidem ukazovat, že jizvy a nedostatky jsou krásné. Tvoří nás. Ukazují naše zlomená srdce, probrečené noci, prohrané zápasy. Ale také trpělivost, odhodlanost jít dál. Překážky, co jsme zvládli a moudrost, co jsme po cestě získali.

Facebookpinterestby feather

Ta, co si hraje s ohněm

Před chvílí byl Valentýn. Všude srdíčka, růže a já nevim co. Ale víte, co já nejvíc řeším? Že musíme taky milovat sami sebe.

Když jsme byli na Bali, tak jsem se dala do řeči s jedním člověkem, co hodně rozumí spirituálním věcem a hezky mě dopodrobna rozpytval. A ve všem měl pravdu. Každý člověk má svůj element a hádejte, co mám já. Nikdo by to asi nečekal (ironie), mám oheň. A jo, jsem praštěná, ráda tančím, jsem spontánní, ale když mě někdo umí zkrotit, můžu pomoci, být u prospěchu a tak. Vím, že teď, když jsem smutná mě dokáže nakopnout hlavně taneční hudba a povídání si s kámoškama o těch nejšílenějších věcech, co jsme zažily. Asi měl tedy onen guru pravdu, když říkal, že můj největší úkol pro příští rok je najít svojí rovnováhu. Že se jí snažím dát všem, ale musím hlavně sobě, protože když se oheň neni pod kontrolou, tak je to v háji, žejo 😀

Co jsem se vrátila z Bali, tak jakoby mi tim tenhle guru něco předpověděl, protože mám v životě totální chaos a snažím se najít nějakou “rovnováhu”. Ale asi špatnou k tomu, jaká jsem. Bylo mi 26 a moje mladší ségra má druhý dítě. Přítel se mi stěhuje do ciziny. A jiní nápadníci? Daleko, mladší nebo moc šílení….  I z koťat mě vždycky má rádo to nejzlobivější, žejo :D. Ale asi jsem se na to koukala blbě. To, že mi je 26 asi neznamená, že už musím podléhat tlaku, že o něco přicházím, že bych měla řešit rodinu a hypotéku a svatbu. Asi taková prostě nejsem a musím najít hlavně sama sebe.

Jsme si tak včera seděli na Valentýnském sushi a kecali, co se kdo poslední dobou naučil od života. A já říkám, že jsem si konečně začala věřit…. Nebo tedy, že to už říkám dýl, ale že to zase trošku graduje. A Kája říká: “Takže už jsi na sebevědomí 0%?”….A jako asi jo, ale dostat se na nulu z toho, kdy si vůbec nevěřim. Juchůůů! Jsem divná, blázen, moc brečim, jsem moc empatická a neumím plánovat. A úplně jsem si nevybrala být taková, ale stalo se. A v jedný písničce se říká, že “vesmír se nemýlí”, tak mě takovouhle asi prostě chtěl.

Moje články jsou často jako eseje co nějaký teenager píše do bravíčka “Jak být sama sebou”. Ale proč to řeším pořád i s dalšíma lidma mýho věku, když je to téma do bravíčka? Možná proto, že je to těžký. Okolo nás jsou pořád ideály toho, jak by to mělo být správně. Jak by měla vypadat a chovat se správná přítelkyně, studentka nebo prostě obecně ženská. Lidi ti budou řikat, že někdo tě bude mít rád takovou jaká jsi, ale je to fakt těžký.

Nicméně věřím, že být sám sebou, vážit si sám sebe a mít se rád. A tak hledám svojí rovnováhu a hodnotu. Snažím se naučit, že moje hodnota není o tom, kolik mi je, jakou mám školu, jak vypadám, kolik mám peněz a hlavně, jestli někoho mám nebo zrovna ne. A tak mi držte palce. Protože myslím, že milovat život je jednoduchý, ale mít rád sebe úplně tak ne 🙂

Facebookpinterestby feather

Děkuji ….. živote, Rozárko

Někteří lidé jsou asi předurčeni pro komplikovaný život. Nebo to si alespoň říkám, když přicházejí další a další výzvy v mém životě. Co jsem přiletěla z Indonésie, tak se pořád něco děje. Samé věci, co navždy změní můj život.

První ze všeho je, že se můj nejlepší parťák stěhuje do Finska. Když máte někoho rádi, tak ho asi nechcete držet ve zlaté kleci, ve které nic nemůže, ale chcete ho naopak podpořit v jeho snech. Co když jsou ale jiné od těch Vašich? Co když vy zrovna milujete mezinárodní vztahy a Blízký východ a nevíte, jestli v tomhle oboru najdete tam někde na severu práci? Na druhou stranu ta Aurora Borealis…. No a tak prostě to nějak bude 🙂

Největší lekce poslední doby byla Rozárka. Moje malá, černobílá chlupatá princezna odešla. Tam někam, kde doufám, že ji zase jednou potkám. Je pro mě těžký, že už jsi nemůžu pohladit, ale dala mi zároveň sílu se pořád snažit, jelikož do posledního dne svýho krátkýho života, i přes nožičky, který už nefungovaly, jak byla nemocná a unavená, pořád se snažila někam cupitat, něco dělat, utěšovat mě, jíst a mazlit se. Díky ní vim, že chci bojovat do poslední chvíle. Že chci být víc jako ona, i když je to myška. U doktora vždycky místo pištění všechny olizovala, protože věděla, že jí chceme pomoct a ne trápit. Vždycky byla hodná a ukazovala lásku, která mě častokrát rozbrečela, protože jsem to prostě vůbec nechápala. Snad se máš Rozárko krásně. Všichni na tebe vzpomínáme, zatím co spinkáš pod jabloní s kamarádkou Marylin a nebo si hrajete někde za oným duhovým mostem a ty se určitě krásně staráš a olizuješ nový kamarádky, co tam máš.

Po vzoru Rozárky chci pořád bojovat za život. Chci se pořád pohybovat kupředu a být vděčná za každý další den. Nevím, zda budu žít  budoucnosti v Čechách nebo ve Finsku nebo úplně někde jinde, ale vím, co mě baví a naplňuje. Mám ráda zajímavý lidi. Asi čím zvláštnější a jinačí, tím radši je mám. Začala jsem psát knihu. Asi bude komplikovaná jako můj mozek, je o druhý šanci pro všechny promarněný příležitosti, který se můžou odehrávat v paralelnách vesmírech. A učím se konečně zase arabsky, protože co je  studium Blízkého východu bez jazyka, žejo :). A taky nejím maso. Moje empatie už se dostala do takové fáze, že to prostě nedávám, takže můžu házet čas od času nějaké vegetariánské recepty.

