Severní cesty – Finsko

Jak se nám zase ochlazuje, listy padají a ráno je nehorázná kosa, tak si tak nějak říkám, jestli mi vlastně tenhle rok bylo teplo :D. No, ale pak mi došlo, že vlastně vim proč, vždyt já jsem tenhle rok lítala pořád na sever :D. 2x do Finska, jednou do Berlína, a jednou na Island. Ale zase jsem skoro ob měsíc někde byla. Už chápu ale, proč mi nikdy nebylo teplo :D.

Chtěla bych Vám tedy dneska sepsat zážitky z mých severních cest.

Finsko jarní a letní

Ve Finsku jsem byla letos v dubnu a poté v srpnu. Jednou tedy vlastně ještě v zimě, po druhé na sklonku léta. Poprvé pouze v Helsinkách a okolí, podruhé jsme s kamarádkou jely hlavně do jezerní oblasti na rusko-finské hranici. Musím přiznat, že jsem ten typ člověka, co ho Skandinávie nikdy moc nezajímala, vždycky spíš nějaká jižní divočina. Osud ale tomu chtěl tak, že se na jeden čas Skandinávie stala vším, co jsem řešila. Konkrétně Finsko. Přemýšlela jsem o stěhování. To víte, na cesty se líp šetří z finského platu než toho českého. Věci se pak však udály jinak a já jsem ráda, že jsem alespoň jako cestovatel mohla tuhle krásnou a mírumilovnou zemi objevit.

Trochu wiki fakta: Věděli jste, že Helsinki jsou druhé nejsevernější hlavní město na světě? První je Reyjkavík žejo :)), o tom později. Taky by mě zajímalo, zda víte, že má nejlepší vzdělávací systém na světě. O finech najdete na 9gagu mnoho vtipů, jak jsou strašně introvertní, jak fungují finská přátelství a rozhovory…… no asi budou uzavřenější, ale zato opravdu milí, vstřícní, všímají si toho, co se kolem nich děje. Jako třeba jen když na zastávce koukáte, kde je odpaďák a hned Vám tři lidi ukazují, kam můžete obal od nejlepšího muffinu z Kauppahalli vyhodit.

 

Občas mi taky připadalo, že ta švédka napsala Mumínky o Finech…. protože spousta finských, hlavně holek, fakt vypadá jako mumínci, nevím proč, ale jo :D. Asi tím, že jsou většinou bílé, blond a takové trošku fluffy…. já vím, zrovna ode mě to sedí 😀

Helsinki jsou jako taková velká vesnice. Je tam jedna linka metra, spousta krásných kavárniček. Nejkrásnější je Regatta u Sibeliova pomníku. Všude je spousta racků, holky chodí opravdu pěkně oblečené….. A hlavně to moře. Voda všude. Chtěla bych jednou jezdit do práce na lodi. Člověk občas neví, jestli je to jezero nebo moře, protože v Helsinkách a Finsku obecně je strašně moc zátok… ale i těch jezer.

 

Ve větrných Helsinkách za to určitě stojí Sibelius Monument a pak ta kavárna Regatta, co je hned vedle. Senate Square s nádherným luteránským kostelem. Protestantský kostel, který je z venku hezký, ale vevnitř jsem nebyla……a já teda měla ráda i ledoborec co parkoval kousek vedle kostela, ale v srpnu už byl v servisu prý před začátkem sezony :D. taky běžte na  Kauppahalli v přístavu, mají velkou spoustu lososových dobrot, skvělé muffiny a skořicové rolky. Kousek z Helsinek lodí je pak super ostrov s opevněním – Suomenlinna, kde člověk může sedět na skále, úplně vypnout a jen tak koukat na Balt a snít, co je asi tam na druhé strane ( FIY je tam Tallin :)). Všude jen voda, kameny a břízy…. Dělala jsem si výzkum a to proto, že ty (břízy) zvládnou mokrou půdu a Finsko znamená Finsky bažina 🙂

 

Jestli je něco, co bych chtěla Finům vytknout, tak je to kafe. Pijí překapávané, to je fajn, to mi neva. Ale když ho pijete pár dní po sobě, zjistíte, jak moc je všude kyselé. Další wiki fakt – Finové mají nejvyšší spotřebu kávy na světě! Taky nám připadalo, že krom teda tmavého chleba, je všechno pečivo prostě jen bílé kynuté, často mastné. To hlavně dál od Helsinek směrem na venkov. Na východě u jezer jsme vlastně objevily spoustu kulinářských kuriozit.

No a pak Salmiakki….. Z bonbonů mi nejdřív natáhlo, teď už je mám i doma. Nejvíc mi chutnají ty, co vypadají jako rybičky. Vodku jsem naštěstí neměla, ale zato zmrzlina <3, ta mi z týhle divný slaný lékorky fakt chutnala.

V srpnu byla naše druhá zastávka Porvoo. Jely jsme tam lodí juchůů. Jedná se o takové malé roztomilé městečko. No stačí Vám na něj dvě hoďky a stihnete i finskou lososovou polévku. Barevné skandinávské domečky jsou ale opravdu cute. Nejvíc se mi líbí červené a světle modré. Vtipné však byly popisky v mapě: “Tenhle dům je velmi důležitý, tady spal car Alexandr jednu noc” “Tenhle taky, před ním měl projev”. Prostě roztomilost nad roztomilost.