Protože životy jen nekončí, ale také začínají, včera se nám do rodiny narodil Vilík. Můj druhý synovec. A jak stárnu, tak to prožívám zase o trochu víc. Tak jsem zvědavá, co z tebe, kluku, vyroste 🙂

A tak ti živote děkuji, za vše, co nám dáváš a za vše, co nám bereš. Za všechny ty krásné i šedé chvíle. A děkuji Ti, Rozárko.

Facebookpinterestby feather

Co mě naučila Indonesie

Z mého indonéského spamování asi víte, že jsem na přelomu listopadu a prosince byla na Bali a Východní Jávě. Napsala bych, že to byla cesta, co mi změnila život, rozšířila obzory, ale popravdě, alespoň u mě je taková každá cesta:). Vždycky mám pocit, že bych už nechtěla nikde jet nikam jinam, jen se dokola vracet k tomu, co jsem poznala a mám ráda. Ale mám to tak pokaždé. Maroko a Indonésie ale mají speciální místo v mém srdci 🙂

Ubud, Bali.

Věřím, že pokud chcete doporučení co vidět a dělat v Indonésii, najdete takových blogů hodně. My ani popravdě neměly úplně turistickou cestu, vzhledem k tomu, že jsme byly se Šárkou většinu času s místními a taky mi přijde, že jsme tak trochu punkáči :D. Chci proto psát hlavně o tom, co jsem se na konci světa naučila.

  • První poznatek se stále dokola objevuje na motivačních stránkách, ale je pravdivý – “it seemed impossible, until it was done”. – Spousta věcí nám připadala nemožná. Zaprvé vůbec to, že budeme na druhém konci světa. Vylezly jsme po deštivé Číně do počasí jak v pavilonu plazů a bylo to super :). Potápěly jsme se u válečného vraku a ty ryby velký jako kráva nás nesnědly! No a pak se žraloky! Říkali jsme si, že všichni říkají, jak jsou koráloví žraloci neškodní, ale určitě to je kec a jsou taky nebezpeční. A hele, nic nám neudělali! Přežily jsme. Člověk si často myslí, že něco nezvládne, je to pro něj moc velký sousto (viď, Šáry), ale jakmile sebere odvahu, udělá ten krok do neznáma, tak zjistí, že to tak strašný nebylo, často právě naopak. A často se pak cítí jak doma, ačkoli je na druhym konci světa 🙂

Jižní Bali

  • Společenský škatulky si vytváříme sami – Sedí u stolu žid, arab, cikán a dva jávanci. Zní to jak začátek nějakého blbýho vtipu, ale takhle často vypadali naše večery. Plus jeden z osazenstva byl muslim. A ten arab to nebyl. Indonésie je největší muslimská země na světě. Tady u nás z muslimů všichni šílíme, ale se Šárkou jsme říkali, že by všichni, hlavně z Teplic, měli jet sem, aby viděli, že není muslim jako muslim. Čtyři dny jsme byli u rodičů našeho jávanského kamaráda Yusufa na východní Jávě a bylo to super. Nebylo nic, čeho bychom se mohli bát. Všem bylo fuk, že máme kraťasy. Že mám kérku. Že pijeme pivo. Mezi sebou navzájem jsme si dělali srandu jeden z druhýho, že Honza má svoje židovský manýry a počítá všechno do halíře, že my se Šárkou jsme tu bílý, konečně někde ( kecám, jsme obě jen z poloviny cizí) 😀 :D. Zahalený holky za námi běhaly na pláži, jestli se s námi můžou vyfotit. A tak si tak nějak říkám, lidi, vykašlete se na to, kdo je jakej, vnímejte se hlavně jako lidi :). Jestli je jeden modrej a druhý věří v intergalaktický monstrum, nemusí to nutně znamenat, že jsou špatní 🙂

Balijec Made na rodinné ceremonii

Maduranská rodinka na Jávě

Všichni jsme “cizí” ačkoli jen napůl 😀


  • Planeta je nás všech. – Dělám, jak nejsem zenový člověk, ale vždycky mě strašně vytočí, když někdo řekne. Fuj, tam to vůbec nebylo hezký, všude samý odpadky. A pak vidíš doma, že jim je úplně jedno, co je plast, co je papír. Všechno hází dohromady. Na dovolenou pojedou jen do resortu, kde jim každý den vyčistí pláž a vyřešeno. Jenže, ony ty problémy nezmizí jen proto, že je budeme ignorovat. V zemích, jako je Indonésie, troufnu si říct i Thajsko nebo Srí Lanka nám prostě dají na pivo igeliták, i když bychom to mohli odnést v ruce. Spoustu věcí nám dají v plastových nádobách nebo na plastových talířcích, protože bychom si mohli myslet, že jejich nádobí není dost čisté. Hlavně aby byl bílý člověk spokojený. A taky… nebudeme si nic nalhávat, na spoustě místech světa lidé zase asi nevědí, že se ten obal od sušenky nerozloží v zemi jako ten palmový list nebo jim to je možná jedno, ale prostě ty plasty už mě štvou. Srdcervoucí pro mě byla takhle krásná pláž, vedle které je řeka. A jak se tak stává, v období dešťů hodně prší a řeka pak přinese bordel odevšud, kde plyne, takže bohužel naše první setkání s Red Island Beach bylo plné plastů.