Z Porvoo jsme pokračovaly dál na východ do oblasti jezer, až k ruským hranicím. K jezeru Saimaa. Všechny další zastávky byly vlastně u Saimaa, protože je to 4. největší jezero v Evropě s asi 12 tisíci ostrůvky. Wiki fakt: je takhle členité, protože je pozůstatek ledovce, který do krajiny vyryl různé kotliny, z nich některé se zaplnily vodou, jiné ne, má tedy jedno z nejčlenitějších pobřeží na světě. Na pobřeží Saimaa jsme byly konkrétně ve městech Lappeenranta a Savonlinna. Lappeenrata je takové pidi univerzitní měto, sice druhé nejnavštěvovanější ve Finsku, ale velké jak to moje Ústí nad labem, viď. No, Savonlinna, to je nádhera!! Nachází se zde nádherný středověký hrad, ze všech stran obehaný jezerem. Byly jsme dokonce 2x na plavbě po okolí, prozkoumat jednotlivé ostrůvky a přírodu kolem. Měla jsem zde Salmiakki zmrzlinu <3, neúmyslně si v jezeře zaplavala ( spadla z loďky) a bohužel neviděla sladkovodního tuleně, kterých tu žije 300, ale tak já se jim nedivím, že se schovávají, když jich je takto málo. Karelii (oblast okolo)  a jezero Saimaa jsem si opravdu hodně užila a zamilovala. Všude pouze modrá a zelená, voda a les. Jsem z toho teď úplně na měkko.

 

 

Krom té romantiky u vodní hladiny nás zde s Barčou ale potkala asi nejbizardnější pizza v životě. Já si objednala pizzu Toscana. Řekli byste třeba nějaká mozzarela, rajčátka… ona to byla spíš taková vylepšená Havaj. Vylepšená hektolitry oleje, česněku a krevetami :D. Takže jsem  měla pizzu se šunkou, ananasem, česnekem a krevetami :D. Barča měla podobně zajímavou pizzu. Hlavně ten olej… ale asi příprava na zimu, věřím, že ta tu bude krušná.

Na Finsko teď vzpomínám hodně, hlavně když se prodírám pražskými davy. Ono to tam bylo všechno hezky prázdné, plné zeleně a klidu. Podruhé jsem si tam už připadala jako doma, protože není moc kde se ztratit. Všechno je hezky organizované, takže tak nějak máte pocit, že víte kde jste. Ještě bych jednoho dne chtěla vidět úplně zimní, tmavé Finsko, konkrétně Laponsko a Auroru Borealis. Tak snad jednou.

Ačkoli, Finsko, nakonec nejsi mým novým domovem, v srdci tě mám, ty klidná milá země <3

 

Facebookpinterestby feather

Blázen a jeho potvory

Ležím v posteli a koukám do stropu. Chce se mi brečet, ale nevím proč. Život je takový nějaký těžký. Chci utéct do lesa nebo si lehnout do vody. Chytám se za chvíle, co už nejsou a přemáhá mě strach. Zase mě navštívila moje nevítaná kamarádka a sedla si mi na prsa. A já nemůžu dýchat…..

Takhle nějak probíhaly, nebo spíš vždycky začínaly moje úzkosti. Nebudu lhát, bylo to na jednu stranu strašný, na druhou asi jsem “trpitel” a radši budu cítit opravdovou bolest, než necítit nic. Už mě ale chvilku nenavštívila ani jedna. Ačkoli vím, že třeba teď zrovna jedna klepe na dveře. Ale já už ta antidepresiva prostě nechci a nebudu si je brát. Zvládnu to. Ale jak?

Nevím čím to, ale za poslední dobu fakt dost slýchám, že spousta lidí taky má úzkost. Respektive záchvat úzkosti. Mě je vždycky vyvolá nějaká vzpomínka, ale vím, že se spouští i sami od sebe. Je to nepříjemný, člověk jakoby se fakt topil, někde uvnitř. Já ale fakt myslim, že jsem na ty mršky nevyzpytatelný vyzrála.

Největší lék ze všech, který bych si dala patentovat, kdyby to tak fungovalo, je příroda. No není to žádný objev, jasně. Ale vždycky, když cítím, že přichází kámoška úzkost, tak se sbalim a jdu do lesa, nebo do parku….. no a nejlíp k vodě. Zní to strašně hipísácky, sluníčkově a já nevim jak, ale ten chlorofyl všude a klid mají na úzkost asi nějaký odpudivý efekt. Já si prostě neumim představit co úzkost, nejen brečet v lese nebo u moře.

Už snad blázen nebudu :))

Druhý je pohyb. Není divu, že se autorka Persepolis, co jsem teď dočetla, sebrala a stala se cvičitelkou aerobiku, když se jí teda nepodařilo se ani jednou zabít ( tak špatně jsem na tom nikdy nebyla, ale tam prostě je ta spojitost…. asi). A protože je úzkost o tom, že se nemůžeš nadechnout a ztrácíš kontrolu, chceš tu kontrolu nějak získat. Dřív jsem vždycky chodila dokola nebo měla nutkání někam běžet, když už se to stalo. No ale běh s brekem mi moc nešel :D. No a tak už jsem když na mě jde splín, tak si jdu zacvičit….. no prostě si pustím youtube s Ewou Chodakovskou a cvičim podle ní. A už nejsme posera, co ten život nemá pod kontrolou, vždyť mě to moje tělo tak hezky poslouchá :).

No a pak je taky dobrý se z toho vypovídat. Ale ne každý Vás zvládne v takový chvíli poslouchat a vzít na sebe tu tíhu a břemeno. Tak si povídám sama se sebou z budoucnosti – píšu si, co se mi honí hlavou, jak se cítím, čeho se bojím. No a o nanosekundu starší Adriana, který si čte to, co její ruka píše, si říká, co to je sakra za kravinu, co se to v té makovici děje. Občas to neni o nanosekundu později, ale třeba o pár hodin, ale můžu se takhle na svůj výmysl podívat z pohledu druhý osoby, vidím problém vzdáleně a umím si říct, co by s tím bylo fajn udělat.

Asi se to dá aplikovat i na jiné strasti a starosti. Podle mě to je prostě taková univerzální medicína. Snad díky ní budu jednou ještě menší blázen…. jestli to jde :). Nechci si tady vylívat své divné stavy mysli, spíš mě napadlo, že to taky může být ku prospěchu věci. Říct, že tyhle zázraky léčí prostě všechno.

<3

Facebookpinterestby feather

Na správném místě. Teď a tady.

Měla jsem pro Vás původě připravený článek o tom, jak nemůžu spát, protože mi hlavou koluje asi tisíc myšlenek a já cítím, že moje úzkosti jsou pryč. Začínal takhle:

To je tak, když je konečně pátek a vy nemůžete spát. Máte z nějakýho záhadnýho důvodu strašný kašel, i plyšáci už spí a vy z nostalgie začnete koukat na svoje starý facebookový fotky. Koukáte a koukáte, v první řadě si začnete vzpomínat na hadry, co jste dlouho neměli a že Vám to i kdysi celkem slušelo. Že jste byli vlastně kretén, protože jste fajn a ne úplně hnusná holka, co měla zbytečnej mindrák. Pak vidíte, kde všude jste byli, vzpomínáte na všechny lidi, co jste dlouho neviděli, na bytosti zvířecí, co už nejsou, na vztahy co už taky třeba nejsou, ale zažili jste toho milion. No a zjistíte, že ten Váš život je a byl vlastně strašně krásnej. Jasně i bolavej, ale bez toho by asi ani nebyl hezkej.


Byla jsem strašně šťastná, když jsem to psala!

Nooo, ale teď po týdnu to není všechno! Ale než se dostanu k těm hezkej věcem řeknu Vám, že bez těch špatnejch bych tady teď nestála taková, jaká jsem. Jsem tak nějak vlastně po dvou rozchodech za krátkou chvíli. S přítelem a s kamarádkou (jestli se tomu řiká rozchod). Obojí mě bolelo a asi ještě bolí, nicméně to bude asi normální, že lidi zjistí, že se jejich cesty rozcházejí, že každý potřebuje v životě něco jinýho, co mu ten druhý nemohl dát, ale že to (alespoň z mý strany) nevymaže všechny ty hezký chvíle, který jsme spolu zažili(y). Jasně, udělala jsem chyby, jsem jenom člověk, vím, že mám k ideálu daleko :). Mrzí mě, že ani jedno z toho neklaplo, mám oba ráda, jsou to skvělý lidi. Ale asi to tak má být. A vděčím Vám za strašně moc!

No ačkoli se k některým věcem schylovalo už dýl a podle spousty lidí si v životě vlastně nemám na co stěžovat, ještě pořád jsem hledala nějakou svojí rovnováhu. Nejdřív pořád měla úzkosti, ale ty pak zmizely, když jsem začala být víc v klidu, že prostě některý věci nezměnim. Taky jsem asi trošku víc v klidu, protože jsou lidi, co mi pomáhají a mají rádi. vozí mi potkany na veterinu, píšou podporující zprávy, vozí prodané poličky a vysavače po Praze, pomáhají opravit co neumim. Děkuji.

No a pak se stal asi úplný zázrak. Nebo možná byla doktorka líná, nebo je to normální, to nevim :D. Ale budu věřit, že je to zázrak. V pondělí jsem měla svojí pravidelnou tříměsíční kontrolu ve sklerotickém centru. Říkala jsem si, že mě doktorka zkoumá nějak víc, než normálně. Asi že jsem tam mezi spolubojovníkama, kteří byli i o holi a na vozíčku, stála na deseticentimetrových podpatcích. Stisk ruky byl nějaký delší, hodně se vyptávala na můj život. Pak jsem musela skákat na jedné noze, na druhé (obojí naštěstí bez podpatků). Testování reflexů padesátkrát jinak, prý je normální, že mi bylo hůř, protože jsem nachcípaná, tak moje imunita dostala zabrat, je super, že zase tancuju a že se to ke mě úplně hodí. Mluvily jsme o tom, jak je Island krásný. A pak jen vidim, jak mi do zprávy přepisuje číslo u EDSS, což je nějaká Kurtzkeho škála postižení u roztroušené sklerozy ze 4.0 (je to od 0 do 10, 10 je nejhorší) na 1.0!!!!! Chápete to?? 1.0! Já jsem vlastně zdravá. A žádný antidepresiva už si teda nevezmu :D.

No a tak prostě děkuju! Živote. Překážky. Výhry. Bolístky i šťastný chvíle. Starý i nový lásky. Dvounohý i čtyřnohý. Asi jsem přesně tam, kde mám. Silnější. A zdravější <3. A nebyla bych bez Vás.

Bitva se vždycky líp vede s armádou, co za Vámi stojí <3! Díky.

 

 

Facebookpinterestby feather

Za všechny rebely

Taky máte dny, kdy se cítíte jak úplný společenský odpadlík? Já věřím, že to tak odčas má spousta z nás, a to nemusíme být ve společenských měřítcích zrovna cizinci a “postižení”, ehm, že?