Pulau Merah ( Red Island) Jáva

Moje milovaný balijský srnko-krávy 🙂

  • Když něco neznáš, neznamená to, že je to špatný a musíš to zabít. – Občas se cítím naivní a strašný obránce všeho živého, až si často připadám jako blázen. Ale tak trochu mi přijde, že máme zkreslené představy o mnoho věcech a neprávem je považujeme za nebezpečné, resp. tak nebezpečné, že žádný kontakt s nimi není vítán a měli bychom je vyhnat a nejlépe vyhubit. Vždycky bych tyto věci a bytosti pak chtěla strašně přitulit a neučit se o nich víc, protože mi přijde, že spoustu zla si tvoříme na základě mediálních dezinformací. Hlavně mě v tom utvrdili žraloci. Jsou to tak nádherná zvířata! V Jejich světě je tolik zajímavostí! Od toho, že žralok grónský dospívá ve 150 letech a žije 400 let, přes to, že jim (všem žralokům) mohou do nekonečna vypadávat a dorůstat zuby, že aby mohli dýchat, tak musí plavat, až po to, že teď, když některé druhy jsou v ohrožení, mohou samičky sami oplodnit svá vajíčka, aby populace rostla. Nooo, ale my viděli Čelisti a žraloci jsou prostě fuj a příšery, takže je ok, když se loví pro čínský a japonský impotenty, aby z jejich ploutví mohla být afrodiziaka. A nejlíp jim jen odříznout ty ploutve do vody, protože z těch se to vyrábí, a pak potvoru hodit zpět, ať se udusí. Proč ne…:(. Přitom plavat s nimi, dotknout se jich, vidět, jak jsou zvědaví, ladní a když nemají hlad a není jim ubližováno, tak třeba i přítulní, byl ten nejkrásnější zážitek…. asi co jsem v životě zažila. Tak věřím, že i jiný zvířata nebo dokonce národy, o kterých máme takovýhle představy nás mohou překvapit.

Černocípý korálový žralok

Vodní Buvol v Národním parku Baluran, Jáva

Mrzí mě, že svět je dneska postavený proti těm všem věcem, co zmiňuji. Globální oteplování a ekologické problémy prý neexistují. Rozdílný lidi nás mohou ohrozit a měli bychom se s nimi setkávat co nejméně, nejlépe aby vůbec nezískali přístup k nám… do Evropy, na “západ”. A to, co se zdá nebezpečné zabít. To nevadí, že o tom nic nevím.

Pojmenovala jsem blog simplepath, protože je pro mě jednoduché být šťastná z pouhé existence na tomhle kulatém tělesu, plného láva letícího vzduchoprázdnem. Ale chápu, že to tak spousta lidí nemá, že potřebují ty tři auta a aby jim někdo pomohl s jejich těžkým životem, který ničí imigranti a sluníčkáři. V ledasčem to pak není jednoduché ani pro mě, protože nechápu, že lidi nejsou více vděčni za to, co mají. V Indonésii spousta lidí nemá nic. Nemá ani vzdělání, ani zdravotnictví, nebyla ani na vedlejším ostrově. A přesto jsou tak pohostinní, otevření a rozdali by se. Kéž by tohle mohl vidět každý a odnést si tu radost a pokoru z prostého bytí.

cestování pomáhá člověku tohle poznat. Ačkoli záleží na tom jak a kam člověk cestuje. Jsem moc ráda, že jsem mohla vidět tropy, úžasnou přírodu a pohostinné lidi. Příští cesta bude na Island. Tam je asi taky důležitá pokora. Před přírodou. A kam dál? Znovu Maroko? Írán? Finsko? Nevím. Člověk může objevovat a učit se i doma, jen musí mít oči otevřené 🙂

Facebookpinterestby feather

Jsem se sílou, síla je se mnou… ten hororový rok 16

Určitě Váš facebook v posledních dnech zaplavily všechny ty šílený zprávy o tom, kdo všechno umřel. A pak taky Trump v listopadu, žejo. Ale byl ten rok 2016 ale opravdu tak hrozný i z našeho osobního hlediska? Jako jo, z toho globálního hlediska se stalo opravdu hodně průserů, ale co my?

Pře mě osobně byl rok 2016 čas, kdy jsem se konečně naučila vystoupit z komfortní zony. V lednu jsem se učila znovu normálně chodit a u toho se snažila dělat zkoušky. V únoru už jsem chodila, ale ne všechny zkoušky mi vyšly.

Jaro bylo hodně o střídání léků, jaterních dietách a s nimi spojenou únavou a váhou jak na houpačce. Taky se náš životní rytmus krapet změnil, protože Kája začal pracovat jako analytik, pořídili jsme další 3 myší případy a máme od tý doby naší chlupatou rodinku.  No a pak jsem si udělala svoje první tetování….. a za chvilku potom druhý.

Léto jsem si užila, v klídku a pohodě. Léto je prostě vždycky nejlepší. Akorát ty zkoušky, no. Školu mám však ráda, tak to nevadí. Taky jsem se konečně (trochu) naučila na longboardu a druhé z mých přání bylo splněno.

No ale podzim, ten byl tento rok nejkrásnější. bylo dlouho teplo, jezdili jsme na výlety a vinobraní, hráli si s myškama, slavili narozeniny všech možných členů rodiny a v listopadu jsme se Šárkou jeli do vysněné indonesie.

2016-11-28-17-24-16

Asi to píše spousta lidí vždycky, když se od někud vrátí, ale těch pár týdnů tam opravdu změnilo můj život. Jela jsem na druhý konec světa, ale připadala si, jak doma. Lidi by měli víc jezdit do takovýhle multikuilturních a méně rozvinutých zemí. Uvidí, že ne každý muslim je zlý. Uvidí, jak náš přístup k přírodě ničí naši planetu a po zkušenosti s plavání se žraloky jsem se málem rozbrečela nad tím, jak si ospravedlníme zabíjet některé tvory, jen, protože můžeme a podle pár přiblblých filmů nám přijdou nebezpeční. Tvorové na světě nejsou proto, aby nám buď sloužili a nebo se nás snažili zabít….

 

white-tipped-reef-shark-1

ťutíček žraločí

 

2016-12-03-14-31-47

svět patří bláznům

No a už je mi 26. Za poslední rok jsem se myslím změnila v tom, že už se nebojím být sama sebou. Našla jsem větší odvahu věřit sama sobě. Víte, já jsem ten typ člověka, co se snaží vždycky všem zavděčit a s každým vycházet dobře. Ale to nejde. protože ti, co Vás mají rádi, Vás budou spíš mít radši, když ze sebe nebudete dělat něco jiného. A ti ostatní, pro který se musíte přetvařovat nebudou asi nikdy spokojení s jakoukoli vaší verzí.