By Mischa Babel. Fakt na tom umim i jet 😛

Už nějakou dobu se peru s tím, že spousta společenských norem je mi vzdálených. Že nechápu, proč bych ve svém věku neměla to a měla ono. A obecně mi ta naše doba přijde taková, že by bylo nejlépe, kdybychom všichni byli bílí, jakžtakž vzdělaní, čtoucí blesk a řešící, kolikáté auto si zrovvna chceme koupit. Být trochu jiný, být rebel….ne-e. Zase asi víte, že já to prostě všechno moc řešim 😀

Kupodivu, ale vždycky když mě někdo zaujme svou inteligencí, talentem nebo velkým srdcem, tak je to zrovna nějaký takovýhle “rebel”. Hodně jsem si to uvědomila, když jsem slyšela nové Nickelback. Otevřeně ve svém písničce kritizují režim, resp. systém, který je nyní v Americe. A podle mého názoru často kvůli nezájmu a pohodlnosti spousty lidí. Taky jsem objevila úžasnou dvojici tatérů, kteří si udělali neziskovku a zadarmo předělávají všechna tetování mající různé rasistické, nacistické atp. významy, že prý chtějí nahradit nenávist uměním.

A před pár dny jsem našla dalšího, úplně srdcového, rebela. Tohodle baleťáka. Sergeie Polunina <3. To je prostě láska. Jen on to ještě neví, protože mě nepoznal 😀 Nejmladší ever hlavní hvězdu Royal Ballet. A ačkoli opustil taneční svět impulzivně, prý se někde zdrogoval nebo whatever, otázka zda je to vůbec pravda, protože svět má rád senzace…. tenhle člověk když mluví a tančí, tak Vám připadá, že jste spatřili bytost z jiného světa. Kupodivu fakt vlídnou, laskavou, inovativní a inteligentní. Teď má v plánu předělat balet tak, aby nebyl o skoro vojenském drilu, který zabíjí kreativitu.

Ono je to asi jednodušší, žít si ve své bublince. Sdílet názory jiných, nechávat se unést společenskými koncepty a tradicemi. Ale v době, kdy se prezident může chovat jak chce, může být sexista, rasista…. Někdo jiný může veřejně tvrdit, že ženy mají nižší inteligenci. V době kdy někteří, třeba i hodní přemýšlejí, jestli mytí nádobí v myčce není moc namáhavé a jestli nepotřebují plastové nádobí, tyjo asi budu radši ten rebel. Radši si to risknu, že mě někdo nebude někam chtít, protože je zažité že s tetováním něco nejde, že když jsi z pidi části cizinec, tak něco nejde. Tak já nevím, chcete být ovce v davu nebo radši vlk? :). Neříkám, že je to jednoduchý razit si svojí cestu. Spíš ne. Krom toho, že ji třeba nechápe okolí, často v sobě přemýšlíte, jestli byste fakt neměli žít jinak. Ale prostě pořád věřím, že každý máme svoji autentickou verzi a jak chceme žít je na nás. A vlastně, naše kultura stojí na rebelech. Coco Chanel byla taky rebel, ale její styl je teď považovaný za “klasiku”. A tak dál 🙂

Jinak mám novou myšičku! Původně byly dvě, ale jedný princezně jaksi po dvou dnech vylezly kuličky, takže jsme “holky” musely oddělit a princ se skyrýma kulkama už má novýho kamaráda u mé mamky. A moje malá rebelka s červenýma očkama, které i s amputovaným ocáskem leze všude možně, bude mít kámošku snad v úterý.

Zatím čau a pá

Facebookpinterestby feather

Světošlápek

V rámci hledání toho, jak zvládat samotu, jsem se rozhodla, že budu víc cestovat. Spíš častěji na kratší dobu, protože přeci jen mám nějaký potvůrky, který jsou na mě závislý a mají až moc krátký život, než abych byla furt v tahu, ale jestli můžu jmenovat  koníčky, co mě drží celý život, tak tanec, estetika, zvířata, Blízký východ a cestování.

Už jako malá jsem vždycky pročítala encyklopedie a koukala, co kde je, čím je to jinde jiný a zajímavý. Nikdy jsem nechtěla cestovat jako turista, ale vždycky jako dobrodruh. Prostě mě nikdy zas tak nelákalo ležet na letovisku na pláži, ačkoli když už jsem tam byla, tak jsem tam ležela opravdu dlouho, abych se pořádně připekla :D. Vždycky, když jsme se někam chystali, tak jsem si připravila brožurku k tomu, jak se tam mluví, co je tam za jídlo, jaký je hlavní město a tak.

Musím říct, že jsem ráda za rodiče, jaký mám, protože nás pořád někam brali. Skoro každý rok jsem od malička byla v cizině a to asi v devadesátkách nemohl úplně každý. my jsme se vždycky sbalili, sedli na vlak a někam jeli. Postupem času už jsme jezdili autem, létali a tak, ale většinou to byly spontánní akce. A já se vždycky strašně těšila, chtěla splynout s místními a hlavně nebýt turista.

Jsem ráda, že za prvé žijeme v době, kdy můžeme cestovat. Není to o penězích, je to o odvaze. Člověk může někam vyrazit i sám, musí chtít. Spousta blogerů už píše o tom, jak to jde, že není čeho se bát. A za druhé jsem ráda, že mám pořád tu chuť poznávat. Ačkoli ve světě je tolik krásných míst, na který bych se chtěla vracet.

Úchylka na fotky ze střech – Marakéš, Maroko 😀

S rodinkou – Mostar. Bosna a Hercegovina.

Karibik ve Francii – ostrov Porquerolles. Promin, Eli 😀

Jedna z největších mešit na světě, mešita Hassana II – Casablanca, Maroko

Takhle vypadají muzea v Ubudu, Bali 🙂

Olypijský stadion v Innsbruku, Rakousko. Museli jsme tam, protože ségra studuje architekturu a navrhovala ho Zaha Hadid.

Red Island, Východní Jáva <3

Kdysi dávno se ségrou v na “train tripu” v Itálii – tohle zrovna v Římě.

Z jedné z návštěv Benátek. Ty lampy prostě žeru.