Hororový ale asi byl návrat a prosinec. Vrátíte se z ráje a víte, že se Váš život asi bude brzy měnit. Nevíte co od budoucnosti čekat. Chcete všem říct, co jste zažili, ale před Vánocemi mají lidi spoustu svých starostí. No a tak se mi párkrát vrátila moje úzkost z budoucnosti, z toho že nevim, jak co bude, v jaký zemi budu žít a jestli už nejsem moc “stará” a neměla bych začít řešit svatbu a rodinu a takový věci……. Do toho ty všechny mrtvý celebrity. Třeba princezna Leia. Jako by se zavírala nějaká kapitola. Ale naštěstí jsem viděla novýho Dokrora Who a ten tam řekl něco jako, že konce jsou bolestivý, ale věci i začínají a to je skvělý….. A potom taky, čas a roky, jsou jen čísla, který jsme si my lidi vymysleli, takže jestli říkáme, že jeden rok byl špatný, může to být prostě jen náhoda. Asi jsem přecitlivělá a řešim “blbosti”, ale už teď je na obzoru spousta změn k vypořádání se. Ale Vánoce byly super! Moc.

15069098_10207705172562966_1705363092325660399_o

moje vitamínky 🙂

Teď, předposlední den roku, jsem strašně unavená. Může to být tou virozou, co na mě zrovna dolehla, ale taky to bude tím věčným přemýšlením nad budoucností a rekapitulováním. Ale on člověk stejně nic nevymyslí a vědci už opravdu zjistili, že žijeme nekonečnou sérii věčných Teď. Tak buďme silní a čekejme, jaké bude to další teď. Přeci jen, jsem se sílou a síla je se mnou. Zvládnu cokoli, co bude :-). A přeji Vám do dalšího roku, ať to máte taky tak.

Facebookpinterestby feather

5 tipů jak si zjednodušit život

Jak asi spousta z Vás ví, snažím se dělat si život jednodušší. V životě jsem se dostala do bodu, kdy mě opravdu štvalo být zavalená věcmi, mít potřebu pořád něco kupovat dokolečka, nestíhat svých padesát tisíc povinností a řekla jsem si, že už to tak nechci. Neříkám, že teď je ze mě nějaký ultra guru, pořád mám asi víc oblečení, než spousta mých kamarádek, ale snažím se aplikovat pár typů do života, abych mohla být v klidu 🙂

  • Dělěj věci hned

Kája by se asi smál, že to sem dávám, protože většinou to se mnou bylo tak, že se mi nádobí teď hned nechce, uvařit se mi teď hned nechce, ale zjišťuji, hlavně v práci, ale i doma, že nejlepší je udělat to, co je potřeba hned. Jasně, někdy jsou větší věci, co je potřeba si naplánovat a taky nechceme jet jak křeček v kolečku a pořád jen plnit nějaký úkoly, ale slyšela jsem o něčem, čemu se říká pravidlo jedné minuty a to je, že pokud je něco, co musíme udělat a proces nám nezabere víc, než minutu – třeba ustlat, poslat ten email už, zavolat k doktorovi, měli bychom to udělat hned. Nebudeme na to muset pořád myslet v hlavě a dá nám to klid. Proto vždycky, když přijdu do práce, udělám si čaj, otevřu mail a odpovím na vše, co je potřeba, případně zavolám všude, kam musím. Dá mi to potom čas na důležitější věci a nemusím na to myslet celý den. Ještě si tohle pravidlo zapamatovat s naší aplikací na domácí účetnictví, lehčí domácí účetnictví už asi nikdo mít nemůže 😀

  • Síla zvyku

Další bod, u kterého by se asi spousta lidí smála, ale zjišťuju, jak důležitý je udělat si u některých věcí rutinu a pak už vám ani nepřijde, že je děláte. Naučila jsem se prostě ráno po příchodu do práce zkontrolovat vše, co ten den přišlo, udělat ty nejhorší věci, co mě čekají hned a pak je člověk raz dva líp připravený na to, co se ještě může pokazit v průběhu dne. Líp se řeší kraviny, co se vyrojí, když nemusíte řešit nic jinýho urgentního, než když máte kupu dalších, odložených kostlivců. Stejně tak doma, nádobí už myju hned po jídle. Zametám hned po vaření. Zrcadlo v koupelně čistím každé ráno, klec utírám myškám ob den, velké čištění jednou za týden. Když to takhle prý člověk udělá 12x, stane se z úkonu zvyk, budete ho dělat automaticky, zabere Vám chvilku a hlavně nebudete nikdy nad ničím ( úklidem, čištěním) sto let, protože více méně nebude co uklízet.

  • Posečkej chviličku

Tady si neprotiřečím s prvním bodem. Tento bod se týká toho, jak nepropadnout konzumnímu smýšlení a nedělat ukvapená rozhodnutí. Všichni bychom chtěli spoustu oblečení, kosmetiky, elektroniky a tak podobně. Pak se nám věci nevejdou, tak chceme větší bydlení, více místa. Je proto dobrý s nákupy věcí hned nekupovat věc, co se mi líbí, jen proto, že se mi v ten daný moment líbí, ale je lepší odejít, promyslet si to, vyspat se na to, a pokud nám věc bude dál ležet v hlavě, asi ji fakt chceme. Pokud ne, tak to nestálo za to. Doma to tak děláme i s jinými rozhodnutími, jako třeba s pracovní nabídkou a tak. Necháváme věci přes noc uležet, abychom se vyvarovali unáhlené koupi. Člověk pak má jen to, co v životě skutečně chce.

23d52daba6eb7c7fbd3da416779a6d76

  • Mluv nahlas

Určitě je dobré mluvit nahlas vžycky, když něco říkáme, protože když kuňkáme a bojíme se něco říct, tak nám druhý nemusí rozumět. Ale to neni to, co mám v tomhle případě na mysli. Jde o to přiznat si problém a říct ho nahlas. Někomu. Svěřit se. Já s tím vždycky měla problém, ale život mě postupně naučil, že srajdy většinou vždycky vyjdou na povrch a doženou nás a pak můžeme být zklamaní sami za sebe a zároveň zklameme ostatní. Ne kvůli tomu, že se to děje, ale kvůli tomu, že jsme lhali. Mě vždycky tak spadne kámen ze srdce, když se můžu svěřit s problémem. Často pak ani nezní tak strašně, jako zněl v mé hlavě. I nápady je fajn říkat lidem nahlas, spousta věcí zní nahlas jako úplná blbost, ale v hlavě to byl ten nejgeniálnější plán :D. Já se často i doma modlím nahlas, nelítají mi myšlenky pryč. Učím se nahlas, protože tak taky zjišťuji, jestli vůbec chápu o co jde. Mluvme tedy nahlas!

  • Medituj

Může se zdát divný, že se můžu modlit a zároveň meditovat, což si v mnoha myslíš může odporovat. Myslím ale, že modlitba je dialog s něčím vyšším, podle toho čemu kdo věří. Někdo se nemodlí, protože nemá k čemu. Meditovat ale může každý, protože meditace není dialog, meditace je o tom úplně vypnout, nad ničím nepřemýšlet, uvolnit se. Občas je pro lidi težké nad ničím nepřemýšlet, ale urputná snaha o nepřemýšlení nás odvádí od relaxace naší mysli, takže klidně nechme občas nějakou myšlenku vlézt do naší mysli, když se jí nechytíme, tak zase odpluje. Já si vždycky pustím nějakou fajn hudební kulisu, jako můj oblíbený Buddha Bar, handpans nebo Abela Korzeniowsky. A jen jsem, vypnu a na nic nemyslím. Je to fajn dělat třeba i když máme nervy v práci, ve škole, na partnera. V práci jde třeba na chvilku (stačí minuta) zavřít mail, někam zalézt, třeba si pustit něco fajn do uší nebo v koupelně pustit kohoutek, zavřít na tu chvilku oči a na nic nemyslet, jen poslouchat dech, vodu, melodii.

bf025e5ed66f868cb902f86ccd276055

Tak snad Vám něco z toho, jak já se snažím žít, pomůže k tomu, žít jednodušeji. A protože vím, že spousta lidí má problém se čtvrtým bodem a nemají komu se svěřit se svými nejhlubšími myšlenkami a problémy, místo toho žijí jen ve světě “jak se máš a co jsi dělal o víkendu”, klidně mi napište, domluvíme se a můžeme si popovídat :-). Zjišťuji, že je to taková moje “superschopnost”, že se mi lidé chtějí svěřovat, tak to ráda využiju a budu tady pro Vás 🙂

Facebookpinterestby feather

Kde se Afrika mísí s Evropou a hory s pouští

Je podzim, sedím doma pod chlupatou peřinou, poslouchám aktuální Buddha Bar objev – Back to Marrakech a piju chai čaj z mé vlastní “marocké” tvorby. Je proto čas odložit na chvíli studium afghánských kmenů a napsat článek o Maroku.

img_5103-2

Tohle není Maroko, jen moje inspirace k tvorbě :)…. pyramidy v Sudanu 😛

Už to jsou tři roky, co jsme se rozhodli tuhle úžasnou zemi navštívit. Jeli jsme v březnu, protože jsme se chtěli vyhnout těm největším vedrům a tak nějak nám připadalo, že by to mohlo být fajn období. Jelikož to byla naše první cesta mimo “západní” civilizaci, rozhodli jsme se vyhnout odlehlejším místům a navštívit pět tzv. Královských měst – Marakéš, Casablancu, Rabat, Meknés a Fez.

Divočina a temperament

Přiletěli jsme do Marakéše, bus, který měl jezdi do Djemaa el – Fna nikde, tak jsme si vzali taxík. Ten nás pěkně oškubl což jsme zjistili ale až zpětně. Po výstupu z něj nám nějaký týpek nabídl, že nás vezme do Riádu (ubytování typu hostel, kde jsme bydleli), ale já věděla, kde je, takže jsme nechtěli. No stejně šel krok před námi a pak za to chtěl peníze, žejo 😀

Jinak jsem ale z Marakéše byla nadšená. Opravdu jiný svět. Po cestě z letiště vidíte všechno cihlovo béžové, na obzoru poušť a pak… no ne, takový vysoký zasněžený hory! Neuvěřitelná scenérie. Podél cesty černoši a Maročani s čepičkama na hlavě, opičkami na rukou a velbloudí trhy. Djema el-Fna – hlavní náměstí – je naprostý mumraj. všude stánky, berbeři v tradičním oblečení Vám nabízí, že se můžete vyfotit s opicí, já se hned nechala zlákat na henu na ruku. Doprava tady nemá žádná pravidla, ale kupodivu nikde žádný ťuklý auto. Ani osel, kterých tu vedle rolce royců bylo taky spousta. No a to jídlo! V Maroku se jedí hlavně dvě jídla  – tajine a v pátek kus kus. Tajine je většinou směs zeleniny a masa vařená ve speciálním hliněném hrnci nebo jak to nazvat, ve kterém se všechny šťávy hezky promíchají a je to prostě mňamka. Jedno jídlo stálo asi 40 dirhamů, což bylo v té době myslím 120 korun. ale k tomu je ještě kupa pita chleba a dokonalý marocký mátový čaj v ceně. Nejlepší je Djemaa el – Fna v noci, kdy to všude svítí, náměstí se zaplní stánky s občerstvením a je z čeho vybírat. Jo a střevních potíží bych se nebála, nic se nám za celou dobu nepřihodilo 🙂

Co se týče památek, tak těch je v Marakéši opravdu spousta. Na ně si přečtěte průvodce. Ale člověku hned připadá jako by se ocitl v pohádce Tisíce a jedné noci. Plus si člověk řekne, jak jak moc jsme domýšlivý, když nadřazujeme naší evropskou kulturu jiným a myslíme si, že jsou všude barbaři. Ty paláce, chrámy a ta geometrie všude už v dobách, kdy my jsme si tady v Evropě neuměli pomalu ani utřít zadek a mysleli jsme si, že na veškerý naše nemoci nám pomůže svěcená voda, ty mě posadily na zadek 🙂

10420254_10203643526864362_8050121720694300332_n

10354161_10203643563105268_2848469718634422362_n

10176009_10203660936459591_7092112104407299031_n

10686883_10203660939659671_1677369469753153362_n

place_jemaa_el_fna_by_paulricard06-d5gne1j

374430_4641304426250_677250190_n

531714_4641309466376_1474503218_n

The old city walls and snow capped Atlas Mountains, Marrakech, Morocco, North Africa, Africa

Jenom film a mešita

Město, kterýmu jsme věnovali zbytečně moc času byla Casablanca. Ačkoli spousta lidí sní o Casablance, protože zná ten slavný film, kromě malinké Mediny ( tak se označuje historické centrum, neboli “město”) a předražené Rickeyho restaurace z filmu tam nic není. Jen Číňani teď staví přístav. A moře s úžasnýma vlnama, to můžu :-). Fučelo tak, že jsme ani nepostřehli, že jsme si spálili obličej.