 

Krásný Brighton, UK. Mohla jsem vám ukázat město, ale tohle ohořelý molo je prostě krásný.

 

 

Moje srdcovky jsou většinou ty nejdivočejší země. Maroko, Indonésie, z Evropy asi Bosna, Skotsko a Sicílie.  Tak nějak prostě nechci jezdit tam, kde je to stejný :D. A kde je to…jak to popsat… klidný? A myslím tím asi hlavně ráz krajiny a taky mám ráda temperamentní lidi. Nejvíckrát jsem byla asi v Itálii a Francii. V Itálii jsem napočítala, že snad dvacetkrát, ale stejně bych mohla znovu a znovu. Třeba bych se jednou ráda vrátila na Sardinii :), ze který mám první jizvu v životě, jak jsem tam jako dítě spadla na šutr. Teď na jaře mě čeká sever – Finsko a Island. Tam asi lidi nebudou úplně tak temperamentní, ale už jsem o nich slyšela spoustu spoustu úžasných věcí a pak hlavně všude ta příroda! Nejsem ani zimní, ani letní typ. Všechno prostě má svoje kouzlo. Už se těším na islandský horký prameny!

Rejvíz – Elfí místo v Jeseníkách 🙂

Zlaté oči, Lipnice nad Sázavou. Prostě magic <3

Když si zrekapituluju poslední dva roky, tak jsem vždycky navštívila tak 4 země. Není to cestovatelsky zas tak extra, ale něžiju tak, abych si jen odškrtávala kde jsem byla. Chci prostě poznávat. A kolem a kolem, ono se krásně poznává i v Česku, kde jsem za poslední roky navštívila opravdu spoustu míst, třeba teď o víkendu Hrádek nad Moravicí. Miluju Svatého Jana pod Skalou, Severní Moravu, Hřensko a tak bych mohla pokračovat. Prostě dobrodružství je všude. V Číně i na Vysočině.  Chtěla bych od teď krom svých úvah taky přidávat informace o místech, kam jsem se zrovna vypravila. Vím, že musím ještě dodělat Maroko a Indonesii :D. Asi bych mohla psát i český výlety. Tak nějak mám ráda i spoustu našich ošklivých komunistických měst, třeba Ústí :D. ….Tak postupně :D. Jaký jsou vaše oblíbený místa? Doma i ve světě? Kam se rádi vracíte a měla bych se podívat? 🙂

 

Facebookpinterestby feather

Cesta samotou

Čau lidi,

dneska se s Vámi nebudu dělit o svoje rady ani postřehy. Spíš si tak trochu vyliju srdíčko a zeptám se na radu. Od sobotního odpoledne, budu žít poprvé…(ok, s malou pauzou v 18 letech, kdy mi cvaklo v hlavě a pronajala jsem si sama byt)… úplně sama. Se třema plyšákama.

Jsem introvert, nevadí mi samota. Ráda si čtu, píšu kreslím, sním o tom, jak budu tajný agent nebo cestuji, ale bojím se že vzhledem k odchodu Rozárky a taky kvůli tomu, že budu na nějaký čas bez svýho BFF :-P, jak si z nás dnes dělal srandu, se budu cítit hlavně osamělá. Je mi jasný, že osamělý a smutný duše toho spoustu vymyslí a mohou mít tu nejlepší fantazii. Ale osamění ve mě působí prázdno. Už jsem to jednou zažila. Bylo mi 18, ležela jsem po prvním srdcebolu v tom svým pronajmutým bytě a koukala na Barryho Lyndona od Kubrica. A najednou se do mě nalila neuvěřitelná vlna samoty. Osamění, že nikdo tu se mnou není pro můj pláč. Nikdo neví, jak se cítím. A že všechno jednou pomine a tak…. No prostě jsem se sbalila a odstěhovala zase k taťkovi.

Teď ale nechci nikam utéct. Chci se naučit zvládat samotu, protože nakonec přeci jen, celý život prožíváme sami, nikdo není v naší hlavě, jak náš hlas a naše city. Co tedy děláte, abyste se necítili osaměle?

Moje kérka od TerriEmi

Jinak mám nový tetování a letenky do Finska a na Island. Možná jsem prdlá, že mám kérku na ruce, ale když budu chtít, můžu mít sako nebo košili. Chtěla jsem růži, abych si na tu výjimečnou bytost, co mě opustila, navždy pamatovala a asi abych si vždycky připomněla, že odcházení bolí, ale nejdůležitější je ten čas, co člověk spolu s někým prožil. Možná jsem slabá, možná tímhle tempem budu jednou celá pokreslená. Možná jsem si zavřela dveře do některých prací. Ale až budu jednou já odcházet, tam někam, tak si chci říct, že jsem žila tak, jak jsem chtěla, ne tak, jak to bylo praktický a dávalo smysl 🙂

 

Facebookpinterestby feather

Aurora, 2020 a Diamant

“Diamant je jen kus uhlí, co zvládlo stres obzvlášť dobře”

To bylo její motto do nového roku. Bude diamant. Ovšem, že nikdo není dokonalý a život bude stále přinášet problémy, ale ona jim nepodlehne. Nechá se přetvořit v diamant….. Jako když v Japonsku rozbité nádobí slepují roztaveným zlatem. Za jizvy se totiž nemusíme stydět. Tvoří z nás šperky, kterými jsme.

Bude nosit své rány hrdě. A konečně by se měla naučit nosit své jizvy ze souboje s životem hrdě. Tento rok, 2020, bude pouze o ní. A i ta blbá nemoc ať je nástroj, co jí pomáhá se přeměnit. Protože bolest je nevyhnutelná, utrpení je volba. Žejo, Murakami.