Jo a mešita! Ta je nádherná. Mešita Hassana II, což byl jejich předchozí král, je jedna z největších mešit na světě. Je nádherně modrá a stojí hned vedle studeného Atlantiku, který má tam mocný odliv, že když nastane, je možné se od ní projít dalších 200 metrů po dně moře. V Casablance jsme ale měli naprosto dokonalou snídani. marocká snídaně je kombinace arabské a francouzské, tedy arabský chléb, bageta, máslo a mátový čaj a hlavně pomerančový džus a pomerančová marmeláda. Další věc pro Maroko typická. Pomeranče a jejich vůně všude :-).

Zjistili jsme tam taky, že Maročani znají Českou republiku a vědí, že to už neni Československo. Jak? Hrajeme fotbal.

Po dni v Casablance jsme vyrazili do hlavního města a druhého surfařského města Maroka – Rabatu. Cestovali jsme vždycky vlakem a ty tam tedy jsou lepší než u nás, plus všechen personál vždycky chodí nádherné, nádherně oblečený….. a prostě snědí chlapi, žejo 😀

10450830_10203643381660732_5437665649818544852_n

10384034_10203643384620806_6293211037031989890_n

10940526_10203643389820936_364735797527787837_n

10940542_10203643393941039_5606316596129262012_n

374562_4641257185069_1510113899_n

O Rabatu, Méknés a Fezu zase příště. Protože je toho hodně. O tom, jak jsou arabský domy blbý, když prší. Jak jsme poznali Berberskou rodinu, kdo jsou berbeři, že i v Africe to může vypadat jak v Irsku a o tom, jak jsme ve Fezu brečeli a jak se nejdražší kůže louhuje v ptačích hovínkách 🙂

Tak zatím ahoj!

Slečna Abu <3

Facebookpinterestby feather

Temnota v nás ( a kolem nás) vol. 2

Slibovala jsem článek s tematikou temnoty číslo dva. Chviličku mi trvalo, než jsem se rozhoupala k tomu, o čem bude, ale myslím, že čas vždycky nějak sám ukáže, jak se věci vyvinou. U mě se myšlenka tedy vyvinula tak, že jsem včera byla na debatě ve škole a pak se trochu zakecala se spolužákem. Bavili jsme se o tom, jaký má kdo rád kytky ( chápejte, co má koupit holce) a já řekla, že lilie. Podle něj jsou tajemný, ale podle mě taky symbol nevinnosti. Asi proto se mi tak líbí, když jsem nikdy žádný neviňátko nebyla. Pak mi říkal, že na mé tajemnosti je něco znepokojujícího, že vypadám, jako že mě něco trápí. Hlavou mi prolítlo, jak jsem zrovna dva dny předtím doma opěvovala, jak jsem teď strašně šťastná, že dělám samý věci, co mě baví, jak se těším na Bali a podobně. Ale hoch měl asi trochu pravdu. Přemýšlím teď často nad tím, proč se mi opakují v životě neustále nějaké vzorce problémů. No a prý je první krok k vyřešení problémů připustit si, že je máte. A já asi stále pracuji na dostatečné důvěře sama v sebe, ačkoli se to za dobu  existence tohoto blogu značně zlepšilo. Projevuje se to hlavně tak, že jsem závislá na shromažďování hezkých věcí, tedy jejich nakupování, vyměňování, dědění od babiček a tak. Asi jsem vždycky myslela, že s lepšími věcmi budu lepší, ale kupodivu vždycky někde sem, vidím někoho krásného nebo žijícího v něčem krásném a pochybuji o sobě. Ale to je asi známka závislosti, nikdy nebudu mít dost, nikdy se nebudu cítit dost, ať už budu mít cokoli. A to je to, co se musí změnit.

Dneska jsem shodou okolností narazila na článek o závislostech. V sedmdesátých letech dělali experiment s potkánkama. Do té doby standardní experimenty probíhali tak, že potkan žil v kleci, kde měl na výběr ze dvou napáječek – s vodou a se směsí vody a kokainu. No a postupně se stal komplet závislý na kokainu a zemřel. Profesor psychologie ve Vancouveru jménem Bruce Alexander si ale všiml na tomto experimentu něčeho podivného. Potkani byli sami. Vybudoval jim proto mega luxusní klec s prolézačkami, míčky a dal jim do klece kamarády. No a kupodivu, všichni potkani se kokainové misce vyhýbali a i potkani, kteří byli dříve izolovaní a vyvinula se u nich závislost se po čase ze závislosti dostali. Bylo to tedy dáno prostředím, ale co nejvíc, bylo to dáno osamělostí.

fullsizerender

Myslím, že to je důvod toho, že má spousta z nás okolo a v sobě je proto, že jsme osamělí a snažili jsme se tu naší osamělou díru vyplnit něčím jiným. A ta osamělost nemusí nutně být o tom, že nemáte nikoho kolem sebe. Třeba já mám úžasnou rodinu a přátele. Ale žijeme ve společnosti, kdy se třeba za něco stydíme, protože nás učili, že se to nemá, nedělá, nemělo by nás to trápit, a tak to dusíme v sobě. Časem třeba i zapomeneme, že tohohle schovaného démona v sobě máme, ale naše chování se od něj odvíjí. A tu naší díru si vyplňujeme něčím jiným. Závislostí. Některý případy závislostí na drogách, alkoholu. Co je méně vidět je závislost na konzumu. Myslíme si, že tahle věc a tamto oblečení nás udělá lepší. Někteří jsou závislí na dobrodružství, což taky není dobře, ačkoli se dobrodružství může zdát jako fajn věc. Nicméně jakákoli závislost není fajn. A proč jsme takhle hromadně závislí? Žijeme v době osamění. Ano, máme internet a všechny prostředky se rádoby spojit. Ale neříkejte, že se občas necítíte osamoceni, pod nátlakem být jiný, lepší.  Vytvořili prostředí a kulturu, která nás od možností sblížení odřezává a místo nich nám nabízí jen parodii v podobě Internetu. Nárůst problému závislosti je příznakem hlubší nemoci našeho způsobu života – toho, že neustále zaměřujeme zrak jen na další a další blýskavé objekty, které bychom si měli koupit, místo abychom si všímali lidských bytostí kolem sebe.Profesor Peter Cohen říká, že lidé mají hlubokou potřebu navazovat vztahy a vytvářet citová spojení. Tak v životě dosahujeme uspokojení. Jestliže se nedokážeme propojit jeden s druhým, spojíme se s jakoukoli náhražkou, která je po ruce. Třeba vidina toho, že budeme vypadat jako holky z plakátů, bydlet v úžasném baráku nebo vidina rulety či alkoholu. Podle Cohena bychom měli úplně přestat hovořit o závislosti a říkat tomu spíše ‘vazba.’ Člověk závislý na heroinu si vytvořil vazbu s heroinem, protože nebyl schopen spojit se plně s ničím jiným.