Diamant by nebyl tím, čím je, bez nepříjemných zemských procesů a precizní lidské práci. Prostě všechno, co stojí za to musí zvládnout hodně a být za tím hodně práce…..Asi.

To si Aurora říkala, když myslela, že už ten chaos ve své hlavě prostě nemůže zvládnout. Vesmír jí položil otázku. “Čím chceš být? Uhlí? Které je pro lidi sluha a v jejich rukách taky ničí svět (:-P ) a nebo něco krásného, odolného a věčného?”

Tak jasně, že hned věděla. Jasně, že chce být diamant. Ať si třeba společnost padesátkát říká, že na to nemá, že to nezvládne a že má sedět doma a naučit se vařit. Nechat si vnutit sny, které jí nejsou vlastní. Dvacet devět let na to pořád neměla koule. Teď už ale ví, co chce být. Že se za svoje chyby nemusí stydět, že člověk je celý balíček. To špatný i to dobrý. Neni jakou boty nebo hadry. Je buď všechno nebo nic.

Třeba je v jinym světě jiná Aurora fakt ta biomedicínská inženýrka, co zachraňuje lidi. A je šťastná. A tomhle světě ale taky bude. Protože díky tomu všemu, co se děje, bude jednou diamant…..Nebo radši safír, to je fuk. A bude lidem ukazovat, že jizvy a nedostatky jsou krásné. Tvoří nás. Ukazují naše zlomená srdce, probrečené noci, prohrané zápasy. Ale také trpělivost, odhodlanost jít dál. Překážky, co jsme zvládli a moudrost, co jsme po cestě získali.

Facebookpinterestby feather

Ta, co si hraje s ohněm

Před chvílí byl Valentýn. Všude srdíčka, růže a já nevim co. Ale víte, co já nejvíc řeším? Že musíme taky milovat sami sebe.

Když jsme byli na Bali, tak jsem se dala do řeči s jedním člověkem, co hodně rozumí spirituálním věcem a hezky mě dopodrobna rozpytval. A ve všem měl pravdu. Každý člověk má svůj element a hádejte, co mám já. Nikdo by to asi nečekal (ironie), mám oheň. A jo, jsem praštěná, ráda tančím, jsem spontánní, ale když mě někdo umí zkrotit, můžu pomoci, být u prospěchu a tak. Vím, že teď, když jsem smutná mě dokáže nakopnout hlavně taneční hudba a povídání si s kámoškama o těch nejšílenějších věcech, co jsme zažily. Asi měl tedy onen guru pravdu, když říkal, že můj největší úkol pro příští rok je najít svojí rovnováhu. Že se jí snažím dát všem, ale musím hlavně sobě, protože když se oheň neni pod kontrolou, tak je to v háji, žejo 😀

Co jsem se vrátila z Bali, tak jakoby mi tim tenhle guru něco předpověděl, protože mám v životě totální chaos a snažím se najít nějakou “rovnováhu”. Ale asi špatnou k tomu, jaká jsem. Bylo mi 26 a moje mladší ségra má druhý dítě. Přítel se mi stěhuje do ciziny. A jiní nápadníci? Daleko, mladší nebo moc šílení….  I z koťat mě vždycky má rádo to nejzlobivější, žejo :D. Ale asi jsem se na to koukala blbě. To, že mi je 26 asi neznamená, že už musím podléhat tlaku, že o něco přicházím, že bych měla řešit rodinu a hypotéku a svatbu. Asi taková prostě nejsem a musím najít hlavně sama sebe.

Jsme si tak včera seděli na Valentýnském sushi a kecali, co se kdo poslední dobou naučil od života. A já říkám, že jsem si konečně začala věřit…. Nebo tedy, že to už říkám dýl, ale že to zase trošku graduje. A Kája říká: “Takže už jsi na sebevědomí 0%?”….A jako asi jo, ale dostat se na nulu z toho, kdy si vůbec nevěřim. Juchůůů! Jsem divná, blázen, moc brečim, jsem moc empatická a neumím plánovat. A úplně jsem si nevybrala být taková, ale stalo se. A v jedný písničce se říká, že “vesmír se nemýlí”, tak mě takovouhle asi prostě chtěl.

Moje články jsou často jako eseje co nějaký teenager píše do bravíčka “Jak být sama sebou”. Ale proč to řeším pořád i s dalšíma lidma mýho věku, když je to téma do bravíčka? Možná proto, že je to těžký. Okolo nás jsou pořád ideály toho, jak by to mělo být správně. Jak by měla vypadat a chovat se správná přítelkyně, studentka nebo prostě obecně ženská. Lidi ti budou řikat, že někdo tě bude mít rád takovou jaká jsi, ale je to fakt těžký.

Nicméně věřím, že být sám sebou, vážit si sám sebe a mít se rád. A tak hledám svojí rovnováhu a hodnotu. Snažím se naučit, že moje hodnota není o tom, kolik mi je, jakou mám školu, jak vypadám, kolik mám peněz a hlavně, jestli někoho mám nebo zrovna ne. A tak mi držte palce. Protože myslím, že milovat život je jednoduchý, ale mít rád sebe úplně tak ne 🙂

Facebookpinterestby feather

Děkuji ….. živote, Rozárko

Někteří lidé jsou asi předurčeni pro komplikovaný život. Nebo to si alespoň říkám, když přicházejí další a další výzvy v mém životě. Co jsem přiletěla z Indonésie, tak se pořád něco děje. Samé věci, co navždy změní můj život.