Jasně, teď to vypadá jako nějaký rádoby spirituální blábol, že závislost přeci vždycky způsobuje nějaká chemikálie, na kterou si naše tělo vytvoří návyk, ne nějaký nedostatek vazeb. Ale mám dva příklady, proč by to tak fakt nemuselo být. Jak to, že lidi po odchodu z nemocnice, kde je napichovali morfinem, což je vlastně droga, na něj pak nejsou závislí? Protože se vrátili do hezký klece. A proč se v Portugalsku podařilo snížit míru závislých na heroinu tím, že se místo jejich “lovem” zaměřili na  jejich vrácení zpátky do společnosti a dekriminalizovali všechny drogy? Podle mě to nejsou náhody. Jako ty pokusné myšky taky potřebujeme fajn klec a hlavně, potřebujeme citové vazby, místo drog. Proto si myslím, že nejdůležitější krok na vyřešení svých démonů, vnitřních i vnějších ( a to neříkám jejich zbavení, protože lepší než je naoko odstranit je naučit se s nimi pracovat) je svěřit a mýt smečku svých blízkých. To byl asi můj největší trabl. Bála jsem se říkat, co mě trápí, že si nepřijdu hezká, že mě někdo shazuje. Kdybych to byla bývala jako teenager někomu řekla, že jsem mohla žít X let hezky v klidu. Kdybych si byla vytvořila sečku opravdu blízkých, upřímných přátel. Nemusela jsem zabřednout do závislosti na konzumu, co mě má udělat lepší :-). Potřebujeme vazbu, potřebujeme opravdové přátele. Ne ty, co jsou cool, co jsou bohatí, styloví. Ale ty, se kterými můžeme být sami sebou, poradí nám a nemusíme se bát se svěřit. Prostě potřebujeme lidi a potřebujeme vazby. Nestelte svým démonům uvnitř Vás, svěřte se, kdo si stele ve vaší hlavě a pak se svojí tlupou na démonky zapomeňte při aktivitách, co máte rádi nebo při společným řešení problémů.

A tak se tedy učím, že nebudu lepší s další novou, jinou, bílou košilí a asi přežiji, když dovolím mamce, ať mi dá pusu. Že lidi, co mě mají rádi, mě budou mít rádi i bez té košile a i když se jim svěřím, že mě trápí, že neumím moc šetřit tak, jak bych chtěla a občas mě nebaví uklízet :-D. A s takovými lidmi budu trávit čas, ne v obchoďáku nebo na internetu. Protože jak už řekli v jednom chytrém filmu – “Happiness is only real when shared”

fullsizerender-1

 se slečnou Lily!

 

Facebookpinterestby feather

Zpověď denního snílka

“Tak zdi budou určitě jenom bílý, nechci nic barevnýho. Vedle postele chci takovou tu tropickou kytku s velkýma listama, jak jen se jmenuje. Jooo a taky tam bude velká korková mapa světa nad postelí… nebo nad gaučem? Gauč asi šedivý a se spoustou polštářků. Jůů a taky takový ten fluffy koberec by se mi líbil.” ” Adri, co teď děláš? ” “Já, no, vlastně nic, jen jsem se tak zamyslela”…….”hmm, a příští rok, po Indonésii bych mohla třebaaa, třeba na Palau, o tom se mi teď zdálo, tak to je určitě znamení.”

Takhle nějak probíhá skoro každý můj den. Podzim k tomu ještě víc vybízí. Sedím s čajem a ať už zrovna dělám cokoli, myšlenkami jsem prostě úplně někde jinde. Cestuji se zavřenýma očima. Už jsem byla všude možně. Už jsem si v hlavě vysnila tisíc bytů a domů. Tisíce scénářů mého života. No a chtěla bych se Vám tu teď s tím svěřit. Protože mě okolo toho občas některý věci trápí. Jsem totiž jeden konkrétní druh introverta. Ne takový ten, co sedí sám doma z pokoji a něco geniálního si staví
. Ne, jsem snílek ( pravdu se tak tomu typu říká). Potřebuji trávit hodiny je své hlavě, přemýšlet nad nemožným, cestovat v myšlenkách. Ve společnosti to ale máme těžký. Lidi mi vždycky říkají  “Ježiš, tak nad tím nepřemýšlej a udělej to”, ale o tom to není, je to taková část mě, mého odpočinku. Prostě si lítat v oblacích. Často nám nejdou rutinní věci, asi proto, že nás nebaví nebo proto, že se u nich zamyslíme nad vznikem vesmíru. Jdou nám ale vymýšlet krásný věci a myšlenky. Býváme spisovatelé, skladatelé, duchovní léčitelé. A taky rádi pomáháme druhým. Kdyby Vás zajímalo, co jste vy, tak mrk sem – https://www.16personalities.com/free-personality-test

6162cbd0a081bceb31ab5337ae02b645

Neříkám, že to na světě někdo má jednoduchý, ale myslím, že introverti obecně to mají o trochu těžší. Nejhorší jsou takový ty akce typu teambuilding, kdy musíte být pořád s lidmi, být strašně pro-akční nebo chození na tisíce teamových party sešlostí. Super jsou pak takový ty promo akce typu “Vem kamaráda a můžete….”. Kamarádi si už i celkem zvykli, že se jim ozvu až po dlouhý době. Potřebuji prostě čas na svoje věci, na svojí hlavu a dlouhý čas s lidmi mě vyčerpává ( tak doufám, že se Šárkou nebudeme mít v Indonésii ponorku :D). Nelíbí se mi, jak se v té naší společnosti existuje “ideál” a takoví bychom měli všichni být. Pracovití, extrovertní, nevymýšlet blbosti, trávit čas aktivně, fungovat hlavně prakticky, logicky, myslet si jen určitý věci, spát v určitou dobu, nosit určitý věci, když jsme ženy, tak se hlavně starat, uklízet a vařit :-). Věřte, že introvert by se s Vámi třeba i rád bavil, ale musíte za ním přijít vy první. Stejně tak by s Vámi i rád něco podnikl. Potřebuje si ale nejdřív vytvořit pouto.