První ze všeho je, že se můj nejlepší parťák stěhuje do Finska. Když máte někoho rádi, tak ho asi nechcete držet ve zlaté kleci, ve které nic nemůže, ale chcete ho naopak podpořit v jeho snech. Co když jsou ale jiné od těch Vašich? Co když vy zrovna milujete mezinárodní vztahy a Blízký východ a nevíte, jestli v tomhle oboru najdete tam někde na severu práci? Na druhou stranu ta Aurora Borealis…. No a tak prostě to nějak bude 🙂

Největší lekce poslední doby byla Rozárka. Moje malá, černobílá chlupatá princezna odešla. Tam někam, kde doufám, že ji zase jednou potkám. Je pro mě těžký, že už jsi nemůžu pohladit, ale dala mi zároveň sílu se pořád snažit, jelikož do posledního dne svýho krátkýho života, i přes nožičky, který už nefungovaly, jak byla nemocná a unavená, pořád se snažila někam cupitat, něco dělat, utěšovat mě, jíst a mazlit se. Díky ní vim, že chci bojovat do poslední chvíle. Že chci být víc jako ona, i když je to myška. U doktora vždycky místo pištění všechny olizovala, protože věděla, že jí chceme pomoct a ne trápit. Vždycky byla hodná a ukazovala lásku, která mě častokrát rozbrečela, protože jsem to prostě vůbec nechápala. Snad se máš Rozárko krásně. Všichni na tebe vzpomínáme, zatím co spinkáš pod jabloní s kamarádkou Marylin a nebo si hrajete někde za oným duhovým mostem a ty se určitě krásně staráš a olizuješ nový kamarádky, co tam máš.

Po vzoru Rozárky chci pořád bojovat za život. Chci se pořád pohybovat kupředu a být vděčná za každý další den. Nevím, zda budu žít  budoucnosti v Čechách nebo ve Finsku nebo úplně někde jinde, ale vím, co mě baví a naplňuje. Mám ráda zajímavý lidi. Asi čím zvláštnější a jinačí, tím radši je mám. Začala jsem psát knihu. Asi bude komplikovaná jako můj mozek, je o druhý šanci pro všechny promarněný příležitosti, který se můžou odehrávat v paralelnách vesmírech. A učím se konečně zase arabsky, protože co je  studium Blízkého východu bez jazyka, žejo :). A taky nejím maso. Moje empatie už se dostala do takové fáze, že to prostě nedávám, takže můžu házet čas od času nějaké vegetariánské recepty.

Protože životy jen nekončí, ale také začínají, včera se nám do rodiny narodil Vilík. Můj druhý synovec. A jak stárnu, tak to prožívám zase o trochu víc. Tak jsem zvědavá, co z tebe, kluku, vyroste 🙂

A tak ti živote děkuji, za vše, co nám dáváš a za vše, co nám bereš. Za všechny ty krásné i šedé chvíle. A děkuji Ti, Rozárko.

Facebookpinterestby feather

Co mě naučila Indonesie

Z mého indonéského spamování asi víte, že jsem na přelomu listopadu a prosince byla na Bali a Východní Jávě. Napsala bych, že to byla cesta, co mi změnila život, rozšířila obzory, ale popravdě, alespoň u mě je taková každá cesta:). Vždycky mám pocit, že bych už nechtěla nikde jet nikam jinam, jen se dokola vracet k tomu, co jsem poznala a mám ráda. Ale mám to tak pokaždé. Maroko a Indonésie ale mají speciální místo v mém srdci 🙂

Ubud, Bali.

Věřím, že pokud chcete doporučení co vidět a dělat v Indonésii, najdete takových blogů hodně. My ani popravdě neměly úplně turistickou cestu, vzhledem k tomu, že jsme byly se Šárkou většinu času s místními a taky mi přijde, že jsme tak trochu punkáči :D. Chci proto psát hlavně o tom, co jsem se na konci světa naučila.

  • První poznatek se stále dokola objevuje na motivačních stránkách, ale je pravdivý – “it seemed impossible, until it was done”. – Spousta věcí nám připadala nemožná. Zaprvé vůbec to, že budeme na druhém konci světa. Vylezly jsme po deštivé Číně do počasí jak v pavilonu plazů a bylo to super :). Potápěly jsme se u válečného vraku a ty ryby velký jako kráva nás nesnědly! No a pak se žraloky! Říkali jsme si, že všichni říkají, jak jsou koráloví žraloci neškodní, ale určitě to je kec a jsou taky nebezpeční. A hele, nic nám neudělali! Přežily jsme. Člověk si často myslí, že něco nezvládne, je to pro něj moc velký sousto (viď, Šáry), ale jakmile sebere odvahu, udělá ten krok do neznáma, tak zjistí, že to tak strašný nebylo, často právě naopak. A často se pak cítí jak doma, ačkoli je na druhym konci světa 🙂

Jižní Bali

  • Společenský škatulky si vytváříme sami – Sedí u stolu žid, arab, cikán a dva jávanci. Zní to jak začátek nějakého blbýho vtipu, ale takhle často vypadali naše večery. Plus jeden z osazenstva byl muslim. A ten arab to nebyl. Indonésie je největší muslimská země na světě. Tady u nás z muslimů všichni šílíme, ale se Šárkou jsme říkali, že by všichni, hlavně z Teplic, měli jet sem, aby viděli, že není muslim jako muslim. Čtyři dny jsme byli u rodičů našeho jávanského kamaráda Yusufa na východní Jávě a bylo to super. Nebylo nic, čeho bychom se mohli bát. Všem bylo fuk, že máme kraťasy. Že mám kérku. Že pijeme pivo. Mezi sebou navzájem jsme si dělali srandu jeden z druhýho, že Honza má svoje židovský manýry a počítá všechno do halíře, že my se Šárkou jsme tu bílý, konečně někde ( kecám, jsme obě jen z poloviny cizí) 😀 :D. Zahalený holky za námi běhaly na pláži, jestli se s námi můžou vyfotit. A tak si tak nějak říkám, lidi, vykašlete se na to, kdo je jakej, vnímejte se hlavně jako lidi :). Jestli je jeden modrej a druhý věří v intergalaktický monstrum, nemusí to nutně znamenat, že jsou špatní 🙂