No a snílek to má taky tak, ale ještě k tomu Vám prostě občas neodpoví, protože je zrovna na výpravě v Amazonii nebo si představuje život ve viktoriánské Anglii. Lidi prosím, vyzdvihujte navzájem rozdíly toho druhého, oslavujte jeho jedinečnost. Nechtějte, abychom byli všichni stejní. U papoušků se Vám taky líbí, jak je každý jinak barevný, proč to u lidí nejde?

4ee7b8359d966785b663ad67292f20ad

Smutný je, že to začíná už na základní škole, která nás nemotivuje k tomu dělat to, v čem jsme dobří a často nás, i když jsme mentálně v pořádku, ale prostě nějakým způsobem jiní šoupnou do zvláštní školy. Na střední to pokračuje a pak hlavně mít ten titul, žejo, protože bez něj jste prostě úplná nicka. Tak ještě jednou Vás prosím, podporujte jedinečnost v nás. To nevadí, že dítě nemá jedničky, může to být hudební génius, nebo třeba něco úžasného
vynalezne. A nebo taky ne, ale prostě bude žít šťastně. A jestli si chce číst a ne hrát s dětmi, tak taky fajn :-).

40541_1366710443447_873090_n

Mám Vás ráda, buďte jací jste a nikomu nevnucujte, ať je taky takový 🙂

Facebookpinterestby feather

Temnota v Nás

dark-owl-wallpapers-hd-pictures-images-620x349

Přes léto jsem našla novou zálibu – Indiánský zodiak. Vzniklo to tak, že jsem zase hledala nápad na nový tetování (tentokrát to byla vydra), no a díky tomu jsem našla nějaký indiánský totemy a od těch pak tak postupným klikáním na pinterestu ten jejich zodiak. No, a já jsem sova. Po přečtení jsem úplně nechápala, jak moc to na mě sedí.

Sovy jsou údajně dobrodruzi, rádi se zabývají hlubokými myšlenkami, smyslem života a tak vůbec, v hlavě cestují mezi světy, v zaměstnání potřebují hlavně něco zajímavého, co by nejlépe obsahovalo cestování na vzdálená místa, jsou moudré (pamatujte :-P), ale ne tak konvenčně moudré, je v nich právě něco hlubokého, co ne každý pochopí. Co mě se pak nejvíc líbilo a co tak nějak vystihuje můj život je to, že doba jejich “vlády” je doba hibernace, kdy jsou dlouhé noci a krátké dny, tedy jsou entuziastické světlo v období temna.

Někdy mi přijde, že temnota je můj druhý domov. Už od malička. Nechci si stěžovat, za svůj sh*t si většinou můžu sama, ale zažila jsem všechno možný od šikany za to, že jsem cizí a divná, přes práci na různých místech opravdového pražského podsvětí, rodiče to se mnou neměli jednoduchý ani okolo kluků a peněz. A pak jsem z toho všeho měla depky, záchvaty úzkosti a opravdu několikrát přemýšlela nad skokem z okna. Nějak jsem se z té temnoty ale dostala, kupodivu v tom nejčernějším čase ze všech jako by vesmír, osud nebo Bůh řekli, že když jsem to vydržela, tak mi pomůžou. A tak jsem sama našla tu sovu v sobě. ….. A teď za mnou všichni chodí se svýma průserama, protože víte co, “I´ve been there, now it”. Takže jsem teď takový maják, kterému se většina lidí ozve až když se něco kazí, jinak celý rok nic. Ale nevadí mi to, když už znám temnotu, tak ráda pomůžu.

img_4892

Když někomu říkám, že může být šťastný z maličkostí a že život není tak špatný, tak mi spousta lidí odvětí “víš, to je hezký, ale já mám život úplně v prdeli, mám dluhy, jsem nemocnej, nemůžu najít práci”. A já vám říkám, že to jde. Kterýkoli den můžete vstát a říct si, že dneska začínáte znovu. Vstaň, dej si dobrou snídani a udělej si seznam, co musíš změnit. Začněte s jednou věcí. Řekněte to všechno někomu, to je důležitý, protože se Vám uleví. Kdybych já to kdysi udělala, možná jsem nemusela mít sklerózu, ale co už. Možná jsem nemusela jít tu cestu sama. Ale i když chcete jít sami, můžete to zvládnout. Minulost nezměníte, ale nemusí být vaše břemeno, může být třeba vaše ponaučení.

Myslím, že je i důležitý ty svoje strašáky ve skříni začít ničit, protože když je tam necháte a budete je ignorovat, časem vylezou ven a bude to o to horší. Chápu, že se nám občas do věcí nechce, že chceme pro sebe i pro své okolí dělat, jako že je vše v pořádku a že se to nějak vyvrbí, ale ono se to většinou samo nijak nevyvrbí. Mě nějaký nadpozemský sily pomohly v tom, že jsem dostala dobrou práci a kvůli ní si musela utřídit priority, musela jsem ale zvednout zadek a tu práci si hledat. Šlo to mě, půjde to i tobě, fakt. Protože jak už řekl Brumbál, ,,Štěstí lze nalézt i v té nejtemnější době, pokud nezapomeneme že existuje světlo.” nebo jak řekl Sirius ,,Svět není rozdělený na dobré lidi a ..smrtijedy. Každý má v sobě světlou i temnější stránku. Záleží na na tobě jakou si vybereš”.

Neříkám, že už v mým životě není nic špatné, jsem perfektní a svět je perfektní. To vůbec ne. Ale problémy vždycky budou, důležitý je nenechat se jimi strhnout a zároveň nepředstírat, že neexistují.

happiness-can-be-found-even-in-the-darkest-of-times-if-one-remembers-to-turn-on-the-light-dumbledore-quote-chalk-art-8-56

via pinterest.com , viď

Tak snad se nenecháte pohltit temnotou kolem Vás. Když tak si přečtěte Harryho Pottera ( nebo pusťte, pokud jste líní) nebo mi napište a zkusím Vám poradit. A pokud Vás zajímá, jaký máte znamení podle indiánů, tak tady – https://whatismyspiritanimal.com/native-american-zodiac-astrology/

Vaše slečna Abu.

 

Facebookpinterestby feather