Balijec Made na rodinné ceremonii

Maduranská rodinka na Jávě

Všichni jsme “cizí” ačkoli jen napůl 😀


  • Planeta je nás všech. – Dělám, jak nejsem zenový člověk, ale vždycky mě strašně vytočí, když někdo řekne. Fuj, tam to vůbec nebylo hezký, všude samý odpadky. A pak vidíš doma, že jim je úplně jedno, co je plast, co je papír. Všechno hází dohromady. Na dovolenou pojedou jen do resortu, kde jim každý den vyčistí pláž a vyřešeno. Jenže, ony ty problémy nezmizí jen proto, že je budeme ignorovat. V zemích, jako je Indonésie, troufnu si říct i Thajsko nebo Srí Lanka nám prostě dají na pivo igeliták, i když bychom to mohli odnést v ruce. Spoustu věcí nám dají v plastových nádobách nebo na plastových talířcích, protože bychom si mohli myslet, že jejich nádobí není dost čisté. Hlavně aby byl bílý člověk spokojený. A taky… nebudeme si nic nalhávat, na spoustě místech světa lidé zase asi nevědí, že se ten obal od sušenky nerozloží v zemi jako ten palmový list nebo jim to je možná jedno, ale prostě ty plasty už mě štvou. Srdcervoucí pro mě byla takhle krásná pláž, vedle které je řeka. A jak se tak stává, v období dešťů hodně prší a řeka pak přinese bordel odevšud, kde plyne, takže bohužel naše první setkání s Red Island Beach bylo plné plastů.

Pulau Merah ( Red Island) Jáva

Moje milovaný balijský srnko-krávy 🙂

  • Když něco neznáš, neznamená to, že je to špatný a musíš to zabít. – Občas se cítím naivní a strašný obránce všeho živého, až si často připadám jako blázen. Ale tak trochu mi přijde, že máme zkreslené představy o mnoho věcech a neprávem je považujeme za nebezpečné, resp. tak nebezpečné, že žádný kontakt s nimi není vítán a měli bychom je vyhnat a nejlépe vyhubit. Vždycky bych tyto věci a bytosti pak chtěla strašně přitulit a neučit se o nich víc, protože mi přijde, že spoustu zla si tvoříme na základě mediálních dezinformací. Hlavně mě v tom utvrdili žraloci. Jsou to tak nádherná zvířata! V Jejich světě je tolik zajímavostí! Od toho, že žralok grónský dospívá ve 150 letech a žije 400 let, přes to, že jim (všem žralokům) mohou do nekonečna vypadávat a dorůstat zuby, že aby mohli dýchat, tak musí plavat, až po to, že teď, když některé druhy jsou v ohrožení, mohou samičky sami oplodnit svá vajíčka, aby populace rostla. Nooo, ale my viděli Čelisti a žraloci jsou prostě fuj a příšery, takže je ok, když se loví pro čínský a japonský impotenty, aby z jejich ploutví mohla být afrodiziaka. A nejlíp jim jen odříznout ty ploutve do vody, protože z těch se to vyrábí, a pak potvoru hodit zpět, ať se udusí. Proč ne…:(. Přitom plavat s nimi, dotknout se jich, vidět, jak jsou zvědaví, ladní a když nemají hlad a není jim ubližováno, tak třeba i přítulní, byl ten nejkrásnější zážitek…. asi co jsem v životě zažila. Tak věřím, že i jiný zvířata nebo dokonce národy, o kterých máme takovýhle představy nás mohou překvapit.

Černocípý korálový žralok

Vodní Buvol v Národním parku Baluran, Jáva

Mrzí mě, že svět je dneska postavený proti těm všem věcem, co zmiňuji. Globální oteplování a ekologické problémy prý neexistují. Rozdílný lidi nás mohou ohrozit a měli bychom se s nimi setkávat co nejméně, nejlépe aby vůbec nezískali přístup k nám… do Evropy, na “západ”. A to, co se zdá nebezpečné zabít. To nevadí, že o tom nic nevím.

Pojmenovala jsem blog simplepath, protože je pro mě jednoduché být šťastná z pouhé existence na tomhle kulatém tělesu, plného láva letícího vzduchoprázdnem. Ale chápu, že to tak spousta lidí nemá, že potřebují ty tři auta a aby jim někdo pomohl s jejich těžkým životem, který ničí imigranti a sluníčkáři. V ledasčem to pak není jednoduché ani pro mě, protože nechápu, že lidi nejsou více vděčni za to, co mají. V Indonésii spousta lidí nemá nic. Nemá ani vzdělání, ani zdravotnictví, nebyla ani na vedlejším ostrově. A přesto jsou tak pohostinní, otevření a rozdali by se. Kéž by tohle mohl vidět každý a odnést si tu radost a pokoru z prostého bytí.

cestování pomáhá člověku tohle poznat. Ačkoli záleží na tom jak a kam člověk cestuje. Jsem moc ráda, že jsem mohla vidět tropy, úžasnou přírodu a pohostinné lidi. Příští cesta bude na Island. Tam je asi taky důležitá pokora. Před přírodou. A kam dál? Znovu Maroko? Írán? Finsko? Nevím. Člověk může objevovat a učit se i doma, jen musí mít oči otevřené 🙂

Facebookpinterestby feather